Indiana Jones se loučí. Rozpačitě a z donucení

Když společnost Disney v roce 2012 za nekřesťanské peníze odkoupila studio Lucasfilm, získala vedle práv na Star Wars i duševní vlastnictví na nejslavnějšího archeologa všech dob. Zatímco vesmírnou ságu od té doby s většími či menšími úspěchy dojí horem spodem, profesor Jones zůstával dlouhá léta u ledu.

Nejprve se měl Indy vrátit v roce 2019 pod taktovkou Spielberga, pak se premiéra odsunula na rok 2020, po celou dobu se přepisovaly scénáře, načež Spielberg z projektu vycouval a byl angažován jeden z nejzajímavějších mainstreamových režisérů James Mangold (Ford vs. Ferrari, Logan). Aby byla mizérie úplná, vpadl do toho covid a natáčení se opět odkládalo…

Zdánlivě nesouvisející zákulisní tahanice dobře ilustrují, v jakých tvůrčích bolestech Indiana Jones a nástroj osudu vznikal. Jako by po rozporuplně přijatém čtvrtém díle nikdo nevěděl, co s tím, ale celá franšíza je přitom natolik lukrativní a oblíbená, že přece nebude ležet ladem. A na výsledku je to bohužel znát, čemuž odpovídají i do jisté míry zdrcující zahraniční recenze, které po nepovedené premiéře v Cannes snížily očekávání na minimum.

První slovo, které vytane na mysl každému, ať už se mu film bude ve výsledku líbit, nebo ne, je „zbytečnost“. Indiana Jones přitom dostal na konci Křišťálové lebky hezký epilog – oženil se s láskou svého života a současně pomrknul na diváky, že tentokrát se žezlo (klobouk) mladému následovníkovi předávat nebude. Jaké štěstí, protože kariéra tehdejšího Spielbergova oblíbence Shii LaBeoufa nabrala od té doby hodně strmý sešup. Z pohledu dnešní doby plné cliffhangerů a nedořečených konců, kde už se pro případná pokračování nenechávají jen pootevřená vrátka, ale celá vrata od stodoly, působí takový konec až starosvětsky.

Jaké je proto naše překvapení, když v Nástroji osudu nalézáme profesora Jonese opuštěného ve zpustlém newyorském bytě, vyučujícího na druhořadé univerzitě a nasávajícího whisky od časného rána. Jeho tělo je zjizvené a svraštělé, on sám nabručený a vyhořelý. Studentky už po něm nepomrkávají s LOVE YOU napsaným na víčkách, místo toho na jeho přednáškách zívají a novými vzory jim jsou astronauti z mise Apollo 11, kteří se právě vrátili domů. Archeologie, přehrabování se v tisíc let mrtvé historii a domýšlející se, co se tehdy asi stalo, zkrátka nemá šanci se měřit s dobýváním kosmu, probíhajícím právě teď a tady.

Starý Indy už se necítí být součástí rychle se měnící doby, bilancuje nad svými omyly a celkově je na něj smutný pohled, což jsou přitom velmi zajímavé motivy, které nám film často jen jemně předestře – aby si hned vzápětí tvůrci, a hlavně studio, uvědomili, že tohle má být především obří letní blockbuster, a proto následuje spektakulární akční scéna.

Skutečnost, že natáčí drahý hit za 300 (!) milionů dolarů, přitom režiséru Mangoldovi svazuje ruce a nutí ho ke kompromisům mezi dojemnou a intimní konverzačkou a megalomanskými sekvencemi, ve kterých digitálně omlazený Indy skáče z vagonu na vagon. Ve svém Loganovi přitom Mangold ukázal, že se stárnoucími (super)hrdiny pracovat umí, a to i hodně nezvyklým způsobem, což bylo odměněno nominací na Oscara za scénář. Nic z toho se mu však nedaří v případě Indiana Jonese. Hlavním důvodem je především neschopnost rozhodnout se, zda bude stáří hlavního hrdiny zesíleně akcentovat, nebo naopak totálně ignorovat.

Jakkoliv je Harrison Ford na svůj věk v nadprůměrné fyzické kondici, pořád je to už osmdesátiletý pán. Svou příležitost, jak se důstojně a se vší parádou rozloučit s ikonickou postavou, si evidentně užívá, zvláště poté, co mu provedli u Hana Sola (znovu děkujeme, J. J. Abramsi). Herecky ční nad všemi ostatními, ale prostě mu nevěříte, že dokáže pravým hákem sundat o polovinu mladšího statného chlapa nebo se prohánět na koni v metru, či dokonce vyskakovat z hořícího letadla padákem. A takových scén je tam až až, že ani trikaři nestíhají, a film tak vypadá po trikové stránce často dost příšerně (opět, vzhledem k rozpočtu).

Stačilo by si přitom přiznat, že se diváci bez podobných skopičin obejdou a bohatě jim bude stačit návrat samotného slavného archeologa, který hledá cestu k pokladu a řeší svá životní traumata. Režisérovy promluvy, že celý film se točí okolo Jonesova stáří, jsou pravdou jen napůl. Možná tu takový záměr byl, ale příliš mnoho z něj nezbylo.

Pátý díl je v mnoha ohledech smutným důkazem, co všechno je na dnešním Hollywoodu – a obzvláště na Disneyem – špatně. A to není myšleno jako nějaké boomerské povzdechnutí, že za císaře pána byly lesy zelenější. Několikanásobné přepisování scénáře, neochota studiových hlavounů dát režisérovi volnější otěže a přefukování rozpočtů nad únosnou mez vedou celkem logicky k filmu, který je roztříštěný až hanba. OK, tady ti ponecháme ten dojemný dialog na lodi o tom, co bys napravil, kdyby ses mohl vrátit v čase… a hned v další scéně tu loď vyhodíme halasně do vzduchu, a to opět s digitálním kaskadérem místo Forda. Přeberte si to, jak chcete.

První tři díly dodnes působí svěže a nezestárly ani o den z jednoho prostého důvodu – všichni na place, obzvláště pak Spielberg a Lucas, si užívali možnost plnit si své klukovské fantazie. Natočit si vlastní bondovku, zasazenou do prostředí brakových dobrodružných příběhů, které milovali.

Pátému dílu už tato lehkost bohužel schází a stává se už v podstatě obyčejným obchodním artiklem. Celý štáb se snaží odvést co nejlepší práci, ale chybí pověstné srdíčko a tataráček. Přehnaná úcta k legendární sérii? Příliš silný dohled studia, aby mu to neuteklo daleko od jejich představy generického akčňáku, který nikoho neurazí?

Navzdory všem těmto výtkám si ale Indyho rozlučka nezaslouží tak příkré hodnocení, jaké se mu nyní dostává. Při vzpomínce na Vzestup Skywalkera si uvědomíme, že to mohlo dopadnout mnohonásobně hůř, byť je to jen chabá náplast.

Nástroj osudu je problematickým přírůstkem do série, podobně jako tomu bylo u Křišťálové lebky, ale jakmile bude mít divák chuť si znovu po stodvacáté pustit Dobyvatele ztracené archy, Chrám zkázy a Poslední křížovou výpravu, ty další dva díly při té příležitosti určitě zhlédne taky. A nejspíše jen opakovaná zhlédnutí a vědomí, že tohle už bylo opravdu naposledy, co se Indy vrátil, umožní, že obecenstvo vezme pátý díl alespoň zčásti na milost. Ale pocitu, že jde o zcela zbytečný apendix milované původní trilogie, se člověk zcela nezbaví.