Článek
Milujeme zprávy, které nám ukážou, jak jsou tzv. celebrity pitomé a horší než my. Jednu pro vás mám. Americká herečka a zpěvačka Ashley Tisdaleová poslala manžela do knihkupectví, aby koupil 400 knih. Tedy jakýchkoli knih, abychom si rozuměli.
Důvodem bylo to, že do domu měl dorazit fotograf časopisu Architectural Digest, aby pořídil snímky k rozhovoru, který měl s Tisdaleovou vyjít. Herečce se zdálo, že v poličkách a knihovnách v domě je málo knih, a tak poslala partnera, aby je dokoupil.
A ještě se s tím pak v rozhovoru pochlubila. V mnoha lidech tím vyvolala velké morální pohoršení. Panebože, co to je za primitivismus kupovat knihy na kusy? Sem tam knihkupci udělají takový vtípek a sestaví třeba speciální regál s nabídkou knih určité barvy. A my intelektuálové, kteří do knihkupectví chodíme, na sebe pomrkáváme, jaký je to dobrý vtip. Ironie, samozřejmě. Protože kniha není kus nábytku, to dá rozum.
Jenže v tom je právě ten omyl. Kniha je věc jako každá jiná. Vyplňuje prostor, vyvolává v nás estetickou libost nebo nelibost. A nijak to nesouvisí s jejím obsahem. Podle vzhledu nepoznáme, jestli je kniha geniální nebo pitomá, a ani to, jestli je přečtená nebo nepřečtená.
Shodou okolností ve stejných novinách, ve kterých jsem četl o tomto nebetyčném „skandálu“ (byly to nedělní londýnské The Sunday Times ze 3. dubna), byla ještě jedna zpráva o knihách.
Vydavatelství Amazon, konkrétně divize odpovědná za výrobu a distribuci elektronických knih pro čtečku Kindle, čelí nepoctivým zákazníkům. Ti objevili to, co čeští klienti e-shopů už před lety. Totiž že když si něco koupíte, nějaký čas to používáte a vrátíte to pak ve lhůtě určené k vrácení zboží bez udání důvodu, tak jste tu věc měli vlastně půjčenou zadarmo.
V pravidlech je, že byste neměli dané zboží používat, ale to se u elektronických knih dá těžko prokázat. Americký Amazon možnost vrátit e-knihy do dvou týdnů dává zákazníkům už delší dobu, skoro nikdo toho však nevyužíval. Tedy ani nezneužíval. Až v poslední době.
Konkrétně v březnu tohoto roku, kdy jde o násobek e-knih vrácených v předešlých měsících. Důvod? Na TikToku se objevila videa, která tenhle trik prezentují divákům jako „dobrý nápad“. Jedno z nich má dokonce 17 milionů zhlédnutí. No a jakmile to bylo zveřejněno, propadli mnozí autoři panice.
Paradoxně včetně těch, kteří na prodejích svých knih vydělávají miliony, konkrétně třeba britský detektivkář Ian Rankin. Napadli Amazon, že autory knih okrádá, a jmenovitě se pustili do Jeffa Bezose. Všímají si toho, že Amazon, jedna z nejmocnějších digitálních firem současnosti, vznikla právě jako internetové knihkupectví.
Ale jak autoři tvrdí, nebyla za tím láska ke knihám, ale pragmatický kalkul, který si právě knihy vzal jako zboží, jež se dá přes internet snadno prodávat: není potřeba ho vyzkoušet, neexistuje v různých velikostech a nepodléhá zkáze. Prostě ideální materiál pro e-shop. Dokonce existuje petice, která přímo po Jeffu Bezosovi požaduje změny této politiky Amazonu a má už desetitisíce podpisů.
Považuju to za naprosto dokonalou ironii. Vždyť se na ty zprávy z jednoho dne podívejme! Jedna vyvolala rozčílení proto, že někteří lidé platí za knihy, které pak nečtou, a druhá zase proto, že jiní lidé čtou knihy, za které pak neplatí.
Co tedy chceme? Rozumím tomu, že optimální je to, aby lidé hodně četli knihy, za které zaplatí. Ale svět není ideální. Navíc to dokazuje, jak zvláštní komoditou knihy jsou.
Potvrdilo se mi to v roce 2020, když byl první covidový lockdown a já ho využil k tomu, abych udělal pořádek ve své pracovně. Asi 500 knih ze zhruba dvou tisíc, které se nám doma nahromadily za posledních třicet let, jsem se rozhodl vyhodit. A ne nějak sofistikovaně, ale prostě jsem je zavezl do sběrného dvora.
Řekněte, zvedá se vám při čtení těchto řádek tlak? Chcete rozčíleně vyskočit a začít volat: „Panebože, přece jsi nevyhodil knihy? Proč jsi je nenabídl nějaké knihovně nebo lidem na sociálních sítích?“
Odpověď zní: protože jsem na to neměl čas. A protože si nemyslím, že knihy jsou něco posvátného. Jsou to jen předměty, ano, zaplněné myšlenkami a příběhy, určitě některými zajímavými. Ale já je buď už přečetl a nemám chuť se k nim vracet, anebo jsem je za těch třicet let nepřečetl, a tudíž si nemyslím, že se to stane v budoucnu.
Když BBC dělala koncem devadesátých let anketu mezi vědci, jaký byl podle nich největší objev či vynález končícího milénia, pro některé překvapivě zvítězil knihtisk. Ne vynález elektřiny, letadla nebo jaderné reakce, nýbrž z dnešního pohledu celkem primitivního zařízení potiskujícího papír.
