Hlavní obsah

Jasně že to má smysl. Básník Pavel Kolmačka čelí smrtelnosti s nadějí

Foto: Radek Vebr, Seznam Zprávy

„Bez literatury bychom byli úplně jiné bytosti,“ myslí si básník a spisovatel Pavel Kolmačka.

Článek

„Zajímá mě, kde se bere hudba nebo poezie. Jak se člověk sebere a začne něco psát. Je to záhada,“ myslí si Pavel Kolmačka, letošní laureát Státní ceny za literaturu i Ceny Jaroslava Seiferta. Honosné ceny ho udivují.

„Vyjadřuju se trochu rozvážně,“ upozorňuje mě před rozhovorem Pavel Kolmačka, muž s dlouhým šedivým plnovousem, autor šesti básnických sbírek a dvou románů. Ten druhý, Canto ostinato, loni Kolmačkovi vysloužil dvě z nejprestižnějších ocenění, jež lze v české literatuře získat.

„Knihy Pavla Kolmačky se zabývají duší. Moderní společnost je s duší ve válečném stavu,“ psal publicista Jiří Zizler v laudatiu k Ceně Jaroslava Seiferta. Román Canto ostinato popisuje blízkost umírání, strach z nesmyslnosti života, ale také vidí naději v pospolitosti nebo třeba v hudbě a v umění obecně.

„Literatura je sdílení hlubších vrstev. Není to sdílení informace, že někde mají na něco slevu, že bude pršet. Je to sdílení hlubších věcí, které se vynoří a vy nevíte odkud,“ vysvětluje Pavel Kolmačka v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Mluví v něm také o smrti, o snech i o otázce, zda život má smysl. „No jasně,“ odpovídá prostě.

Váš román Canto ostinato nese podtitul Listopad, prožitky blízké zimy. Co znamená ta blížící se zima, je zřejmé. Potřeboval jste psát o smrti?

Myslím, že ano. Už u předchozí prózy jsem měl dojem, že nazrál čas si nějaké věci pojmenovat, byla to etapa vstupu do plné dospělosti. Potřeboval jsem to uchopit a pochopit. U Canta ostinata také nazrál nějaký čas. Zvýraznila se otázka konečnosti a já se s ní potřeboval nějak potýkat. Podotýkám ale, že ta knížka zdaleka není jen o tom. Konečnost staví před člověka otázku, jak žít. A to je myslím to hlavní. Co má smysl, do čeho investovat čas a energii, čemu se věnovat. Tohle konečnost velmi zvýrazňuje.

V jaké jste byl situaci, když jste zjistil, že potřebujete smrt ohledávat? Trochu jste v rozhovorech mluvil o tom, že kolem roku 2011 jste se sám ocitl v životu nebezpečné situaci. Pak se podobné věci začaly dít i kolem vás.

Tehdy jsem najednou zkolaboval a nevěděl jsem, co bude dál. Ocitl jsem se na jednotce intenzivní péče a lékaři se snažili přijít na to, co se se mnou děje. Ležel jsem v sanitce, která se řítila někam s houkačkou, a říkal jsem si: Možná něco definitivně končí. Co to znamená? Je něco potom, nebo ne?

A potom přišly události, které souvisely se stárnutím a odchodem různých příbuzných, rodičů. Šlo to jedno za druhým.

Jaký to byl pocit, dostat se do nejtěsnější blízkosti smrti? Jaké emoce z toho plynou? Je to strašidelné, překvapivé?

Byl jsem u smrti blízko už dlouho předtím. Naskytl jsem se u toho, že někdo odcházel. Když jsem pracoval v ústavu pro mentálně postižené, tak mi téměř v náručí zemřel jeden z jeho obyvatel. Poslali mě s ním do nemocnice, kde mi říkali: „Musíte obejít všechna vyšetření.“ Tak jsem je obešel, dovezl ho zpátky na příjem, jemu spadla hlava a nebyl. Řekli mi: „Tak běžte domů.“

Byl to velmi zvláštní pocit. Nevím, jak bych to popsal. Jako když se něco otevře. Ta zvláštní nálada trvala celý den.

Pracoval jsem také v domově důchodců, i tam lidé umírali. Takže jsem si zkrátka tyhle pocity pamatoval. Snažil jsem se dobrat a dočíst, jak smrt kdo popisuje. Jsou třeba známé prožitky blízké smrti. Popisuje je třeba personál v nemocnicích. Nazývá se to sdílená smrt, mohou to zažít i příbuzní, věřím, že je to možné.

