Islandský spisovatel Sjón: Chodil jsem se na Hrabala dívat do hospody

„Od Hrabala jsem se naučil absolutnímu respektu k malým světům,“ říká islandský spisovatel Sjón. Svá díla píše v opuštěném rybářském srubu. A občas přijede do Česka – koncertovat s Björk. Nebo posuzovat filmy ve Varech.

Poprvé se Sjón v Praze objevil těsně po revoluci. Přijel tehdy spolu s kapelou Sugarcubes, v níž vystupovala jeho dlouholetá kamarádka, slavná zpěvačka Björk. „Byli jsme české kultury plní,“ říká Sjón o své první návštěvě Česka, při níž se musel zajít podívat i na svůj autorský vzor – Bohumila Hrabala.

Minulý týden přijel Sjón do Karlových Varů, aby tu jako člen hlavní poroty posuzoval soutěžní filmy. V rozhovoru pořízeném v zapadlém salonku hotelu Thermal mluví o fascinaci českou kulturou nebo o budoucnosti naší planety.

„Země fungovala celá tisíciletí bez lidí a nejspíš ji další tisíciletí bez lidí čekají. Nevím, jestli je tohle pesimistická úvaha. Nevím, jestli stojíme za záchranu,“ říká spisovatel s upřímnou lehkostí v hlase.

Sedíme v zadním traktu hotelu Thermal, na stěně před námi je obložení, které připomíná stanice pražského metra. Povíte mi o své první návštěvě Prahy v 90. letech?

Máte pravdu, vážně to vypadá jako stěna v pražském metru. Poprvé jsem ji viděl v létě 1990, když jsem do Prahy přijel, abych se tu setkal se svými kamarády z kapely Sugarcubes. V té době jsem žil v Nizozemsku, takže jsem nasedl na vlak a dojel na jejich koncert, který měli odehrát v pražském klubu Eden. Pozvala je sem Olga Havlová, to ona zorganizovala jejich vystoupení, šlo o charitativní akci.

Jako mnoho Islanďanů v té době jsem znal Prahu a českou kulturu z filmu a literatury. Přijet do vašeho hlavního města pro mě tedy bylo jako vstoupit do světa, který mi byl už trochu povědomý – z básní Vítězslava Nezvala či Konstantina Biebla a samozřejmě ze skvělých filmů nové vlny. Pak tu byl samozřejmě Franz Kafka, byl tu Hrabal… Tehdy, když jsme v roce 1990 přijeli poprvé, jsme byli české kultury plní. Takže to byla úžasná návštěva. Samozřejmě někde v hlubinách mé mysli už bloudil Golem. Navštívil jsem tehdy židovský hřbitov, změnilo mi to život i můj pohled na literaturu.

V té době jste už pro Björk psal texty?

Ne, Sugarcubes si psali vlastní texty, část psala Björk a část Einar Örn Benediktsson. Velká devíza té kapely byla, jak se jejich verše střetávaly a zároveň se doplňovaly. Každopádně jsem byl přítelem kapely, někteří její členové byli zároveň členy surrealistické skupiny Medusa, kterou jsem s několika básníky založil v 80. letech, jiní členové zase hráli v kapele Kukl, což byli takoví předchůdci Sugarcubes. S Kukl jsem pracoval, dělal jsem pro ně plakáty a tak podobně. Se Sugarcubes jsem ale vždycky vystupoval na konci jejich koncertu. Hráli jsme společně song nazvaný Luft Guitar (Air Guitar). Měl jsem vymyšlenou roli, říkal jsem si Johnny Triumph, Sugarcubes mě pozvali na pódium a zahráli jsme spolu tuhle jednu vypalovačku. To byla legrace.

Björk jsem v době pražského koncertu znal už dlouhá léta. Byli jsme velcí přátelé, dlouhé hodiny jsme trávili diskutováním o literatuře, hudbě, filmu a tak dále.

Chápu, že už je to 30 let, ale pamatujete si vlastně ten koncert?

