Jaký byl sex za komunismu? Kniha otevírá dveře do československých ložnic

V poslední době vzniklo několik výrazných děl, která řeší minulost skrz sexualitu. Třeba do češtiny přeložená knížka Proč mají ženy za socialismu lepší sex od Kristen R. Ghodsee nebo webový seriál České televize Kronika orgasmu. Ten ukazoval, jak přistupoval minulý režim k otázkám ženského orgasmu, homosexualitě nebo antikoncepci. Právě Kronika orgasmu vychází z knížky socioložky Kateřiny Liškové Politika touhy: Sex a věda v komunistickém Československu, která je čerstvě k dostání.

Publikace vyšla původně v angličtině, teď si ji mohou lidé přečíst taky v češtině (Host 2022, překlad Jan Škrob). Může se zdát překvapivé, že právě komunistický režim, který je obecně spojován spíše s prudérností, věnoval tolik studií a odborné pozornosti právě otázkám sexuality. Přesto se vědci a vědkyně soustavně věnovali ženskému orgasmu nebo sexuální terapii pro nespokojené páry. Nejprve kvůli vizi společnosti, kde si budou muži a ženy rovni, později proto, aby diskuze o sexu a funkci manželství hierarchický genderový řád naopak utvrdily.

„Někteří sexuologové a sexuoložky na konci dlouhých 50. let tvrdili, že se muži mají více zapojovat do výchovy dětí a domácích prací, což mělo být jedinou cestou k ženskému orgasmu. Zároveň ale explicitně varovali před myšlenkou, že se dá kvalitnějšího sexu dosáhnout rozvíjením sexuálních technik. Tvrdili, že sexuální neduhy, a především ty ženské, může vyléčit jedině nové uspořádání rodiny, ve kterém si muž a žena budou rovni, budou si vědomi vzájemných závazků a budou se skutečně milovat,“ píše Lišková hned v úvodu knihy a zároveň tím nastoluje pole, ve kterém se kniha pohybuje: Analýza něčeho tak soukromého jako sex totiž řekne hodně o organizaci státu, společnosti a jejích hodnotách. Dveře do ložnic nebyly nikdy doopravdy zavřené.

Československo má jedno překvapivé prvenství: V roce 1921 byl v Praze založen Ústav pro studium sexuální patologie, což byl celosvětově první institut na univerzitní půdě, který se zaměřoval právě na sexualitu. Klíčové osobnosti, především pak Josef Hynie, se věnovaly výzkumu i po roce 1948. V roce 1950 byl ústav přejmenován na Sexuologický a jeho působení bylo zachováno, ačkoli bylo v době nejtvrdší stalinizace ohroženo. V roce 1952 pak začal první celostátní průzkum věnovaný ženskému orgasmu. Tým výzkumníků a výzkumnic mluvil s 500 ženami léčícími se s neplodností ve Františkových Lázních. Tam zjistili, že 63 % žen pociťuje problémy se sexuálním prožíváním a 34 % žen nemá s orgasmem žádnou zkušenost. Zásadní však je, že zkoumán byl pouze vaginální styk.

Lišková dokládá, že v padesátých letech, tedy v tom samém období, kdy probíhaly hrůzné vykonstruované politické procesy, kladl tehdejší režim důraz na romantickou lásku. Ta měla být jediným správným důvodem, proč by měli muž a žena uzavřít manželství. Změny rodinného práva se zaměřovaly také na poskytování novomanželských půjček, větší podporu zaměstnanosti žen, zjednodušování rozvodů, budování předškolních zařízení pro děti nebo snahy o kolektivizaci domácích prací. Ideálem měl být pár, v němž oba pracují pro stát a v jejichž vztahu není jeden nadřazený druhému.

V šedesátých letech však přišel obrat. Pozornost se přesouvá z matky na dítě, jeho psychickou pohodu. Čím dál častěji je vyzdvihována role matky a obecně nastává návrat k tradičnímu pojetí rodiny a genderu.

Obrácení pozornosti od ženy k dítěti je pozoruhodný jev, který obvykle znamená jedno: přenesení hlavního dílu zodpovědnosti na matky. Když se dneska bavíme o tom, jak ničivé může být trauma v dětství pro celý následující život a jak důležitý je respektující přístup k dětem, je to chvályhodná hodně důležitá debata, ale zároveň je třeba dodat ještě jednu věc: Řada věcí, které si ty šťastnější rodiny mohou dovolit (školky a školy s malým počtem žáků a individuální přístupem nebo třeba domácí vzdělávání) není zdaleka dostupné všem. Namísto napnutí pozornosti na konkrétní rodiny a jejich strategie je třeba ptát se, proč nejsou kvalitní předškolní a školní zařízení standardem, proč je třeba po nich pátrat, platit za ně vysoké školné nebo kvůli nim na oko měnit trvalé bydliště.

