„Jdou s kůží na trh,“ říká filmařka. Její hrdinové žijí vztahy jinak

Poslechněte si rozhovor v audioverzi.

S dokumentaristkou jsme se sešli u ní doma na pražské Kampě. Povídaly jsme si hlavně o jejím novém snímku „Šťastně až na věky“, který má s lehkou nadsázkou premiéru na sv. Valentýna – tedy 14. února. Pod stolem si hrál její pes a režisérka mi vyprávěla i tom, jak k hlavním aktérům svých dokumentů přistupuje a co je pro ni při takto intimním natáčení nejdůležitější.

Tvůj nový dokument mapuje různé podoby lásky a vztahů. V pěti příbězích sledujeme například polyamorní vztah, dlouhodobé partnerství dvou křesťansky založených lidí, milenecký vztah, lásku hledanou přes internet nebo otevřený vztah. Jaká byla tvoje vize na začátku a naplnila se na konci? Nebo se film postupně přizpůsobil ve výpovědi osudům hlavních postav?

Film Šťastně až na věky je součástí trilogie, která mapuje určité proměny společnosti na poli partnerských vztahů a sociálních vazeb. To, jak film bude vypadat, bylo dané dopředu. Vychází ze stejného formátu jako předchozí díly Generace Singles a Nerodič. Věděla jsem, že dodržím strukturu mozaiky a budu sledovat několik lidí, párů, vztahů po určité časové období. U tohoto posledního dílu byla doba sledování nejdelší, a to tři roky. Věděla jsem, jak budu na filmu pracovat, ale samozřejmě jsem netušila, jak se budou životy jednotlivých hrdinů odvíjet.

Dokážu si představit, že se těžko píše dopředu jasný scénář a připravuje se dramaturgie. Na kolik se v takovém dokumentu improvizuje a čeká na dobrou situaci a záběr? A kolik je toho připraveného předem?

Je to tak v každém dokumentu, když sledujete aktuální vývoj. To je prapodstata dokumentu. To nejpodstatnější je dobře si vybrat na začátku postavy. Je to těžké, ale je to ten největší režisérský přínos. Zaprvé musíte postavám důvěřovat a zadruhé musíte zjistit, že jsou schopny fungovat před kamerou.

A pak nějak tušíte, že jejich život bude mít vývoj. A to je ta nejbolestnější část. Protože sledovat postavy, kterým se za tři roky nic nestane, je nuda. Úplně nevadí, když není vývoj u jedné postavy nebo jednoho páru, to také o něčem vypovídá, ale nejde to u všech. Hodně mi pomáhali dva dramaturgové – Věra Krincvajová za Českou televizi a Vít Poláček. Je těžké samozřejmě po celou dobu tří let udržet kontinuitu, protože jsem nepracovala jen na tomto filmu. Člověk toho dělá spousty, aby se uživil. Po nějaké době jsme se vždycky potkali, nakoukali jsme nějaké části a pak jsme si řekli, jakým způsobem je dobré dál naše postavy vést. Kam směřovat zájem.

Hlavní aktéry jsi sháněla půl na půl přes své známé a média. Můžeš říct, že jsi měla nakonec šťastnou ruku?

Ano, ten proces byl nejzásadnější a trval asi rok. Šlo o kombinaci všech možných kanálů od sociálních sítí přes rozhovory v médiích. Posílali jsme maily do všech koutů světa kamarádům, a tak se to řetězovitě šířilo. Jedny hrdiny jsem našla, protože už byli trochu mediálně známí. Další doporučil kamarád a ti ostatní se přihlásili na naše výzvy v médiích. To mě samotnou překvapilo, že někdo touto cestou reaguje, zvlášť v takto intimním tématu.

Do jaké míry tě hlavní hrdinové pustí do svého soukromí? A mohou pak zasahovat do samotného výsledku? Existuje tu něco jako autorizace?

Stalo se mi to v Nerodiči, kde jedna slečna nechtěla scénu s partnerem, se kterým se pak rozešli. Vyšla jsem jí tehdy vstříc, ale nutno říct, že jsem věděla, že to nijak neohrozí samotný příběh. Kdybych měla pocit, že jde o podstatnou věc a já nijak nemanipuluji s tím, co se na plátně odehrává, tak bych jí vstříc nevyšla. Ale já se snažím těmto věcem předcházet.