Pamatuju si ho jako povedený koncert. A vzpomínám si, jak mě překvapilo, že Sugarcubes v Praze vystupují v tak malém prostoru. Byli tehdy na evropské tour a hráli v daleko větších klubech. Eden vypadal jako místa, v jakých hrávali na Islandu ještě v době, kdy nebyli slavní. Myslím, že se to kapele moc líbilo, panovala tu hrozně pohodová atmosféra – nebylo to, jako když přijede nejslavnější popová kapela té doby. Spíš normální lidé, kteří hrají pro další normální lidi.

Americký režisér Steven Soderbergh mluvil o tom, jak v Praze ve stejné době natáčel film Kafka. Ve městě se mísila atmosféra nadšení z budoucnosti, ale i úzkosti a nervozity z toho, co přinese. Jaké byly vaše první dojmy z Prahy?

Samozřejmě muselo být jiné přijet sem v létě 1990 než třeba o rok nebo o dva dříve. V tom létě jsem cítil atmosféru svobody. Ale také chaos a anarchii. Staré struktury byly pořád tady, ale lidé přicházeli na to, jak je obcházet. Pamatuju si, že jsem vídal kluky v policejních a armádních uniformách, jak s kytarami a kloboukem na drobáky postávají na rohu ulice a hrají pro tu spoustu turistů, co se najednou v Praze objevila.

Mimochodem, Sugarcubes po koncertě odjeli, ale já tu zůstal. Ještě týden jsem pobíhal po městě, budoval si vztah k těm místům kolem Pražského hradu a židovské čtvrti a dalším místům, která inspirovala mé knihy.

Jednou z věcí, kterou jsem tehdy udělal a přišla mi tehdy opravdu smysluplná a důležitá, bylo zajít do hospody U Zlatého tygra. Věděl jsem, že tam bude sedět jeden z mých nejoblíbenějších autorů v životě – Bohumil Hrabal. Stačilo mi tam přijít, popíjet pivo a sledovat Hrabala, sedícího na protější straně místnosti.

U Tygra za mnou přišel nějaký muž. Ptal se, co jsem zač a co tam chci, řekl jsem, že jsem islandský spisovatel a že obdivuji Hrabala. „Chcete se s ním seznámit?“ nabídl mi ten muž. Řekl jsem, že ne. „Takhle mi to úplně stačí.“

Neříkáte si někdy: Sakra, možná jsem za ním měl zajít?

Neříkám. Myslím, že stačilo být tam s ním, stejně jako jsem s Hrabalem byl v jeho románech. Nejradši mám Obsluhoval jsem anglického krále. Hodně míst z té knihy jsem na té cestě tehdy navštívil také.

Pojďme mluvit o vašich knihách. Jako první v češtině vyšel Syn stínu, který Hrabala nijak nepřipomíná. Je to minimalistické, strohé, ale rytmicky pojaté vyprávění o jednom honu na lišku. Každá vaše kniha je ale úplně jiná, třeba aktuální CoDex 1962. Čím to, že píšete pokaždé tak jinak?

To, co mě tak těší na psaní, je vytváření románového světa a objevování toho, jak chce být tento svět popsán. Jak lidé z tohoto světa chtějí, aby byly jejich příběhy vyprávěny. Baví mě objevovat styl svého románu, jeho velikost, jeho slovní zásobu, rytmus textu. Je pro mě jediný způsob, jak ten svět oživit. Všechny mé romány se odehrávají v úplně jiných dobách, v různých prostorech. Napsal jsem román s názvem Měsíční kámen, který se odehrává v Reykjavíku v roce 1918.

Který měl v Praze i úspěšnou divadelní adaptaci.

Ano, to je krásné představení. Mé romány se odehrávají v jiných dobách, v jiných světech, vyprávějí jiné příběhy. Nejdůležitější je pro mě zjistit, co tyhle světy potřebují. Jakou formu na sebe chtějí vzít.

I když se Syn stínu nepodobá Hrabalovi, je v něm cítit jeho vliv. Naučil jsem se od Hrabala absolutnímu respektu k malému světu.

Co myslíte tím malým světem?

