Hlavní obsah

Komentář: Invalidní umění v Karlíně. David Černý ve službách korporátní architektury

Pavel Karous
Kulturní publicista
Foto: Pavel Karous

Obryně Davida Černého působí jako pubertální sen z devadesátých let.

O Davidu Černém se často mluvívá jako o provokativním umělci. Jeho nové sochy jsou ve skutečnosti povrchní korporátní tvorba, která nemá nikoho urazit.

Článek

V pražském Karlíně osadil k developerské zástavbě známý sochař David Černý sochu obří ženy. V rámci budovy Fragment byly také umístěny sochy chodidla a dlaně, které stejně jako figura ženy „jakoby“ stavbu podpíraly. Především socha nahé ženy až do komičnosti přehnanými druhotnými sexuálními znaky splnila svůj účel a přilákala ke komerční novostavbě pozornost médií, jistě ještě hojně podpořenou placeným marketingem developerské společnosti Trigema, která byty v novostavbě za 1,25 miliardy korun bude pronajímat.

Při pohledu na monumentální z chromovaných segmentů sestavenou figuru ženy, která působí jako pubertální sen z devadesátých let, se nemůžeme zbavit nepříjemného pocitu trapnosti.

Jak se mohlo stát, že kdysi opravdu inovativní sochař, tento enfant terrible české sochařské scény, který ve veřejném prostoru provokoval více či méně rafinovanými monumentálními díly a intervencemi, dokáže v roce 2022 už jen upoutat pozornost přemrštěnou, ale vlastně ani ne moc obscénní sochou nahé ženy s neproporčními ňadry? Jeho poslední realizace má potenciál nás vyprovokovat nebo šokovat asi jako zapomenutý plakát s nahou Dolly Buster na dvířkách převlékací skříňky v šatnách výrobního podniku.

Co se stalo s Černého kouzlem, kdy třeba v roce 2005 v Liberci ztvárnil autobusovou zastávku jako alegorii na český stereotypní pohled na Sudety? Liberecká realizace má tvar obřího historizujícího jídelního stolu, na kterém při pohledu seshora najdete kompozici předmětů spojených právě s Libereckým krajem.

Na Hostině obrů, jak místní sochu překřtili, Černý umístil kromě tradičních korbelů s víčkem, pivních půllitrů, masožravých kytek, lustrových fasetovaných ověsů či polodrahokamů také useknutou hlavu Konrada Henleina a další překvapení. Vytvořil situaci evokující nostalgii severních Čech a chytře a podnětně tak reagoval na genius loci Liberce.

V poslední době ale Černý tvoří drahé obry bez invence a vztahu místa. Že se bude hlava obří ženy otáčet? Tak to jsme ještě opravdu neviděli.

Na svých stránkách společnost Trigema prezentuje dílo takto: „Samotný dům z výšky připomíná ležící postavu, kterou podpírají sochy – ruka, noha a žena. Celá budova svým tvarem reflektuje místo historické Invalidovny, naproti kterému se nachází a kterému svou podobou symbolicky vzdává poctu.“

Tato kostrbatá proklamace se ale ani částečně nenaplnila. Segmenty lidské figury nijak nesouvisí s postavou, kterou bychom měli v budově vidět, a to ani z ptačí perspektivy. Ale hlavně: Architektura ani doprovodné dílo nesouvisí se svým okolím. Tedy pokud souvislost není v infantilní reakci na to, že vysloužilí vojáci ubytovaní v blízké Invalidovně byli často bez ruky, bez nohy a bez ženské.

Dílo nijak nesouvisí ani s unikátní a oceňovanou architekturou Experimentálního sídliště Invalidovna a s jeho dominantní kulturní památkou: hotelovým domem Expo.

Umění pro PR

Černého sochy odpovídají svému účelu, tedy vytvořit povrchní korporátní umění. Co to vlastně je Corporate Art? Bohaté firmy vědí, že cena jejich nemovitosti i výtěžek z nich je také odvislý od jejich estetické hodnoty a schopnosti přilákat média. Například si nechávají zhodnotit nemovitost instalováním výtvarného díla. Zároveň si tak kupují i pozitivní PR. Společným znakem každého korporátního umění je především přísná apolitičnost a neangažovanost, dekorativnost nebo zábavná frivolnost, podbízivá líbivost a povrchní blyštivost (nebo výrazné barvy). Všechny tyto aspekty realizace Davida Černého v poslední dekádě bezezbytku splňují, a proto je také vyhledávaným tvůrcem korporátního umění.

