Jaromír 99: Jeseníky jsou jako ostrov. Lidé z Prahy to nepochopí

Seznam Zprávy chystají videopřenos benefičního koncertu ze zkušebny Tata Bojs, jehož účelem je pomoci obětem povodní překlenout těžké období zimy. Kromě hanspaulské party se ke streamu připojí také písničkář a výtvarník Jaromír 99, jehož umělecká tvorba je pevně spojená s regionem Jesenicka a také s místní základní uměleckou školou, která byla při povodních vážně zasažena.

„Do té lidušky jsem chodil devět let. Byla pro mě víc než základní škola,“ říká Jaromír Švejdík. „Pro celé město je důležitá. Neznám nikoho ze svých kamarádů muzikantů a umělců, kdo by tam nechodil. Byla to základna pro budoucí kapely, které v tomhle místě vznikaly.“

V rozhovoru před středečním koncertem mluví i o vztahu Jeseníků a Prahy. „V Praze se to řekne hezky: zavřeme pracovní úřad, nebudeme podporovat malé obchody, zavřeme trať. Ale ten kraj se pak vylidní, zůstane opuštěný,“ bojí se Švejdík. Co ho přesto naplňuje optimismem? A jak ho Jeseníky inspirují při tvorbě obrazů, grafik či písňových textů?

Kde jste byl, když letos v Jeseníku řádily povodně?

Na chalupě v Rychlebech, kde trávím čas od jara do podzimu. Je to taková samota na kopečku, takže jsem byl nahoře a sledoval počasí. Předpověděli to dost přesně. Několik dní pršelo, myslím, že čtyři, nasytila se půda. I u nás nahoře začala stoupat spodní voda. Říkal jsem si: „Doprčic, tohle nebude žádná sranda.“

Sešel jsem dolů, podívat se do vesnice. Z malého místního potůčku už byla obrovská řeka, lidé měli zatopené zahrady. Už to bylo znát. Doma jsem odčerpával vodu ze sklepa. Pak vypli elektřinu, pak vypli vodu. A to byly mé jediné potíže.

Nic horšího se u vás nestalo?

Za mou chalupou je vesnice Kobylá, vidím na ni z kopce. Najednou jsem nad ní zahlédl létat vrtulník. Strhlo to tam dva domy, zemřela jedna žena. Tam to bylo už fakt apokalyptické.

Jedno z míst, které zasáhla povodeň, byla také Základní umělecká škola v Jeseníku. V reportáži Seznam Zpráv mluví kantoři o tom, jaká tragédie je vidět nástroje zničené vodou.

Já jsem do té lidušky chodil devět let. Od první třídy. Do houslí a do pěveckého sboru. V přízemí se hrálo na nástroje, v prvním nebo druhém patře byl větší sál pro sbor a nahoře na půdě školy se pak udělala výtvarka. Prošel jsem tu budovu celou.

Bylo to pro mě víc než základní škola. Jakmile udělali na půdě výtvarku, tajně jsem tam začal chodit. Učila tam tenkrát hezká soudružka Lišková, mladá učitelka z Olomouce. Rodiče to nevěděli, mysleli si, že pořád chodím do houslí. Když jsem je musel odevzdat, naši poznali, že chodím někam jinam, i když platí pořád 30 korun poplatky.

Chodil jste za školu, ale přitom jen na jiný umělecký obor.

Jo. A protože jsem byl asi talentovaný, ta paní učitelka se mi věnovala. Nechodil jsem tedy jen na základní hodiny, ale také na podvečery s gymnazisty, kde už se kreslily figury, zátiší a další těžší věci.

Kolik vám bylo?

Trvalo to od šesté do deváté třídy. Naučil jsem se tam nejvíc řemesla. Připravoval jsem se tam, že bych šel na UMPRUM nebo střední grafickou školu, ale už jsem byl tehdy lajdák a pankáč. Základ jsem tam ale dostal. Pro mě to tedy byla hodně důležitá škola. Pro celé město je důležitá. Neznám nikoho ze svých kamarádů muzikantů a umělců, kdo by tam nechodil. Byla to základna pro budoucí kapely, které v tomhle místě vznikaly.

Scéna v Jeseníku je malá, ale za nás, tedy za Priessnitz, tu bylo dost kytarových kapel. A dost myslím žije i mladší scéna. Hudebníci jako Zapomělsem, Černý tesák. Pro tahle malá města jsou ZUŠky dost důležitá záležitost.

Vaše tvorba lokální dávno není. Ale pořád se lokálním inspiruje. Čím to, že vás Jeseníky pořád tak lákají? Proč se do nich umělecky pořád vracíte?

To místo mě formovalo. Když kreslím přírodu, nevycházím skoro z ničeho jiného než z Jeseníků nebo Rychleb. Sudety jsou si docela podobné, co si budeme povídat, od Krkonoš přes Krušné hory. Ale já mám Jeseníky nakoukané.