Mám na mysli svět lidí. Všichni žijeme ve svých malých světech. Když vás vezmu do opuštěného údolí na Islandu, kde žije jen pár lidí, kteří vedou zdánlivě jednoduché životy, brzy dojdete k tomu, že jejich osudy jsou samozřejmě neuvěřitelně komplexní a bohaté. Respektovat malé světy znamená vědět, jak bohaté ve skutečnosti tyhle malé světy jsou. Většinou je přitom odsouváme na okraj pozornosti.

Je to něco jako každodennost?

Já tomu prostě říkám malý svět. Pracuji s nápadem takzvané malé světové literatury. Tam se nacházejí univerzální témata. Nechci tomu říkat literatura každodennosti. Je to literatura malého světa. Je to prostě svět.

Váš malý svět je ukrytý ve srubu kdesi na Islandu. Tam píšete. Jak to vypadá?

Je to místo, které jsem si pro sebe vytvořil, kde se může stát cokoli. Je to tam velmi minimalistické. Bílé stěny ze dřeva, na nich pár velrybích kostí, jedno zrcadlo, okno, kterým vidím kus moře. Hlavní vliv, který na mě tenhle srub má, je v tom, že se z něj stalo místo, kde mohu cestovat časoprostorem, že s sebou mohu vzít kohokoli chci a vyrazit do světa, o kterém zrovna píšu. Myslím, že to takhle mají všichni spisovatelé. Že mají svoje místo, kde mohou dělat svá kouzla, vytvářet světy, přivádět v tom svém koutku k životu své postavy, nadpřirozená monstra nebo bohy.

V románu CoDex 1962 cestujete do budoucnosti. A vypadá to, že vlastně kolem ní nejste tak pesimistický jako třeba váš kolega spisovatel Andri Magnason, který napsal žalozpěv za tající ledovec.

Nejsem pesimista ohledně budoucnosti. Ale všechno teď ukazuje směrem k budoucnosti, ve které už člověk není přítomen. To se děje v CoDexu. Svět si bere příroda. Čas lidstva se nachýlil ke konci a já nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Vždyť víte, Země fungovala celá tisíciletí bez lidí a nejspíš ji další tisíciletí bez lidí čekají. Nevím, jestli je tohle pesimistická úvaha. Nevím, jestli stojíme za záchranu. Na to musíme přijít nějakou společnou snahou, a tu jsme zatím nezažili.

Nevím tedy, jestli jsem pesimista, nebo optimista, když říkám, že příroda bude pokračovat. Smutné je, že my u toho nejspíš nebudeme. A když zmizíme, nikomu chybět nebudeme. Krom jedné generace psů.

Děláte toho tolik. Píšete knihy, filmové scénáře, napsal jste ale i text ke skladbě, která získala nominaci na Oscara.

Björk mě vzala na natáčení filmu Tanec v temnotách jako svého textaře. Byla to úžasná zkušenost. Hrozně mi pomohlo, že režisér Lars von Trier mi otevřel cestu ke scénáři, všechno mi vysvětlil, ukázal mi, jak přemýšlí nad svými postavami, nad příběhem, bylo to jako dostat masterclass k filmu. Björk napsala úžasnou melodii a nakonec to všechno dohromady vyústilo v tu oscarovou nominaci.

Už od dětství jsem miloval filmy. Prostě film a literatura, to je moje. Ale teprve poslední roky jsem se dostal k filmu jako tvůrce. Okusil jsem to s Tancem v temnotách a pak se stala Ada, pak Seveřan. Jsem strašně rád, že mám tuhle novou zkušenost. Myslel jsem, že budu jen tímhle celkem respektovaným, trochu divným spisovatelem z Islandu. Ale hele, teď pracuju u filmu!

Ano, teď jste u Hollywoodu! Každopádně je psaní scénářů hodně jiná zkušenost než psaní románů?

Je to velice jiné. Říkávám, že když píšu knihy, jsem bůh a vládce. Ten svět mi kompletně patří. Já mu stanovuji pravidla. Když pracuji na scénářích, jsem jen básník v moci vladařů a bohů.

Moc díky za rozhovor.