Jana Kirschner: Ze slovenského premiéra mám slzy na krajíčku

„Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem slyšela, jak hanlivě se předseda vlády vyjadřuje o mé zemi,“ říká slovenská zpěvačka Jana Kirschner. V rozhovoru mluví v Anglii žijící umělkyně o stesku po rodné zemi i o nové desce.

„Moc nevěřím na hranice. Přinášejí víc problémů než radosti,“ myslí si Jana Kirschner, slovenská zpěvačka dlouhodobě žijící v Londýně. Po deseti letech vydala novou řadovou desku nazvanou Obyčajnosti, která se inspiruje v každodennosti a nebýt pandemie covidu-19, možná by nikdy nevznikla.

„Poprvé za deset let se mi otevřela příležitost, abych znovu začala skládat,“ říká o zvláštní pandemické době zpěvačka, která popisuje, jak si v malém londýnském bytě plném věcí stanovila pravidelných patnáct minut denně, kdy si dovolila všechnu pozornost věnovat vlastní hudbě. Skladby, které Janě Kirschner rostly pod rukama, spojoval stesk po Slovensku a naděje, že domov si s sebou člověk může odnést kamkoli.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vzpomíná Jana Kirschner i na svůj odvážný obrat od mainstreamového popu k autentičtějšímu umění. „Vrhla jsem se do totální nejistoty,“ vypráví o albu Krajina rovina, které ji tehdy slovenská pobočka labelu Universal odmítla vydat. Jana Kirschner tehdy málem přišla o práci, „Dávno to nedělám proto, abych psala hezké písničky. Hudba má i jiné poslání, než být hezká.“

Tvá nová deska Obyčajnosti vychází po desetileté pauze. Vznikla díky pandemii, kdy všechno kolem ztichlo. Jaké bylo zase najít kouzlo a inspiraci v každodenních věcech, uvnitř domácnosti, v rodině?

Vždycky říkám, že nevedu život celebrity. Máme klasický londýnský byt. Velmi malý, velmi útulný, plný věcí. Přes pandemii jsem sledovala, jak všichni dělali rozhovory ze svých obrovských bytů s velkými okny, zatímco já doma seděla na kuchyňské lince a hledala alespoň kousek světla.

Bylo těžké najít si prostor a čas na tvorbu, ale zároveň se mi poprvé za deset let otevřela příležitost, abych znovu začala skládat hudbu. Řekla jsem si: buď teď, nebo nikdy. Vytvořila jsem si pravidlo patnácti minut denně, kdy jsem mohla skládat. Písničky vznikaly velmi rychle, často jsem je rovnou zpívala. Ne jako dřív, kdy jsem nejdřív složila text a pak skládala hudbu. Vytvořila jsem takhle nějakých 50, 60 skladeb. Na album jsem jich pak vybrala jedenáct.

Co jsi těch deset let dělala?

S každým předchozím albem se mi narodila dcera. První při vydání Krajiny, roviny (album z roku 2010, pozn. red.), druhá při vydání Moruše (Moruša: Biela a Moruša: Čierna, desky z let 2013 a 2014, pozn. red.). Najednou se mi život obrátil naruby. Navíc jsem odešla z velkého vydavatelství Universal, a začala vydávat desky na Slnko Records, což je malý slovenský nezávislý label.

Po Moruši vyšlo ještě live album Živá (2017), pak jsem napsala desku pro děti, složila hudbu do dětského seriálu, napsala několik titulních písní pro film, které mimochodem patřily k nejhranějším skladbám ve slovenských rádiích. Práce bylo pořád dost, ale jako interpret stále hledáš něco, co by dokázalo popsat nějakou tvou životní éru. A to umí jenom album. Jsem ráda, že jsem na něj díky pandemii zase dostala prostor.

Jak na covid vzpomínáš? Lidi ho docela vytěsnili, moc se o něm nemluví. Bylo to nepříjemné, tragické, ale zároveň to člověka donutilo zastavit se.

Jednoho dne jsem vyzvedla děti ze školy, přišli jsme domů a zapli rádio, ve kterém oznámili, že Británie vstupuje do lockdownu.

Londýn je velkoměsto, které neustále hučí kolem vás. Ale najednou, v průběhu týdne začaly po ulicích běhat srnky a lišky. I do našeho studia jedna liška chodila. Máme fotky, jak se dívá dovnitř a říká si: co tu ještě děláte?

Město se změnilo. Bylo to až dystopické, magické a inspirativní zároveň. Dva, tři měsíce jsme strávili v našem parku, kde jsou i dost divoká zákoutí. S dětmi jsme si tam vyrobili bunkr a založili komunitní zahradu. Hodně času jsme tak prožili v přírodě, stali se z nás takoví dobrodruzi.

Bylo to v jistých věcech i tragické. Pro mě bylo třeba smutné, že jsem nemohla zpátky domů. Ta touha po domovském Slovensku se na albu velmi silně podepsala.

Tvé předešlé desky zní, jako by byly přesně zakotvené v krajině. Obyčajnosti spíš působí jako panoramatický pohled po tvém bytě.