Když jsme dělali Aloise Nebela (komiks a později také film, pozn. redakce), Jára Rudiš přišel s námětem svého strejdy nádražáka někde z Jizerek. Řekl jsem: „Fajn, to bude paráda, ale prosím, mohl bych to kreslit jako Jeseníky? Já ty Jeseníky znám, znám ta nádraží, bude se mi to po paměti kreslit lépe, než kdybych měl dělat nějaké Jizerky nebo cokoliv jiného.“

Jeseníky jsou pro mě základ všeho. Místo, kde člověk stráví formativní léta svého života, ho ovlivní na celý život.

Jak to máte s Jeseníky, když píšete hudbu?

Když jsem tvořil pozdní Priessnitz nebo pak Umakart, už jsem byl nastěhovaný do Prahy. Pořád v té hudbě ale zůstával nějaký stesk po těch místech, po horách. Dneska žiju napůl v Praze a napůl v Jeseníkách. Pro nápady chodím spíš do hor než do města.

Jak to funguje?

Nejlépe mi dělá chodit podél potoka Vidnávka, číhat na ty nápady. Někdy přijdou, někdy ne. Je to, jako bych chodil na číhanou. Účelem té procházky není, abych na něco přišel. Prostě je to procházka. Když to tam člověk zná, může jít tak, že hodiny nepotká ani živáčka. Nebo si naopak vybrat procházku místy, kde chodí víc lidí, kde se nebude cítit sám. Mám rád tu svobodu.

Znáte Prahu i Jeseníky, máte nakoukané obojí. Jak moc je Praha od Jeseníků odpojená? A zvládli jsme tu odpojenost přemostit při povodních? Uvědomili jsme si už, že je na taková místa potřeba zaměřit větší pozornost?

Myslím, že to není jen o povodních. To místo je odpojené delší dobu. Vždycky bylo odsunuté na okraj a tenhle pocit tam přetrvává. Proto se tam volí tak, jak se tam volí a volívalo. V roce 1928 v mé vesnici volili KSČ, protože tam bydleli domkaři a lidé, kteří dělali v lomech. Byli podle mě chudí a zoufalí. Pak všichni volili Henleina a dneska asi volí Babiše, SPD. Prostě ta odtrženost je tam pocitově pořád. Je to fyzicky dané. Člověk musí překonat hřeben, aby se dostal do civilizace, jako je třeba Šumperk. Na druhou stranu bylo Polsko, Německo. Je to takový ostrov. Celé Sudety jsou ostrovy a každý má trochu jinou mentalitu.

Člověk z Prahy se do toho není schopen vžít. A z těch, kteří se tam přestěhovali, se už většina vrátila. Je tam jiná mentalita. Ale na druhou stranu jsou tam hodní lidé. U povodní se ukázaly důležité věci, které musí fungovat: třeba spolky. Člověk je znal spíš ze zábav. Fotbalisté, hasiči, zahrádkáři. A najednou vidí, že první týden povodní udělali místní hasiči spoustu práce.

Vracel jsem se z procházky, byl jsem kontrolovat Vidnávku, jakou tam voda udělala paseku. U dveří jsem měl složenou vodu. Jindy mi přivezli jídlo. Když znovu pustili vodu, říkal jsem hasičům, ať už mi nic nevozí.

Co jste si tedy při povodních uvědomil?

To, jak moc je lokální a spolkový život důležitý. Všechny ty kluky znáte jako fotbalisty, hasiče. Vidíte, že to tu ti místní drží, ale zároveň i to, jak to tu všechno ustupuje. Mizí hospody. Zavírají se pošty. V Praze se to řekne hezky: „Zavřeme pracovní úřad, nebudeme podporovat malé obchody, zavřeme trať.“ Ale ten kraj se pak vylidní, zůstane opuštěný, protože ne každý může řídit auto nebo jezdit na poštu 30 kilometrů. O takových detailech by měli v Praze uvažovat. Že Jeseníky nejsou jako Středočeský kraj. Jsou odtržené. Pak už je jenom Polsko.

Takže odtrženost lidí, kteří mají pocit, že jsou mimo, že nemají vliv na to, co se děje v republice, je tam cítit.

Jak to vypadá ve Vidnávce teď?

Tuším, že mnoho lidí ve Vidnávce mělo zatopené sklepy. Většina lidí měla ve sklepích kotle. Zima ukáže, co se bude dít. Hrubé vyčištění ulic, takový ten nepořádek, to se myslím uklidilo docela rychle. Ale je otázka, jaká bude zima. Jestli začnou praskat baráky, až přijde mráz. Jak rychle si lidé opraví kotle. Taky myslím, že já nic nezažil. Můj dům nebyl postižený. Jen vím, jak je tohle období náročné na psychiku. Stačí, aby člověk šel kolem té řeky, a už se na ni dívá jinak. Už to není jen krásný potok v lese. Příroda nám ukázala, že může cokoliv. Už vůči ní necítím jen lásku a okouzlení. Ale také absolutní respekt.