Pro mě jsou lidé podstatnější než film. Už jen proto, že jsou schopní se takto otevřít a dát všanc svůj život pro to, aby si Počtová mohla udělat film a nějakých pár tisíc lidí se na ně dívalo a soudilo jejich životy. Tak to klobouk dolů, já bych to určitě nezvládla. Takže se primárně snažím jimi nemanipulovat a nehodnotit je.

To je podstata celé té trilogie, že se snažím předkládat věci tak, jak jsou. Lidé, se kterými točím, mají podepsanou smlouvu, autorizace tam není. Ale já na smlouvy většinou zapomenu a podepisují se až na konci natáčení, takže to není nic, na čem bych je chtěla nachytat a nebo jim pak jimi vyhrožovat. Fungujeme na bazální důvěře.

Jakou roli tam máš ty jako dokumentarista? Jsi spíš pozorovatelka, nebo od tebe třeba občas chce někdo slyšet radu? Je těžké si zachovat profesionální odstup?

Beru je jako přátele. Přirozeně se s nimi bavím tak jako s kýmkoli jiným. Oni se opravdu stanou na nějakou dobu mými kamarády. Bohužel nejsem schopná si všechny lidi udržet v životě dlouhodobě, ale někdo mi určitě zůstává. Dělala jsem šedesát dokumentů, můj život není nafukovací, takže v něm každý nemůže zůstat. A samozřejmě je to oboustranné. Snažím se můj život s nimi sdílet stejně, jako ho sdílejí oni se mnou. Já mám samozřejmě tu výhodu, že jsem ten, kdo sedí ve střižně a rozhodne, co ve filmu bude. V tom to fér vztah není. A tím, že mi důvěřují, jsem pak schopná v dokumentech dosáhnout co největší intimity.

Můžeme trochu nahlédnout na životy aktérů dokumentu Šťastně až na věky? Přiblížila bys je trochu a řekla, proč a čím tě právě oni zaujali?

Dopředu jsem měla jasně dané typy vztahů, které jsem chtěla najít. Odvíjelo se to od toho, co v našem světě už začíná být známé. Je to typ vztahů, které mohly vzniknout díky naší době. To je základní prizma, kterým jsem koukala na všechny díly trilogie.

Nesehnala jsem akorát tzv. mingles, což jsou lidé, kteří tvoří klasický monogamní pár, ale nesdílejí spolu jednu domácnost. Našla jsem například páry, kde má každý své děti a nechtějí kvůli tomu své životy více míchat. Ale to jsem nechtěla. Šlo mi o to vědomé rozhodnutí, že si každý bude držet svou domácnost kvůli jejich vztahu.

Věděla jsem, že hledám otevřený vztah, polyamorní vztah a tak dále. Jeden je takzvaná polykula, ve které je více členů. Ne nutně spolu musejí mít všichni partnerský vztah. Je to polyamorní vztah, kde hrdina Fró chodí s Matějčíkem a ten žije s Andy v jedné domácnosti. Andy má Jakuba a ten má Míšu.

To je už na graf…

Ano, musím říct, že jsem s tím zpočátku měla také problém a chtěla jsem si ho nakreslit. Polyamorní vztah je v krátkosti o tom, že lidé žijí ve více vztazích najednou založených opravdu na lásce a souznění nejen v sexuální rovině.

Tam je ještě zajímavé to, že Fró se narodila jako žena, ale mluví o sobě v mužském rodě, je takzvaně nebinární.

Ano, s tím coming outem přišel v okamžiku, kdy jsme začali natáčet. Na začátku je vidět zmatení lidí, kteří si zvykali na změnu rodu. Fró je tedy nebinární, ale sympatičtější mu byl mužský rod. Zpočátku se tedy divák plete, ale záhy je to vysvětlené.

Další vztah je otevřený. Někdo tedy tvoří hlavní vztah, který je neohrozitelný, jestli se to tedy tak dá říct, protože všichni jsou svým způsobem ohrozitelní. Ale oni mají otevřenou sexualitu, a vyhledávají tedy další sexuální partnery. To je příběh Sandyho a Šárky. Ti jsou podle mě famózní a mají ve filmu skvělý vývoj a zároveň i stagnaci.

Koho tam máme dál?

