Jak se smířit s vlastní minulostí? Jedině psaním, ukazuje nobelistka Ernaux

„Nedává mi spát myšlenka, že bych mohla zemřít, aniž jsem napsala o té, které jsem velmi brzy začala říkat ‚dívka z osmapadesátého‘. Jednoho dne už nezbude nikdo, kdo by si na ni vzpomněl. To, co prožila pouze ona dívka a žádná jiná, zůstane nezaznamenáno, prožité nadarmo,“ píše Annie Ernaux v úvodu knihy, v níž se snaží rozklíčovat vlastní minulost.

Jsou prázdniny, osmnáctiletá hrdinka Annie Duchesne (rodné jméno spisovatelky) jede na tábor pracovat jako vedoucí a právě tady získává první sexuální zkušenosti. Vystavět jádro novely kolem tohoto klíčového období je takřka geniální tah. Protože zatímco první sexuální zážitky z mužské perspektivy jsou často neodmyslitelnou součástí románů o dospívání a zrání, ty ženské jsou někdy shovívavě označovány jako „červená knihovna“. A jsou to právě knihy pro dospívající, „harlekýnky“ nebo fanfiction (tedy fanouškovská tvorba rozvíjející postavy nebo svět už existujících děl), kde se většina čtenářek setká s líčením ženské sexuální zkušenosti nejdříve. Ernaux na to jde však jinak. Bere si kulisy, které jsou dobře známé, někdy dokonce vysmívané, a staví v nich příběh o napětí mezi pamětí a interpretací vlastních vzpomínek. Právě interpretace vytváří nutnou, přiznanou vzdálenost, která nás od vlastní paměti dělí a bez níž nejsme schopni se zorientovat. Prožitá zkušenost je tak podle autorky odsouzena k tomu, dávat smysl jen z odstupu. A pokud ji člověk dokáže zachytit do psaného textu, je schopen o prožitku nejen přemýšlet, ale zároveň ho otevřít i ostatním, ukotvit ho a tím mu dodat význam.

Literatura je tak v rukou Ernaux superschopnost – dokáže přetočit čas, zmrazit ho nebo najít ve vzpomínkách významy a přesahy, které by se bez literárního ztvárnění nikdy nevyjevily. A na rozdíl od jiných superschopností je tahle dostupná i bez laboratorních katastrof či zásahů z jiných planet a nejsou tu naštěstí zapotřebí ani radioaktivní pavouci. Jsou to ostatně právě současní slavní francouzští autoři a autorky, kteří napřímo uvádějí, že myslet literaturou pro ně znamená vracet se ke svým osobním či rodinným zkušenostem a nacházet v nich dynamiky celospolečenských nerovností a hierarchií. Za všechny jmenujme Didiera Eribona, Édouarda Louise nebo Leilu Slimani. Pro Ernaux je potom zásadní její gender – fakt, že se narodila jako žena, ji od dětství směruje do určitých rolí, určitých životních trajektorií. V Paměti dívky je tak třeba přítomný údiv nad tím, s jakou samozřejmostí se snaží vyhovět partnerovi – ačkoli jí samotné v situaci není vůbec příjemně:

„Mohla by vstát, rozsvítit, říct mu, ať se oblékne a jde. Anebo se sama obléknout, nechat ho tam a vrátit se na mejdan. Mohla by. Vím, že ji to nenapadlo. Jako by už bylo pozdě vracet se zpátky, jako by všechno mělo pokračovat po vytyčené dráze. Jako by neměla právo nechat být muže ve stavu, do nějž ho přivedla. (…) Dál to bylo jako v pornografickém filmu se zmatenou partnerkou, která neví, co má dělat, protože netuší, co přijde. Výhradním pánem situace je on.“

Táborová zkušenost a její důsledky potom poznamenávají další hrdinčin život – ať už jde o následnou sexuální otevřenost, kvůli které si vyslouží „pověst“, nebo snahu ovládat svoje tělo, která vyústí do poruchy příjmu potravy. Annie zažívá „hrdost mistryně v půstu“, ačkoli přitom nemyslí na nic jiného než na jídlo. Zároveň ale – tak jako v sexu – ztrácí schopnost rozhodovat se sama za sebe. „Kdy budu mít taky nárok na svačinu? Jako by rozhodnutí o tom nezáviselo na mně, ale na té druhé, na ideální dvojnici, kterou jsem se musela za každou cenu stát, abych mohla okouzlit H.“

Zvlášť tragický rozměr potom přináší fakt, že dívka netuší, že je její vztah k jídlu projevem nemoci – mediální rozebírání příčin hladovění, či naopak záchvatovitého přejídání se stane běžným až o mnoho let později. Své přejídání tak chápe jako morální poklesek a osobní hanbu, kterou musí před svým okolím skrývat.

S tvorbou Annie Ernaux se čeští čtenáři a čtenářky seznámili už loni prostřednictvím úchvatného románu Roky. V něm Ernaux píše o takřka 70 letech francouzské společnosti a mistrovsky tu mísí osobní a kolektivní, intimní a politické a namísto zužujícího „já“ používá „my“ nebo ještě odosobnější „ono se“. Paměť dívky je Rokům do jisté míry podobná, ale zároveň se v důležitých ohledech liší. Metoda návratů k prožitému a snaha interpretovat tehdejší události skrz současné vědění zůstávají stejné, ovšem v Paměti dívky se Ernaux nevyhýbá ich-formě.

Tato volba jí umožňuje hledat pochopení pro své osmnáctileté já a dovolit mu, aby se znova dopouštělo omylů. Ernaux tak vytváří dojem, jako by minulost nikdy nebyla zcela uzavřená a odehrávala se pořád dokola, ale zároveň nejsme odsouzeni jen k pasivnímu přihlížení defilování našich chyb. Existují totiž možnosti, jak se s prožitým usmířit – a právě psaní patří k jednomu z nejspolehlivějších nástrojů.

„Tentokrát – 28. dubna 2015 – opouštím tábor už napořád. Skutečně odejít jsem z něj mohla teprve poté, co jsem do něj prostřednictvím psaní znovu vstoupila a zůstala tam celé měsíce,“ píše autorka v klíčovém bodě knihy, a bezděčně tak odhaluje jednu z důležitých funkcí umění jako takového. Tím, že si o událostech, kterým nejsme schopni porozumět, vyprávíme, že se je snažíme zpětně ukotvit do slov, před námi vystupuje naděje, že nejsme odsouzeni zůstávat v minulosti napořád. Most ze slov je totiž podivuhodně pevný a spolehlivý.