Nepouštěl bych se do vysvětlování, je to mimo můj záběr. Ale že člověk něco spoluprožívá s umírajícím, tomu věřím.

Poslechněte si rozhovor s básníkem Milošem Doležalem.

V románu Canto ostinato je spousta postav. Hlavní hrdina Alexej, jeho přítelkyně Ingrid, Álova sestra Kateřina, její děti. Všichni mají nějakou zkušenost se smrtí, něco si o ní myslí. Říkal jste, že jste hledal různé náhledy na odcházení. Takže se to pak propsalo do postav?

Mělo to vliv, to ano. A samozřejmě mě zajímalo, kde se ty různé náhledy v lidech berou.

Co všechno jste při tom prohledávání zjistil? Přišel jste na něco překvapivého? Něco, co vás naplnilo nadějí, nebo snad dokonce zájmem? Kolem smrti asi nevzniká zásadní lidská zvědavost, ale dokážu si představit, že i to může pomoci, aby ji člověk zvládal lépe.

Krom toho, že jsem se na to téma snažil něco přečíst, tak také překládám. V rámci překladu jsem se setkal s prací Carla Gustava Junga. On kolem otázky smrti také hodně krouží. A říká, že si o ní můžeme myslet, co chceme, ale psýché s faktem smrti vůbec nepočítá. Popisuje vize a sny umírajících a říká, že se jim nezdá o konci. Zdá se jim o znovuzrození, o novém začátku.

Když byl Jung starý, dal rozhovor pro BBC, kde se ho na toto téma ptali také. Řekl: „Já vám nemůžu odpovědět na to, jestli po smrti něco je. Ale naprosto jasně vidím, že jsou lidé skeptického naladění, kteří v očekávání toho, že není nic, často odejdou dřív, než by museli. Protože jsou nějakým způsobem smutní. A na druhou stranu jsou lidé, kteří mají náhled, že přijde ještě něco překvapivého, ti mají v sobě nějakou radost, naději. A ta ovlivňuje kvalitu života.“

Jung se dost vyhýbal řešením. Ale říkal: „Jako svědek můžu říct, že jde o hlubší naladění člověka. Nejde se pro to rozhodnout.“

Nedá se to naučit.

Nedá. Je to něco, co vyvěrá z nějaké hlubší vrstvy.

Foto: Radek Vebr, Seznam Zprávy

„Kde se v člověku bere poezie? A kde hudba? Je to záhada.“

Ne kruh, spíš spirála

Ještě jsme nemluvili o hudbě, která má v románu zásadní roli. Ostatně je pojmenován podle skladby.

Nemůžu úplně po paměti přesně vystupovat, jak se hudba v románu začala objevovat. Ale ještě před začátkem psaní, možná deset let předtím, jsem byl na nějakém koncertě a říkal si: „Jestli budu psát nějakou prózu, tak tam musí být hudba.“ Myslel jsem, že se třeba pokusím psát o nějakém hudebníkovi.

Ale nemusela by to být hudba. Mohla by to být tvořivost jakéhokoli rázu. Výtvarná nebo literární. Zajímá mě, kde se bere hudba, kde se bere poezie. Jak se člověk sebere a začne něco psát. Je to záhada.

Vždycky mi přišlo, že básně mají k hudbě velmi blízko. Že jsou také intuitivní. Na hudbě mě ale zajímá ta repetitivnost, která je slyšet jak ve skladbě Canto ostinato, tak ve vašem románu. Píše se v něm: „Když se ti zdá, že nerozumíš tomu, co se v životě děje, sleduj opakující se motivy a možná se ti něco vyjeví.“ Co jsou ty opakující se motivy, kterých si můžeme všímat?

Poprvé mě to zarazilo právě u studia Junga. Při výkladu snů říkal, že když se neřeší nějaký problém, když se člověk neposouvá dál, tak se to zkrátka v těch snech vrací. Ty motivy mohou být stejné, ale také v různých převlecích, zkrátka se vrací. Připadá mi, že v životě se také nějaké motivy vrací. Postavy v mém románu narážejí na určitá schémata, typy jednání. Když jsem knihu dopsal, můj syn mi věnoval knihu jedné terapeutky. Jmenuje se Utrpení mých předků mě provází. Zabývá se mezigeneračním přenosem traumatu. Součástí té terapeutické práce je zkoumání životních příběhů předchozích generací. Některé traumatické momenty se objevují víckrát a nejsou to jen záležitosti, které by byly vysvětlitelné. Třeba jako když genetická dispozice předurčí nemoc, alkoholismus nebo něco takového.

