Jak v Česku řešíme krize? Hlavně vytěsňováním, ukazuje film o covidu-19

Karlův most, Václavské náměstí, Zámecké schody. Jeden žebrák, jeden holub, jinak nikde nikdo. Místa, která jsou po většinu roku přecpaná turisty, na jaře roku 2020 osiřela. Ve stejné době začal Vít Klusák se svou manželkou Marikou Pecháčkovou a kameramanem Adamem Krulišem zaznamenávat, jak se v Česku kvůli pandemii zastavil čas. Pokračovali v tom až do června 2022, kdy covid nahradily nové zdroje úzkosti. „Normálem“ se stal život ve stínu války, inflace a energetické krize.

Nabízí se tedy otázka, proč si ve stávající nepohodě připomínat poměrně nedávné časy, kdy bylo ještě hůř. Testování, karanténa, covidária i pocit hlubokého trapna při sledování premiéra a rychle se střídajících ministrů zdravotnictví. Vzpomínky, které bychom raději vytěsnili. V nemocnicích denně umíraly desítky lidí, podniky krachovaly, nebylo povolené opustit hranice okresu, natož republiky. Velké nic svou existenci přesto dokáže obhájit.

Nejde o publicistickou rekapitulaci známých faktů. Titulky ani neinformují, jaká opatření byla zavedena, kolik přibylo nakažených a kterou vlnu zrovna sledujeme. Pro asociativní pásmo silných příběhů a obrazů to není směrodatné. Pecháčková s Klusákem s vlídnou ironií postihují obecnější jevy – morálku národa, logiku zvláštních časů.

Černobílý obraz a klasická hudba neslouží jen k odlišení filmu od záběrů, které se na nás valily z televize. Vyhraněná estetika vystihuje vytržení z každodenního shonu, mimočasovost oněch dvou a půl let, kdy týdny a měsíce splývaly a všichni jsme byli nakrátko stejně zranitelní. Film nevypráví o slavných osobnostech. Jeho hrdiny jsou primárně obyčejní lidé různých profesí, snažící se nějak přežít.

Parta kamarádek šijících roušky, sportovci trénující v domácích podmínkách, nudisté s rouškami na obličejích, operní pěvkyně za kasou supermarketu. Film neopomíjí momenty, kdy život v Česku připomínal absurdní drama nebo smutnou komedii, ale nezůstává jen u nich. Sledujeme také všednodennost zaměstnanců pražské záchranné služby poskytujících informace zoufalým volajícím, vyčerpaný nemocniční personál i covidového pacienta, kterému kontakt s venkovním světem nahrazují alespoň paprsky slunce dopadající na zeď.

Ve svých předchozích filmech měl Vít Klusák potřebu vystupovat před kameru, zasahovat do reality a iniciovat dění (viz dokumentární reality show Český sen a V síti). Tentokrát je v souladu s celospolečenským zpomalením a zřejmě i díky niternějšímu zaměření Mariky Pecháčkové méně akční. Až na pár otázek pronesených mimo obraz se spokojil s pozicí soustředného pozorovatele. Kamera netěká z člověka na člověka. Trpělivě prodlévá u víceznačných detailů, jako je díra ve dveřích nemocničního pokoje, která připomíná motýla.

Širokoúhlé záběry ztichlé letištní haly nebo jednorázových rukavic tancujících ve větru poskytují prostor ke vzpomínání a přemýšlení, jak covid zasáhl do našich životů. Rozjímavější pasáže se rytmicky střídají s rychlejšími střihovými sekvencemi, oživenými hudbou Dvořáka nebo Brahmse. Ticho a prázdnota, vzruch a zklidnění, nadšení a únava. Dramaturgie připomínající EKG nás drží ve střehu po celých 100 minut.

Film zachycující proměnu společenské nálady současně chronologicky sleduje osudy několika protagonistů, zpěvačky Moniky, seniora Milana a pravomocně odsouzené dezinformátorky Jany. Časosběrný aspekt zabraňuje tomu, aby se film rozpadl vinou širokého tematického rozpětí. Vytváří pevný vyprávěcí rámec a zdání kontinuálního vývoje. Od počáteční solidarity a přesvědčení, že to spolu zvládneme, k udavačství, podezřívavosti a předbíhání ve frontě na vakcínu. Všudypřítomné roušky z úvodních scén, symbolizující ohleduplnost, nahrazují během závěrečné demonstrace strašidelné, v lecčem možná upřímnější masky čertů.