Dále je tam katolický pár, který je díky své víře striktně monogamní a velmi si na tom zakládá. K prvním intimnostem došlo až po svatbě, což je v dnešní době také extrémně raritní, takže jsem je tam mohla zařadit. Jestli totiž v dnešním světě něco vládne, tak je to sériová monogamie. To znamená, že se vztahy střídají a člověk je vždycky monogamní jen nějakou dobu.

Potom je tam milenka, která má vztah se ženatým mužem. To není novodobá forma, byla tu od nepaměti, ale já mám pocit, že pokud je něco opravdové tabu, tak je to stále ještě právě milenecký vztah. Funguje totiž na bázi, že se někde neříká pravda, a mě na tom zajímalo, co to s člověkem může udělat, když žije ve vztahu, který ze své prapodstaty nemůže být naplněný.

Poslední je postava Mirky, kterou manžel v padesáti vyměnil za mladší model. A ona se snaží nastartovat znova svoji milostnou kariéru skrze seznamky. Brzy do toho spadne a stane se to jakousi pastí.

Co je všechny spojuje?

To, že si každý z nich vybral nějaký systém, ve kterém bude žít. A rozhodl se pro to vědomě. A ač si to nemyslí, naplňuje mantinely systému. Nutno říct, že to děláme všichni, ale tady je to hezky vidět, protože vidíte jen výsek jejich života. Třeba otevřený vztah je takový alternativní, žijí v komunitě v přírodě za městem.

Dá se říct, že jsou to takoví novodobí hipíci?

Ano, oni se řadí tak trochu někam ke komunitě rainbow. A i tak vypadají. A ti další, co fungují v mém filmu v polyamorních vztazích, to jsou zase všechno programátoři. Pro mě jsou to trochu geekové, doufám, že se neurazí. Já jsem nikdy nehrála hry na počítačích a oni to mastili pořád. A vlastně se i živí programováním.

A seznamkářka je zase ezoterický typ. Chodí ke kartářce, astrologovi, vykládá karty a je to i náplň její práce. Žije také v jistém rámci myšlení. Pak je tam katolický pár, má pro nás asi tradičně nejzažitější systém fungování – skrze víru. Já to mám stejně a s nimi v tomto zrovna i souzním.

Sledovala jsi také jejich okolí? Ve všech případech jsou tam i děti. Některé přicházejí na svět v průběhu natáčení a jinde jich je tam hodně už na začátku (Sandy a Šárka). Zajímalo tě, jak to na ně působí?

Dětí se týkal více můj předchozí film Nerodič. Tady jsem se zaměřovala na vztahy, ale samozřejmě v okamžiku, kdy mělo nějaké dítě přímý vztah k mému tématu, tak jsem ho tam začlenila. Děti jsou toho nedílnou součástí. Zrovna na té Okoři, jak říkáš, u novodobých hipíků, tím, že žijí v komunitě, tak je tam dětí mnoho. I já jsem se ztrácela, čí je čí.

A u polykuly je třeba i scéna s rodiči jedné z postav.

Jsou tam rodiče Matějčíka, kteří se přijedou do jejich polykuly podívat na své vnouče. Jasně a otevřeně se o tom baví. Maminka se snaží pochopit něco, co je jí na míle vzdálené. Já ji chápu. Sociologové tvrdí, že dřív si lidé byli schopní rozumět napříč několika generacemi. Dnes se říká, že je to složité už v rámci jedné generace. Někdy už těžko rodiče mohou rozumět svým dětem.

Šťastně až na věky je poslední díl trilogie, kterému předcházely Generace Singles (2011) a Nerodič (2017). Za tu dobu jsi sledovala asi všechny možné vztahy mezi lidmi, jak fungují rodiny ve všech možných variantách a také ty, kteří jsou raději sami se sebou. Přijdeš si trochu jako odbornice na vztahy?

Lidé i novináři mají tendenci ze mě dělat odbornici na vztahy. Nebo sociologa i psychologa. Já se tomu bráním, protože mi to nepřísluší. Nemám znalosti k tomu, abych něco hodnotila. Problém dneška je, že všichni mají pocit, že všemu rozumí a mají na vše názor. Samozřejmě se dá říct, že za ty roky jsem načetla spousty sociologických studií, periodik a časopisů, mluvím s lidmi, ale nemám vědeckou reflexi. Jsem přesvědčená, že ty věci vycházejí jen ze mě, z mého naturelu a mého vnímání. Nemám právo nazývat se odbornicí.

