Jarcovjáková: Selfíčka jsou doklad doby. I umělé trendy o něčem vypovídají

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Její negativy dlouho ležely bez povšimnutí v šuplíku. Teď je naopak Libuše Jarcovjákové všude plno. Kina právě začala promítat dokument Ještě nejsem, kým chci být, který čistě na jejích snímcích a deníkových zápiscích postavila režisérka Klára Tasovská. Od konce září je pak v pražském Veletržním paláci k vidění velká retrospektivní výstava, která pod vedením kurátorky Lucie Černé přináší průřez její tvorbou – od intimních autoportrétů přes dokumentární pohledy do společensky vyčleněných komunit až po momentky umírající matky. „Pořád si připomínám, jak obrovské jsem měla štěstí, že jsem dostala příležitost vystavovat,“ říká fotografka.

Na první samostatné výstavy jste čekala padesát let, dlouho jste měla pocit, že vaše fotky skoro nikoho nezajímají. Jak prožíváte letošní rok, kdy obrážíte filmové festivaly s dokumentem Ještě nejsem, kým chci být a zároveň máte rozsáhlou retrospektivu v prostorách Národní galerie?

Přiznám se, že jsem tím mediálním zájmem dost překvapená a zároveň zavalená. Osobně bych už dala přednost tomu, aby všechen ten humbuk pomalu utichl. Na druhou stranu je to pro mě samozřejmě velká satisfakce. Průlom myslím nastal v roce 2019 s výstavou na fotografickém festivalu v Arles, kterou se mnou stejně jako retrospektivu v Národní galerii dělala kurátorka Lucie Černá. Teprve tehdy mě objevila česká média. S covidem se pak ale všechno zase zbrzdilo.

Až do výstavy ve Veletržním paláci jsem navíc byla známá hlavně jako autorka jednotlivých projektů – ať už se jednalo o fotky z T-Clubu nebo snímky mojí mámy. Málokdo si tak moji tvorbu uměl představit v celé její šíři. Teď mám konečně příležitost ukázat celý svůj záběr a ještě k tomu v různých formách. Výstava publikum oslovuje trochu jiným způsobem než dokument Kláry Tasovské, přestože se pochopitelně vzájemně podporují.

Když jste se v době normalizace dostala na třetí pokus na FAMU, přišlo vám, že do elitářského prostředí studentů umění nepatříte. Vždycky vám bylo lépe mezi outsidery. Jak si v uměleckých kruzích připadáte dnes, kdy se vaší práci zpětně dostává uznání?

To je zajímavá otázka a nikdo mi ji zatím nepoložil. V uměleckých kruzích popravdě řečeno zas tak často nepobývám. Málokdy například chodím na vernisáže, protože na vernisážích vidíte především jiné lidi a ne samotnou výstavu. To neznamená, že bych se jiných fotografů a umělců stranila, mám mezi kolegy spoustu přátel. Jen už dneska zkrátka nejsem party člověk s bohatým společenským životem. Vzhledem k tomu, kolik mám povinností, musím šetřit silami.

Přestože jste se už v období dospívání toužila stát fotografkou, bojovala jste zároveň s velkými pochybnostmi. Jak jste na tom se sebedůvěrou dnes?

Musela bych být slepá a hluchá, abych si nevšimla, jakou dnes moje fotky mají odezvu. A je velmi příjemné, že rezonují především s mladou generací. Zároveň si pořád připomínám, jak obrovské jsem měla štěstí, že jsem dostala příležitost vystavovat. Najdou se totiž i lidé, kteří taky měli velký archiv fotek, ale pak někde zapadl nebo ho jejich příbuzní vyhodili, protože jim ta práce nedávala žádný smysl. Moje fotky se naproti tomu dočkaly momentu, kdy se staly viditelnými.

Troufám si říct, že jejich vizuální jazyk je nadčasový. Doba na ně tedy musela dozrát. Výrazný podíl na jejich objevení nicméně mají právě lidé, se kterými jste na stejné vlně, kteří vaší práci rozumějí a pomohou vám se na ni podívat novýma očima. Člověk má totiž přirozeně svoje oblíbené fotky a nevyhne se tomu, aby pořád opakoval to stejné. Proto je důležité, aby vám někdo nabídl jiný pohled.

Když jste své fotky ještě za totality ukazovala lidem z oboru, tak jste mimo jiné slýchala, že sice umíte zachytit zajímavé kompozice, ale chybí vám originalita. Na což jste odpovídala, že chcete zvěčňovat obyčejné věci, ne se za každou cenu lišit. Neobrací se dnes pozornost uměleckého světa právě ke všední každodennosti?