A pozor! Nikdy nesmí být dílo kritické nebo evokovat jiné než pozitivní a veselé nebo úsměvné pocity. Nic, co by mohlo problematizovat jeho vlastníka, s častokrát pošramocenou pověstí, jako je tomu je v případě Černého realizace v komplexu Aviatika majitelů Skupiny Penta, jejíž představitele vyšetřovala slovenská policie kvůli korupci.

Příkladem může být i případ Černého sochy Klikujícího autobusu, který je vystaven na pozemku společnosti Agrofert a je v majetku pátého nejbohatšího Čecha Andreje Babiše, jehož politické angažmá je synonymem pro střet zájmů. Ukázkovou studií korporátního umění je i socha Franze Kafky — ve skutečnosti poutač obchodního domu Quadrio, který patří druhému nejbohatšímu Čechovi, podnikateli a absolventovi právnické fakulty z Plzně, Radovanu Vítkovi. Na jeho téměř čistém štítě uvázla jediná čmouha: Když byl vyšetřován ve vazbě pro údajné kuplířství a obchodování s lidmi.

Nobelova cena za literaturu se povedla

Získala ji Anne Ernaux, zcela zaslouženě. Přečtěte si proč.

Korporátní umění také často souvisí s fenoménem jménem art washing, kdy si kontroverzní bohatí snaží investicemi do umění očistit karmu a prezentují se jako podporovatelé kultury a mecenáši veřejně přípustných uměleckých děl. A to je také případ objektu Trigemy v Karlíně miliardáře Marcela Sourala.

Art washing se ale používá i v případě velkého urbanistického zásahu. Právě takový sledujeme v Karlíně. Předcházela mu účelová změna územního plánu, která šla v okolí stanice metra Invalidovna na ruku developerům a zcela ignorovala veřejný zájem, především zájem starousedlíků. Umožnila předimenzovanou výstavbu parazitující na dlouhodobě nedostačující občanské vybavenosti, aniž by přidala jakoukoli veřejně prospěšnou novou vrstvu.

Místo skutečné přidané hodnoty (třeba chybějící lékárny) v komunikaci s veřejností a politiky předhodila Trigema povrchní estetizaci svého majetku. To ovšem ani částečně nemůže vynahradit negativní externality, které městu způsobily. Svou jinak tuctovou developerskou a okolí nerespektující zástavbou developer narušil urbanistickou strukturu „Experimentálního sídliště Invalidovna“ a neúnosně zahustil již nyní okolní výstavbou zatížené sídliště automobilovou dopravou, a tím přinesl také hluk a exhalace. V každém případě developerský projekt nenaplnil potenciál velmi prestižního místa, které by saturovalo potřeby města.

Fíkový list

Nejlevnější byty pro rodinu (bez energií) jsou v této stavbě nabízeny od 40 000 Kč měsíčně. Nabídkou svých služeb a cenou pronajímaných bytů tak developerská zástavba významně přispívá k fenoménu tzv. gentrifikace.

Korporátní umění je jejím doprovodným znakem a Karlín je v tomto ohledu klasickým příkladem. Další citace ze stránek společnosti Trigema: „Ve svém dalším významu pak dům se sochami symbolizuje sociálnost a společenství.“ V tomto kontextu, kde se nenabízí ani omezený počet sociálních a dostupných bytů, jak je to na Západě běžné, to zní vyloženě jako výsměch.

Umělecké dílo k architektuře patří, ať už jde o soukromou zástavbu, nebo veřejný prostor. Ale skutečně hodnotné umělecké dílo by mělo mít nějaký obsah a vztah k místu a době.

Povrchní korporátní umění, které slouží jako fíkový list špatné a městu neprospěšné developerské zástavby, bychom měli umět obrazně ztrhat. Věřme, že do příště si bude umět město, nejen veřejnost, ale hlavně její političtí představitelé, vydobýt lepší podmínky při vyjednávání s mnohem silnějším soukromým developerem.

Pokud takový hodnotnější, přínosnější, do urbanismu města ukotvenější architektonický projekt bude doprovozen chytrým uměním – vyhrává veřejnost i developer. V případě nové zástavby na Invalidovně to je ale prohra a promarněná příležitost.

Doufejme, že příště budeme poučenější. Všechnu moc imaginaci!

Doporučované