Článek
Česká televize v neděli odvysílala závěrečný díl minisérie Volha. Z projektu, který se ještě před premiérou tvářil jako krapet hrubozrnnější Vyprávěj, tedy laskavé nostalgické ohlížení za minulým režimem, během všech pěti epizod vykrystalizovalo dílo, které se přese všechny chyby a nedostatky dá považovat za redefinující pohled na normalizaci v české společenské debatě.
První filmy o normalizaci začaly vznikat už krátce po revoluci a od té doby jedou až na výjimky podle stejného mustru – vykreslují zejména to (a ty) lepší z nás a rozdělují charaktery na hodné a zlé. I motivace a náměty tvůrců jsou mnohdy podobné – často se jedná o filmy o dospívání, nezřídka s prvky autobiografie. Zmínit můžeme třeba Báječná léta pod psa, Díky za každé nové ráno, Pupendo nebo z novějších kusů Něžné vlny.
Charaktery se tak velice často opakují – rodiče jsou sice šedá zóna, která je ovšem natolik mravně silná, že si chce s režimem zadat co nejméně. Tatínek je často ten vznětlivější, popudlivější, maminky naopak klidné síly, které však své muže bezmezně podporují a tolerují. V této tradiční nukleární rodině, příležitostně doplněné o prarodiče, se těžko vyskytne kolaborant s režimem, to by zápletku až příliš komplikovalo. Konflikty jsou proto vystavěny na půdorysu my vs. oni, rodina vs. všichni mimo rodinu, tedy straníci/papaláši/fízlové, do čehož si může své vzpomínky snadno naprojektovat prakticky každý, kdo zažil dobu před rokem 1989, ať už byl rodič, nebo ještě dítě.
Normalizace je pro filmaře ideálním obdobím, pokud chtějí dobový snímek, který by mohli naservírovat jako tragikomedii, respektive hořkou komedii. Tolik oblíbená žánrová zpotvořenina vznikající z přesvědčení, že český divák se nechce u filmu JEN smát, ale i dojmout (nebo se nechce JEN dojmout, ale i zasmát), přímo pasuje na husákovské bezčasí. Těžko vznikne tragikomedie z počátku 50. let nebo z protektorátu, to by všichni ti tatínci ze zmíněných filmů skončili po první veselé hlášce na adresu vládnoucího režimu v mučírnách StB nebo gestapa, někdy i s celou rodinou.
Samostatnou kategorií jsou postavy disidentů a odpůrců režimu. Nejčastěji se vyskytují jako vedlejší postavy, ačkoliv by se podle některých internetových diskuzí zdálo, že by se filmy o nich dal zaplnit celý Netflix. Přitom až na biopic o Havlovi, chartistickou epizodu Českého století Je to jen rock'n'roll a na postavu vyhořelého dramatika v Poutech se ryzí disidenti často jen mihnou jako epizodní figury. Jejich přítomnost by se dala brát jako svého druhu cameo, jak v samotném filmu, tak i v životech hrdinů, pro které představují mimořádný, ale prchavý životní zážitek, kdy potkají entitu, která se svou odbojností vůči režimu zcela vymyká tehdejším měřítkům. Není to tak nepochopitelné, srovnáme-li milion členů polské Solidarity s mizivými skoro 2000 signatáři Charty.
Hlavní postavy se samozřejmě mohou i pošpinit. V takovém případě však prožívají niterný vnitřní boj, který může končit i malou revoltou proti režimu, jako v televizním filmu P.F. 77, kde signatářka Charty Vlasta Chramostová ironicky ztvárnila herečku, která je nucena podepsat Antichartu. Ve Hřebejkově Kawasakiho růži se musí zase celá rodina vypořádat se zjištěním, že jejich otec, čelní disident, si taky zapráskal na přítele umělce, který byl následně vyštván ze země. Avšak v duchu hesla „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“, film končí emotivním sebezpytováním, po němž následuje odpuštění všech – rodiny, přátel, veřejnosti, a dokonce i samotného exulanta z donucení.