Bylo by myslím jenom záhodno, aby tomu tak bylo. Žijeme v rychlé době, kdy se všechno okamžitě sdílí, aniž by to mohlo nejdřív uzrát. V důsledku toho jsme přehlceni věcmi, které se dějí jen na efekt. Umělci čelí tak velkému tlaku, že se na sebe snaží upozornit nějakým výkřikem, provokací, často i extrémem. Nechtěla bych v téhle době jako fotografka začínat. Nejzajímavější jsou přitom právě ty nejobyčejnější věci, které nám tak rychle mizí před očima a jednou o ně nevyhnutelně přijdeme. Největší důležitost vidím ve zpřítomňování vlastního života.

Nedávno jsem viděla krásný dokument o muzikantovi Brianu Enovi, ze kterého mi v paměti utkvěla jedna důležitá myšlenka. Eno říká, že pokud někomu zachycování pocitů nepřipadá dostatečně ambiciózní, tak se hluboce mýlí. Pocity jsou totiž v našem životě tím úplně nejzákladnějším prvkem, a proto je velice důležité se jimi zabývat. A moje fotografie jsou hlavně o pocitech, o pocitech z těch nejbezprostřednějších věcí.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jste fotila Romy, Vietnamce i lidi z LGBT komunity, kteří se za komunismu scházeli v T-Clubu na pražském Jungmannově náměstí. Získávala jste si jejich důvěru právě tím, že jste podobně jako oni byla společenským vyděděncem? Řekla byste, že se outsideři vzájemně přitahují?

To bude určitě pravda, protože aniž bych si to sama uvědomovala, byla jsem skutečně absolutní outsider. Když jsem se naopak občas ocitla mezi takzvaně normálními lidmi, objevovaly se ve mně vždycky sklony k rebelství. Středostavovská mentalita, kdy si člověk hoví ve své komfortní zóně a zajímá ho jen konzum, mě vždycky odrazovala. Zároveň mi nikdy nechyběla empatie. Během let se myslím prokázalo, že se dokážu vnořit do různých společenských skupin a bez rozdílu jim naslouchat, vnímat jejich odlišnost a krásu.

Klíčové bylo, že jsem tenkrát nemusela nikam spěchat a trávila jsem s nimi hodně času. To už dneska tak snadno nejde, fotit lidi je mnohem těžší. Pořád tam hrozí nějaká manipulace, musíte se neustále ptát, jestli realitu nepodřizujete svojí interpretaci. Proto už se do sociálních témat delší dobu nepouštím a pokud ano, pak jedině po vzájemné dohodě, když vím, že chtějí být druzí lidé opravdu fotografováni.

Hraje v tom roli i skutečnost, že jsou dnes čočky fotoaparátu takřka všudypřítomné a ocitáme se pod jejich permanentním dohledem?

Určitě. Zároveň lidé kladou mnohem větší důraz na ochranu osobnosti, více si střeží svoje osobní bubliny a hlídají si, jak budou prezentováni. Když vás dnes na ulici začne jen tak někdo fotit, bude vám to nepříjemné a budete chtít vědět, proč to dělá. Tenkrát na vás lidé s takovým podezřením nereagovali. Přesto jsem se s nimi za všech okolností snažila nejdřív komunikovat. Když za mnou dnes přijde student s dlouhým objektivem a říká, že se mu s ním báječně fotí lidi na tři sta metrů daleko, kroutím nad tím nevěřícně hlavou. Fotit druhé bez jakéhokoli kontaktu mi přijde nefér, to si pak jenom kradete cizí životy.

Už když jste v šedesátých letech s focením začínala, obracela jste objektiv na sebe, aniž byste tušila, že se z toho v novém tisíciletí stane trend. Vaše selfíčka ale vždycky byla nepřikrášlená, mnohdy i nelichotivá, zatímco v současnosti se lidé hodně ohánějí autenticitou a pak na sociálních sítích sdílejí jen to hezké. Co na dnešní vyumělkované autoportréty říkáte? Nestává se z tolik oslavované autenticity jen fráze?

Kult krásy tady existuje už odpradávna. Málokdo se tak chce zachycovat v esteticky nepřitažlivém světle, nebo dokonce ukazovat svoje bolesti a těžké psychické stavy. Moje autoportréty ale vznikaly za úplně jiným účelem. Nikdy mi nešlo o sebeprezentaci, neměla jsem žádné sledující na instagramu, před kterými bych se chtěla předvést. Sama jsem potřebovala vidět svůj odraz v konkrétním místě a čase, sama jsem potřebovala zkoumat svou autenticitu. Někdy tedy autenticita může být jen prázdným pojmem, ale jindy jím být nemusí.