Frustrace roste spolu s tím, jak klesá ochota si naslouchat a pomáhat. Nejzřetelnější je to na postupném sílení dezinformační scény, kterou v dokumentu reprezentuje Jana Peterková. Neúspěšnou kandidátku na prezidentku nejdřív obklopuje jen hrstka příznivců. Při setkání v restauraci ochotně naslouchají, jak se z nanočástic v těle očkovaného člověka seskládá čip. Nad jejich hlavami příhodně visí Bruegelovy obrazy lidských neřestí. Klusák s Pecháčkovou pozorují tuzemskou pseudoapokalypsu s podobným stoickým nadhledem jako vlámský mistr.

Také první demonstrace Peterkové na Václavském náměstí působí neškodně. Vlastně budí tak malý zájem, až je vám ženy, která očividně po ničem netouží tolik jako po pozornosti, líto. Počet nespokojených Čechů ale narůstá. Stejně tak agresivita vůči těm, kdo hájí odlišné stanovisko. Fragmentace a radikalizace společnosti sice s covidem nezačaly, ale Velké nic všímavě podchycuje, jak tehdejší destabilizace přispěla k vyostření střetů mezi různými tábory.

Z těchto scén je nejzřetelnější, že Klusák s Pecháčkovou nenatočili film bez názoru. Účastníky protestů pouze nekonfrontují přímo. Z šíření bludů je usvědčují tím, že jejich výkřiky o chřipce a hybridní třetí světové válce situují po bok záběrů sestry odpojující umírajícího pacienta od přístrojů nebo lékaře, který informuje rodinu o smrti blízkého. Peterková je navíc jedinou zástupkyní konspirační scény, kterou poznáváme v nehysterické poloze, mimo vyhrocenou atmosféru protivládních demonstrací, při nichž je i střih rychlejší.

Dokumentaristé se sice snaží empaticky naslouchat všem stranám a rozkrývat jejich motivace, ale lidé, kteří závažnost viru nepodceňují, například biolog Jaroslav Flegr nebo sympatický pár seniorů, dostali příležitost prezentovat své argumenty v klidu a s rozvahou. Sousedící výpovědi paradoxně odhalují, že důvody nespokojenosti jsou napříč společenskými vrstvami totožné – postup vlády. Politiky, jejichž groteskní tiskovky během covidu opanovaly média, film až na krátkou etudu s očkováním Andreje Babiše ignoruje.

Systém je výstižně zpřítomněn jeho absencí, tím, co si občané musejí zjistit a zpytlíkovat sami. Bohužel nejen během nouzového stavu. Toto prázdno, velké nic, ze kterého může vzejít nový život i smrt, představuje ústřední metaforu filmu. V limitovaném časoprostoru nám najednou nezbývalo než žít daným okamžikem, čelit prázdnu, naslouchat vnitřnímu hlasu, který jinak přehlušujeme nepolevující aktivitou, přemírou zvuků, neustálým růstem.

Jedním z aktérů filmu je již zesnulý režisér-filozof Karel Vachek, na jehož mnohahodinové dokumentární eseje Klusák s Pecháčkovou navazují mozaikovitou skladbou i smyslem pro absurditu bytí. Řádění viru Vachek chápe jako výzvu k zastavení a zhodnocení, bez čeho se v životě obejdeme. Při jedné z návštěv běží v jeho pracovně zprávy. V kontrastu s filmařovými úvahami, že by pandemie lidem mohla otevřít oči, ukazují záběry hostiny na Karlově mostě z léta 2020. Mělo jít o symbolické rozloučení s koronavirem, důkaz, že vládní opatření už jsou zbytečná. To nejhorší ve skutečnosti teprve přišlo.

Nezdravá touha znovu bez omezení konzumovat převážila nad zdravým úsudkem. Velké nic není jen nepřímou kritikou vlády, vkusným pomníkem více než 40 tisíc mrtvých a poctou Karlu Vachkovi. Zásluhou podobných scén, postihujících, jak rychle a s jakou sebedestruktivní samozřejmostí se vracíme k zažitým vzorcům, jde také o memento zmeškané příležitosti. Přestože nám pandemie bolestivě připomněla, jak jsme na sobě vzájemně závislí, nedokázali jsme vzniklé prázdno zaplnit hodnotami, které by tuto skutečnost zohledňovaly.