Trvalo desítky let, než knihy získaly po Gutenbergově objevu dnešní podobu, ale od té doby se prakticky nezměnily. Není moc věcí denní potřeby, které vypadají, fungují a používají se stejně jako před půl tisíciletím. Knihy ano. A dokonce i ty elektronické vlastně nepřinesly žádnou inovaci, kromě pár detailů (jako že si například nemusíte pamatovat, kde jste přestali se čtením), ale jinak věrně kopírují fyzickou předlohu.
Ale tahle dokonalá jednoduchost knih není tím, co je činí výjimečnými a co dělá knihtisk důležitým. Byla to schopnost vzít lidské myšlenky, které už předtím vynález písma (největší objev předešlých milénií?) dokázal oddělit od lidské mysli a zaznamenat, a knihtisk je umožnil rozšířit ve stovkách, později tisících i více kopiích.
Demokratizoval tak vědění a vzdělání, umožnil jeho exponenciální růst a zprostředkovaně pak všechny ty další objevy v druhé půlce milénia. Mimochodem, dnes možná podobně kvalitativní a zásadní změnu přinese digitalizace myšlenek, jejich všeobecná přístupnost v „cloudu“ a zejména možnost pracovat s nimi, pravděpodobně algoritmicky, jako se sumou dat a vědění. Nedá se vyloučit, že to bude podobně významné a formativní jako Gutenbergův vynález.
Ale zpátky ke knihám. Ano, opravdu si myslím, že jsou to předměty, které si nezaslouží žádná speciální privilegia. Když si je někdo chce použít jako dekoraci, vzhůru do toho! Ostatně „knihovničky za zády“ se staly jedním ze symbolů pandemické doby, konkrétně všech videokonferencí a webových porad na dálku. Když už se někdo rozhodl, že v záběru kamery bude za jeho zády knihovna nebo polička s knihami (a ony tam skoro vždycky byly!), tak nevěřím tomu, že pečlivě nezvažoval, jaké knihy budou vidět. A my ostatní zrovna tak zkoumali, jaké knihy „vystavují“ jiní lidé.
Dovolím si však definovat knihu a její hodnotu jinak, než je běžné. Souhlasím s tím, že to nesouvisí s tím, jak knížka vypadá, kolik místa zabírá na poličce nebo jestli je modrá, nebo červená.
Nemyslím si ani to, že hodnotu knížek určuje kvalita myšlenek, které obsahuje (lépe řečeno, jako nápad to zní dobře, ovšem jak to chcete kvantifikovat?), a dovolím si nesouhlasit i s „free market“ tezí, podle které je objektivním měřítkem počet prodaných výtisků, případně příjem z prodeje.
Co je tedy oním měřítkem úspěchu? Podle mě je to mnohem jednodušší: suma času, který čtenáři s knížkou stráví. To neokecáte a nejde s tím nijak manipulovat. Čas je ultimátní veličinou, kterou všichni disponujeme v omezeném množství, a nelze si ji nijak dokoupit.
Čímž se dostávám k paradoxu, jenž mě vždycky překvapí. Průměrná doba přečtení jedné knížky je někde kolem šesti hodin čistého času. Tak to aspoň uvádí Amazon ve svých verzích elektronických knih pro Kindle. U audioknih je to skoro dvakrát více a nevylučuju, že někteří rychločtenáři to zvládnou i rychleji.
Ale rozhodně to není krátká doba! A i kdyby to bylo šest hodin a my si vzali na pomoc český průměrný plat, vychází mi „cena“ tohoto času zhruba něco přes 1 200 korun. Proč to počítám? Když si opět vezmu na pomoc průměrná data, je to třikrát až čtyřikrát víc, než za tu knížku zaplatíte v obchodě.
Když se autor dozví, že si někdo přečetl od začátku do konce jeho knihu, je to už samo o sobě nesmírné uznání a kompliment, protože tomu věnoval to nejcennější, co má. Svůj čas.
Jako autor si tudíž vážím každého, kdo si přečte jakýkoli můj text – ať je to knížka, nebo článek na webu. A bez ohledu na to, jestli si ho koupil, anebo přečetl zadarmo. Jakýmkoli způsobem, legálně nebo nelegálně, ten čas tomu musel dát stejně.
Mám z takového čtenáře větší radost než z člověka, který si můj text koupil, ale nepřečetl ho. Třeba proto, že na to nenašel čas nebo si knížku – podobně jako zmíněná zpěvačka – koupil jen proto, že se mu hodila do knihovny. Nebo proto, že ji někdo chválil v podcastu.
Na druhou stranu vzkazuju lidem, kteří si knížku získanou zadarmo přečtou, jestli by nebylo lepší za ni zaplatit. Už vzhledem k tomu, že její cena je zlomkem toho, kolik za přečtení pomyslně „zaplatili“ svým časem. Jestli by si příště neměli knížku koupit nebo i autorovi přečtené knížky zaplatit nějak dodatečně.
Co tím chci říct, za nás, co se psaním živíme: to nejdůležitější pro nás je, když se najdou čtenáři, kteří naše texty čtou. Soustředěně a pozorně, v tom nejlepším případě i vášnivě. Kvůli tomu to děláme. To je naše hlavní motivace. Ale peníze jsou tím, co umožňuje, abychom to mohli dělat. Ještě jinak: neděláme to pro peníze, ale bez nich by to nešlo.
