Článek
Blackmetalové Inferno, které se po dvouleté pandemické pauze vrátilo do norského Osla, je místní kulturní událost roku. Čtyřdenní festival se neskládá jenom z koncertů, ale jeho součástí je i konference. Přesně tak, metalová konference! Metal totiž v Norsku není v žádném případě obskurní záležitosti, ale socio-kulturním fenoménem, který se nevyhýbá aktuálním společenským i byznysovým tématům. Názvy vybraných přednášek mluví za vše: Metaláci proti šikaně, Hlasitější než peklo: Vzestup metalu u původních obyvatel Ameriky, Jak na zelenější turné, Marketing v metalu.
O tom, že metal je ve skandinávských zemích kulturním mainstreamem, svědčí koneckonců i to, že loni byla prestižní cenou za přínos norské kultuře vyznamenaná kapela Mayhem. Ta je možná povědomá i těm z vás, kdo tento žánr zase tolik neposlouchají. Jde o kapelu, která v poslední dekádě minulého století v podstatě definovala black metal, a to po hudební i vizuální stránce. Kromě toho je spojena se znepokojivými či přímo tragickými událostmi, které otřásly nejen norskou společností. Podpalování kostelů, libování si v hnusu a zvrácenosti. Brutální vražda. Revolta, která se vymkla kontrole. Pokud se ptáte, jak může kapela postavená na takto morbidních základech získat cenu za kulturní přínos, zde je úryvek z vysvětlení poroty: „Dramatická historie skupiny bohužel často zastínila jejich talent a hudbu v očích veřejnosti, zejména mezi posluchači, kteří tento žánr možná dobrovolně nevyhledávají. Dnešní postavení kapely v globální metalové komunitě však dokazuje, že jejich hudba je pevná jako skála a zapsala se do globální hudební historie.“
No vida, a my toho u nás v Čechách tolik naděláme s Jarkem Nohavicou! Ale vážně. Je vlastně fascinující, že respekt si vydobyl žánr, který je založený na otevřené misantropii, hnusu, smutku, nenávisti, či dokonce vzývání satana. Na druhou stranu, podobně by se dal odsuzovat i rap, který vyrostl v ulicích amerických velkoměst a jen těžko se zbavoval nálepky násilného, gangsterského žánru. Ostatně, rivalita dvou největších rapových legend, newyorkského The Notorious B. I. G. a losangelského Tupaca, skončila v podstatě vzájemnou popravou. Přesto dnes rap platí za jeden z nejpopulárnějších žánrů současnosti.
„Vždyť tam ten člověk jenom řve jak tur,“ řekla mi jednou kamarádka, když jsem jí pouštěla svou oblíbenou blackmetalovou skladbu. „No právě,“ říkám. „Tobě se snad občas nechce řvát?” Právě ventilace napětí a frustrace je pro spoustu metalových fanoušků tím, co si na žánru pochvalují nejvíc. Existuje řada seriózních výzkumů, podle kterých metal pomáhá stabilizovat duševní zdraví. Například v renomovaném odborném časopisu The Lancet Psychiatry byl loni publikován článek s citacemi hudebních novinářů a muzikantů. Ti mimo jiné uvedli, že poslech metalu je „úžasný způsob, jak otevřít dveře pocitům nevyhnutelnosti.“ „Metal může pomoci překonat hněv a uvolnit zadržovanou bolest.“ Podle studie australské University of Queensland mohou lidé (a zvláště ti dospívající) díky metalu lépe porozumět negativním emocím – a cvičit se v tom, jak je ovládat.
„Sotva jsme se trochu oklepali z pandemie, za rohem je možná třetí světová válka,“ konstatoval frontman německé thrashmetalové legendy Kreator, která na festivalu Inferno předvedla jedno z nejenergičtějších vystoupení. „Tak se vy z…..í č….i dneska večer pojďme všichni trochu pobavit, protože zítra už tu nemusíme vůbec být.“
Možná budu znít divně, ale já z té výzvy cítím radost a naději.