Objevují se samozřejmě i vyložení antihrdinové jako hlavní protagonisté příběhu – vzpomeňme na ty nejznámější – agent StB Antonín ze Špačkových Pout nebo soudružka Drazděchová z Hřebejkovy Učitelky. Vesměs se přitom jedná o jedince, kteří svou moc čerpali z veřejně daných privilegií – zatímco první může beztrestně popouštět uzdu své sadistické povaze díky odznaku Státní bezpečnosti, ta druhá šikanuje děti i rodiče pro změnu z pozice předsedkyně místní organizace KSČ. Takto vysoce postavených hybatelů režimu ovšem nebylo zase tolik, aby se s nimi mohli diváci identifikovat, a velmi snadno je tak lze vykreslit jako svým způsobem cizorodý element, v němž stěží poznáme své nejbližší známé, či dokonce rodinu. Exaltovanost zla je v případě těchto figur tak značná, že působí spíše jako metafora celého režimu.
Katarze většiny filmů o normalizaci se dostavuje nejčastěji v podobě sametové revoluce. Hrdinové protrpěli všechny ústrky a nespravedlnost hloupějších, podlézavějších a závistivějších a pohled na balkon Melantrichu jim – a potažmo divákům – asociuje konec nespravedlnosti, získání svobod a napravení křivd. Zase však diváky neudolejme přílišným optimismem, vždy musí následovat mírný satirický štulec, jako když muzikant Louka v Koljovi cinká klíči na Václaváku společně s estébáky, kteří ho krátce předtím vyslýchali. Trest často nepřichází ani po 20 letech, jako ve zmíněné Kawasakiho růži, kdy bezcharakterní estébák vystupuje jako milovaný dědeček s laskavou tváří Ladislava Chudíka.
Konečně jinak
Právě skončená Volha ke všem těmto tradičním dějovým komponentům přistoupila s gustem fachmana s velkým bouracím kladivem. Hlavním (anti)hrdinou je prospěchářský a poživačný oportunista, který chce hlavně nerušeně proplouvat děním a vytěžit ze systému, co se dá. Je ryzím materialistou, neprožívá žádné složité vnitřní souboje o morálce a cti. Nejvyšší hodnotou je pro něj střádání aut („Kdo to má?“), barevná televize („Přece mu ji nenechám.“) a možnost si zasouložit s kolemjdoucí sukní. Není loajální vůči nikomu, a pokud, pak jen do doby, kdy mu nezačne téct do bot. V přístupu k ženám, ať už vlastním manželkám, nebo dcerám, jde o ryzího mizogyna, který chce manželskou krizi řešit tím, že „jí dá do držky“.
Sledování podobných situací bylo na jednu stranu nekomfortní a úmorné, protože Standa Pekárek je nenapravitelný zlý blb, na druhou stranu bylo osvěžující sledovat vůbec poprvé reflexi normalizace i z úhlu postavy, která neironicky adoruje špiona Minaříka za to, „jak ty věci v tom Německu vyšpiónoval“, a zcela bezelstně nechápe, jak někdo může nadávat na komunisty, když on se má přece dobře. A každý by se mohl mít stejně, „kdyby se lidi neokrádali a kradli ze státního“.
Volha si vysloužila odsuzující reakce za přílišnou vulgaritu (vážně, v roce 2023 to někomu vadí), za obsazení čtyřicetiletého Kryštofa Hádka do role dvacetiletého konformisty (pochopitelné, když se minisérie odehrává v průběhu 20 let), a dokonce zazněla i kritika, že exteriéry jsou moc opravené, „pamatuju si to špinavější a hnusnější“. Bizarní argumenty často připomínaly zdrcující odsudek časopisu Respekt na adresu normalizační epizody Českého století, kde si filozof Jan Patočka dovolil otevírat plechovku guláše, což vedlo k útokům na Pavla Kosatíka jako znevažovatele disentu.
Volha jde přitom ještě dál a pod pláštíkem karikatur dekonstruuje mýtus o normalizaci „vnucené“ svrchu husákovskými geronty, či dokonce „vnucené“ odjinud Kremlem, když přece všichni po roce 1968 museli prohlédnout a nikdo tomu již nevěřil. Pro pochopení toho, jak normalizace fungovala a že ji udržovali v chodu právě „stále věřící“ Standové Pekárkové, udělala Volha pro většinové publikum mnohem více než cokoliv, co se zde objevilo za posledních 30 let.
Není to bezchybná minisérie, silnější dramaturgie by jí bezesporu prospěla, ale právě skutečnost, že nehledá omluvy, nevytváří další historický barvotisk, jak dobrým lidem ubližovali zlí komunisté, ale naopak si nebere servítky, ať už jde o motivy postav, nebo některé momenty (mimořádně znepokojivé byly scény potratu nebo rozmluva Standy se synem o sexu), z ní činí mimořádné dílo, o kterém je dobré přemýšlet.