Říkám si, jestli naaranžovaná selfíčka přes svou umělost nakonec taky nejsou jistou výpovědí o dnešní době…

To je hezká myšlenka. Na Hellichovce nás učil profesor, který rád říkával, že želatina má historický činitel. Když želatina nabobtná, zůstane tam obraz už navždycky. Když vám na film spadne kapka vody, taky už nikdy nezmizí. Fotka je tedy nevyhnutelně dokladem doby. Zachycuje trendy, které sice někdy mohou být umělé, ale vždycky o něčem vypovídají. Čas dnes letí takovou rychlostí, že nám mnohdy připadá, jako bychom jeli šinkansenem krajinou. Proto je nesmírně důležité naši žitou realitu nějak zachovat, vytvářet hmotnou kulturu, díky které se za ní budeme moci jednou ohlédnout.

Fotoaparát přirovnáváte ke kompasu, který vám pomáhá se v sobě vyznat. Vnímáte díky němu svůj život s větším odstupem? Mohou autoportréty přispívat k sebereflexi?

Ano, sebereflexe je klíčovým slovem jak pro mou tvorbu, tak pro můj osobní růst od raného mládí. Už v době dospívání jsem svůj život neustále zkoumala, ptala jsem se po jeho smyslu a po své roli. Někdy to možná byla až příliš velká obsese, ale vždycky to ke mně patřilo. A dělám to svým způsobem dodnes – ať už obrazově prostřednictvím fotek nebo písemně formou deníků.

Ve filmu Ještě nejsem, kým chci být přiznáváte, že jste měla v mládí dost komplikovaný vztah ke svému tělu. V dokumentu i na výstavě ve Veletržním paláci jsou přitom k vidění i hodně intimní snímky, které by leckdo radši nechal zavřené v šuplíku. Vyvolávají ve vás stále nějakou míru studu nebo už je pro vás nahota spíš osvobozující?

Neřekla bych, že je osvobozující. Spíš jsem ji musela na vědomé úrovni přijmout. Stála jsem totiž před základním rozhodnutím, jestli se při výběru fotek budu cenzurovat, nebo ne. A usoudila jsem, že pokud chci světu zprostředkovat ničím nezkreslenou výpověď o životě v tehdejší době, musím se od svých fotek odosobnit a přestat je zkoumat, což se mi nakonec povedlo. Na některé snímky se pochopitelně nedívám úplně ráda. Zároveň jsem s nimi ale konfrontována čím dál častěji, takže si člověk zvykne.

V prostorách Národní galerie vystavujete i fotky své maminky, které jste pořídila krátce před její smrtí. Váhala jste, jestli ji vzhledem k jejímu vážnému zdravotnímu stavu vůbec fotit, případně jestli pak snímky veřejně sdílet?

Rozhodnutí, že ji budu fotit, vycházelo z našeho vzájemného konsensu. Byť měla máma kvůli své chorobě velmi limitované duševní schopnosti, jako výtvarnice ve fotkách viděla velký smysl. Dokonce jsem ji, tenkrát už na vozíku, vzala na výstavu, kde byly snímky poprvé k vidění. Sama jsem se je rozhodla vystavit hlavně proto, že se tématům nemoci a smrti vyhýbáme, nechceme o nich nic vědět.

Přitom jsem se od všech věkových skupin – od mladých až po starší – setkala s nesmírně pozitivními reakcemi. Lidé mi říkali, jak je fotky přiměly, aby se rodičům více věnovali, nebo jak je jim líto, že už nemají příležitost s nimi mluvit. Často máme pocit, že se o rodiče v těžké situaci nezvládneme postarat. Sama jsem si taky myslela, že to nedám. Nakonec jsem ale šťastná, že jsem s mámou před její smrtí byla i že to teď můžu prezentovat.

Zmiňovala jste, jak silně vaše fotky rezonují s mladou generací, což myslím může souviset s tím, že se zabýváte vlastní identitou, která je dnes velkým tématem. Ve Veletržním paláci jsme se sešli krátce poté, co jste výstavou provedla své studenty z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Je pro vás dialog s mladými fotografy inspirativní?

Velice. Díky nim se potkávám se současnými kulturními pojmy a trendy, které by se ke mně v mojí bublině pravděpodobně nedostaly. Jsem tak konfrontovaná třeba i s děním na poli počítačových her nebo umělé inteligence a nechávám si dostatečný prostor na to, abych všem moderní fenoménům co nejvíc porozuměla. Snažím se pochopit, v čem je myšlení lidí, kteří by mohli být mými vnoučaty, jiné a proč je jiné, což je neuvěřitelně osvobozující.

Člověk se ve svém pohledu na svět může snadno stát rigidní, neustále vzpomínat, jak to bylo dřív, a stěžovat si, jak už dnes nic nemá význam a všichni zblbli. To by mi ale přišlo příliš jednoduché. Doba se vždycky měnila a vždycky se měnit bude. Pořád se budou objevovat nové věci a čím víc mě znepokojují, tím víc mě láká je zkoumat.