Zeptám se jinak, myslíš si, že se dnes vztahy více tříští do různých variant a variací?

Opět sociologická otázka, ale zkusím na ni odpovědět. Nejsem schopná říct, do jaké míry tady byly takové vztahy vždycky a jen se o nich nemluvilo. Nebyly mediálně propagované. Ta společnost nebyla otevřená, aby se o tom začalo mluvit. Nešlo to ani z ekonomického ani ze sociálního hlediska. Byli by odsouzení společností. Moje babička zemřela před čtyřmi lety, bylo jí sto jedna let. Na první rande s dědou šla v doprovodu sestry. Je to nějakých osmdesát let! Co je to v historii lidstva? Dneska byste byli za blbce, kdybyste šli na první rande s bráchou.

Film dostal na festivalu v Jihlavě Cenu diváků a Cenu studentské poroty. Předpokládám, že se tedy líbil jak publiku, tak i profesionálům. Jaké jsi dostávala otázky, co lidi nejvíce zajímalo a bylo tam i něco, nad čím se pozastavovali?

Jihlavské publikum je velká bublina, jezdí tam lidé, kteří sledují dokumenty a baví je to. Jsou otevření různým věcem, takže to pro mě není úplně směrodatné. Za ty ceny jsem strašně ráda! Ale já jsem spíš zvědavá, až to půjde do kin. Křest ohněm nastane, až film nasadí v České televizi.

Šťastně až na věky jde do distribuce od 16. února. Premiéru má ale o dva dny dříve, tedy na Valentýna. To datum jste takto trochu paradoxně vybrali schválně?

Ano, přišlo nám to jako první příhodné datum. A i kvůli covidu jsme loni nechtěli jít do kin.

Uzavřela sis téma vztahů sama pro sebe tímto posledním dokumentem? Nebo budeš pokračovat?

Mě už nenapadá v čem. Zatím to mám uzavřené, ale třeba mě v tom ještě něco zajímat bude. Každopádně se teď chci věnovat už jinému tématu.

Prozradíš jakému?

Je to krásné téma a myslím, že jsem asi nic lepšího zatím nenapsala a možná ani nenapíšu. Doufám, že to vyjde, je to hodně ambiciózní projekt. Zdědila jsem cestovní deník svého dědečka, který v roce 1937 vyjel coby dvaadvacetiletý kluk na kole na výlet po Evropě. Cílem bylo legendární Expo v Paříži, kde třeba zrovna Picasso vystavuje Guernicu, kvůli občanské válce ve Španělsku. Proti sobě stojí nacistický a sovětský pavilon a nacisté čekají, až se postaví ten sovětský, aby orlice byla vyšší než kolchoznice.

Děda napsal deník, který je i výtvarně nádherně pojatý, a nazval ho Slunci a obzoru. Skrze příběhy dvaadvacetiletého kluka, který objevuje Evropu, se nádherně odkrývá propaganda té doby. My bychom rádi jeli po jeho stopách a snažili se zachytit, v čem je budoucnost Evropy. Ze zpětného pohledu bylo jasné, že se blíží válka, ale tenkrát to samozřejmě nikdo netušil.

Chci se ptát, co je to zlo, co jsou ty naše problémy, které z našeho pohledu nevidíme. A zároveň mě zajímá, kde je budoucnost Evropy a její naděje. Je to extrémně náročný projekt, protože se vztahuje k současné historii, která není historií a nemá zpětnou reflexi času.

V jaké jste fázi?

Dostali jsme grant ze Státního fondu kinematografie na vývoj. Je zatím na pět let a jsme někde uprostřed. Postupuje to pomalu, dělám u toho i jiné věci, které mě živí.

Poslední zákeřná otázka se týká obecně českého dokumentu. Jsou tu témata, která ti chybí, nebo jak si podle tebe dokument u nás stojí?

Mě zajímá práce kolegů, ale jen z diváckého hlediska. Snažím se dělat svoji práci co nejlépe a žít svůj život. Nemudruji nad současným stavem českého dokumentu. Ale myslím si, že dokument byl u nás vždycky hodně silný. Je to hodně doména žen, máme tu velké dokumentaristky. Nevidím to špatně, mnohem hůř vidím český hraný film.