Autorka knihy tenhle fenomén vysvětluje spíš freudiánsky. V rodině se o traumatech vypráví různě – něco se zakrývá, zamlčuje, ale různými nedopatřeními se zároveň prozrazují. Člověk tak o těch opakujících se jevech trochu ví a trochu neví. Freudiánský přístup počítá s tím, že čím víc jsou traumata zatlačována do pozadí, tím víc člověka ovlivňují.

Nemyslím ale, že to člověk musí nějak studovat. V určitém věku při studiu toho, jak jednali jeho rodiče, ve svém životě najde momenty, kdy se ty jevy opakují.

Může být v opakování i něco pozitivního? Hodně mě uklidňuje fakt, že po té blízké zimě se bude opakovat jaro, léto…

Ano. Opakují se nejen traumata, ale i pozitivní věci. Pokud jde o ty negativní jevy, jde o sebereflexi. O to, aby život nebyl zacyklený. Aby to nebyl kruh, ale spíš spirála.

Letos jste přebral Státní cenu za literaturu a také Cenu Jaroslava Seiferta. Při přebírání druhé jmenované jste řekl, že literatura je kolektivní snění. Kde je podstata? V tom snění, nebo v tom kolektivním?

Říkal jsem také, že literatura není zbytná. Asi před dvěma týdny jsem byl povídat na jednom gymnáziu a přišla za mnou čtyři děvčata a říkala, že před měsícem přišel jiný autor, který tvrdil, že literatura je zbytná, že v jistém smyslu končí a že ji nahradí něco jiného. Kniha je prý zboží jako každé jiné.

Takhle to vůbec nevnímám. Mám jinou zkušenost s literaturou i s hudbou. Mám zkušenost s tvorbou textu i s četbou. A vůbec to, že se nějaký text někde objeví, že vznikne, mi připadá jako strašně tajná, zvláštní záležitost. Dobře vím, že tak to prostě není, že si sednu ke stolu a něco vznikne.

Kde se to bere? Člověk na to myslí 24 hodin. I ve spánku k němu něco přichází. Psaní textu je skutečně snění za bílého dne. A teď s vámi sní ještě někdo jiný – když si to přečte. Může nahlížet do vašeho snu. Najednou si to vyměňujeme. Připadá mi to strašně důležité. Co by lidé byli bez takového sdílení? Bez sdílení snění a toho, co se nám nutkavě honí hlavou? Kdyby to neexistovalo, tak jsme úplně jiné bytosti.

Literatura je sdílení hlubších vrstev. Není to sdílení informace, že někde mají na něco slevu, že bude pršet. Je to sdílení hlubších věcí, které se vynoří a vy nevíte odkud.

A vy pak veřejně čtete, někdo přijde a řekne: To jste ve mně něco úplně rozehrál.

Někdo má představu, že vlastně sníme permanentně. Někdy se věnuju pokusu o ztišení myšlenek. Stanu se pozorovatelem toho, co mi běží hlavou. A běží to pořád.

V románu to zosobňuje postava Ingrid. Všimne si, že se v ní perou dva hlasy. Zápasí o smysl. Vidí, jak ty dva hlasy spolu debatují. Jeden říká: Má to smysl. Druhý: Nemá to smysl.

Díky literatuře to můžu všechno slyšet. Je to k dispozici. To je úžasné.

A má to smysl, nebo nemá? Je ta otázka pro vás důležitá?

No jasně. Zásadní.

A k čemu se přikláníte?

To je přece vidět v Cantu ostinatu.

Že to má smysl.

No jasně.

Rozhovory Jonáše Zbořila

„Kulturní rubrika nemusí být jen o názorech, ale také o otázkách. Nemusíme jen zprostředkovaně komentovat knihy, výstavy, filmy nebo obecnější fenomény, ale také se ptát samotných umělců a dalších lidí, kteří se v kulturním provozu pohybují. Ke kultuře dialog patří,“ říká šéf kulturní rubriky webu Seznam Zprávy.

Rozhovory Jonáše Zbořila můžete poslouchat i v audioverzi v úvodu článku, na Podcasty.cz, Apple Podcasts, Spotify a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Foto: Seznam Zprávy

Rozhovorový podcast šéfa kulturní rubriky webu Seznam Zprávy.

Doporučované