Je zvláštní, jak v člověku domov rezonuje. Kamkoli jdeš, tam si ho neseš. Někdy si svou rodnou zemi začneš idealizovat. Říkáš si, že to je ta zaslíbená země. Pak se ale vrátíš a pochopíš, že to není úplně ideální místo. Žijí tu ale ti důležití lidé. Ti, kteří ti dali základ do života. To, co si pak neseš s sebou po světě.

Když jsem psala novou desku, hudba se pro mě stala způsobem, jak se spojit s rodným místem. Z malého nahrávacího studia v Londýně jsem se v představách a melodiích dokázala dostat domů. Nechci už ale říkat, že můj domov je Slovensko. Doma se můžu cítit, kdekoli jsem. Moc nevěřím na hranice. Přinášejí nám víc problémů než radosti.

Jak vnímáš Slovensko teď?

Samozřejmě, že pořád miluju vůni dlouhých letních večerů na naší zahradě v Bánské Štiavnici, ale lidi jsou hlavní.

A lidi, i ti, které mám ráda, si teď zvolili nové politiky. Ti politici mají pocit, že nás reprezentují. Není to tak. Nedefinují nás. Myslí si, že ano, ale my jsme mnohem silnější.

Cítím bolest a smutek, několikrát jsem měla slzy na krajíčku, když jsem v ranních zprávách slyšela, jak hanlivě se nový předseda vlády vyjadřuje o mé zemi. Jak říká věci, které pak komentuje celý svět. Stojí na špatné straně historie.

Jaké emoce to ještě přináší?

Samozřejmě hněv. Jsem velmi impulzivní, když něco prožívám, tak to ve mně bublá. Je velmi těžké ty vášně někdy uklidnit. Jsem ale přesvědčená, že jestli existuje místo, kde se lidé mohou setkat, je to umění. Na koncertech, v galeriích i v divadlech jsou lidé, kteří mají jiné názory, ale dokáží společně prožívat jednu věc. Kultura, kterou právě teď na Slovensku ovládají největší konspirátoři, je nakonec největší silou země. Umění dokáže spojovat.

Kariéru jsi začala jako popová zpěvačka. Pak jsi udělala veliký obrat k autenticitě. Muselo to být těžké rozhodnutí - začít dělat něco, co není na první signální, posluchači to nemusejí přijmout. Ale podařilo se ti to.

Podařilo. Bylo to ale velmi těžké. Člověk neustále sedí na dvou židlích. Mám pocit, že balancuju mezi popem a alternativou a snažím se mezi tím najít nějaký svůj prostor. Miluju pop a melodie, jsem vlastně písničkářka. Když dáš z mé nové desky pryč aranžmá, zůstanou úplně obyčejné písničky.

Sleduju hudební scénu a snažím se nasávat, co se kolem mě děje. Baví mě to kombinovat, ale nejdůležitější je pro mě autenticita. Myslím, že už hudbu dávno nedělám proto, abych psala hezké písničky. Hudba má i jiné poslání, než být hezká.

Upřímnost k obrovskému davu posluchačů, to nemusí být lehké. Neprovázel ten obrat pocit nejistoty?

Pořád ten strach mám. Strach, že mou hudbu lidi nepřijmou. Vrací se s každou další deskou.

Nejhorší to bylo, když jsem vydávala Krajinu rovinu (vyšla v roce 2010, pozn. red.). Když jsme album dokončili, z mého tehdejšího vydavatelství Universal mi napsali: „Prosímtě, to je nějaký pokus o umění?“ Původně mi chtěli album vrátit a říkali, že si to mám celé zaplatit sama. Je mi strašně líto, že jsem si tehdy ten master desky nekoupila. Patřil by teď jen mně. Nakonec do toho vstoupila česká pobočka Universalu. Říkali: „Už tu máme nějaké recenze a lidé píšou, že je to skvělé.“

Dnes už se i na Slovensku o té desce mluví jako o legendárním albu, ale tehdy jsem dva tři roky dostávala mnohem méně práce, lidi se na mě dívali, jako bych se zbláznila. Přece nemůžu vykročit ze světa popu, ve kterém mám absolutní jistotu. Ale já se vrhla do totální nejistoty. To rozhodnutí absolutně stálo za to. Dalo mi totální svobodu.

Je těžké zachovat si tváří v tvář hudebnímu průmyslu autenticitu? Jak ho vlastně vnímáš?

Bullshit je v tom průmyslu stále. Lidé, kteří pracovali v jednom vydavatelství, teď pracují jinde, jsou to ale pořád víceméně ty stejné osoby. Já mám výhodu, protože jsem byla ta popová princezna. Moje publikum je velmi pestré, silná platforma mi ale zůstala. Také umím využít social media ve svůj prospěch, už s tím umím pracovat.

Mladé kapely to mají o dost těžší. Za streaming jsou velmi směšné sumy, takže si na hudbě nevydělají. Posluchači mají někdy pocit, že hudba je zadarmo a mladé kapely mají tak velmi malou šanci uspět. Udělat hit, to jde. Ale udržet se - to je těžké. Doba je extrémně rychlá. Za dva roky o těch kapelách už nic nebudeme vědět. Je to škoda. Spousta mladých talentů se na hudbu vykašle, protože se průmysl hrozně zrychlil. Prosadit se je mnohem těžší, než to bylo před 25 lety.

Rozhovor v celém znění najdete v audioverzi.