Jenže zatímco v 60. letech se alespoň teoreticky mělo za to, že je třeba zaměřit se na kvalitu školek (psychologové popisovali vhodnou výzdobu, ale i výšku umyvadel nebo druh bezpečnostního zábradlí), v současném Česku jde o nepokryté naplňování strategie „každý sám za sebe“. Ostatně už před pěti lety byla přijata novela školského zákona, která zrušila povinnost přijímat do školek dvouleté děti. Diskuzi o tom, co s sebou změna přinese, opanovali tehdy především muži, kteří sebejistě vysvětlovali, co je pro matky a děti nejlepší.

Lišková dokládá, že sedmdesátá léta byla ve znamení párové terapie s důrazem na rozvíjení sexuálních praktik. Průkopník byl v tomto ohledu sexuolog Stanislav Kratochvíl, který v Kroměříži vytvořil pracoviště, kde trávily čas manželské páry. Lékař chtěl, aby se páry nezaměřovaly na výkon, ale na vlastní pocity, blízkost, schopnost mluvit o sexuálních potřebách a prožitcích. Páry docházející na terapii si vedly deník a zároveň navštěvovaly skupinová sezení. Kratochvíl měl zároveň za to, že jednou z hlavních příčin sexuálních potíží je nedostatek soukromí, a posílal je do domků se zvukovou izolací.

A teď to důležité: Jaké mělo tohle řízené manželské znovusbližování výsledky? Ti z vás, kteří procházíte vztahovou krizí – šli byste do toho? Kdyby se člověk řídil čistě statistikou, tak by nebyl důvod to nezkusit. Jak uvádí Lišková: „V roce 1978 už bylo do psychiatrické léčebny přijato sedmdesát párů na dvoutýdenní terapii s celkovou úspěšností 76 %. Muži se zlepšovali výrazněji než ženy (83 % oproti 70 %) a přibližně u poloviny pacientů a pacientek se výsledky terapie udržely i čtrnáct měsíců po jejím skončení.“

Kateřina Lišková vykresluje ve své knize plastický obrázek československé sexuologie a jejího pozoruhodného vývoje. Svůj výzkum doplňuje hojnými úryvky z archivů. Citována je třeba stížnost, že snazší rozvody hrají do karet nevěrným manželům, nebo rozhořčení, že legalizace potratů vede k cizoložství, kdy se nevěrná žena může stát šiřitelkou „úpadkové morálky“. Lišková dokáže udržet čtenářskou pozornost, navíc má cit pro mix teoretického základu s konkrétními příklady z životů tehdejších lidí.

Politika touhy ve výsledku ukazuje, že vědu nelze vyjmout ze směsice dobových společenských požadavků a předpokladů a zároveň zdůrazňuje, že soukromé nelze oddělit od politického. Každý stát, každý režim by se totiž rád chlubil vysokou porodností nebo nízkou rozvodovostí. Komunistické Československo do podkladů pro svá rodinná opatření často zapojovalo expertízu. Někdy to vyústilo v konkrétní politickou realizaci, někdy zůstalo u pouhé proklamace a někdy data prostě spadla pod stůl. Při čtení knížky se tak může zdát paradoxní, že dnes máme celou škálu vysoce kvalitních dat, výzkumů a analýz, jak zlepšit životy rodin, matek, dětí.

Tak třeba: O tom, že kojeňáky jsou zlo, jsme věděli, a přitom to trvalo nesmyslně mnoho let, než se schválilo jejich zrušení. Dlouho se čekalo taky na schválení zálohovaného výživného. A řada věcí je pořád nevyřešená – máme data o tom, jak je pro děti důležitá stabilní bytová situace, jak krize bydlení ohrožuje celé rodiny, jak se vyplatí podporovat vzdělání v chudších regionech. Přesto se často zdá, že některá důležitá data prostě jen jsou – uvádějí se v odborných publikacích, diskuzích, ale málokdy se s nimi konkrétně politicky pracuje. Přitom jaké jiné uspořádání než právě demokracie by si mělo kvalitní expertízy cenit?