Ikonu hrát nejde, říká Neužil o polidštěném Smetanovi

„Vím, že Smetana byl génius. Ale nestačí mi to,“ říká herec Václav Neužil, který slavného skladatele ztvárnil ve filmu Marka Najbrta. Podle herce je důležité ikonu polidštit. „Nic intimnějšího než niterné emoce nemáme.“

„Chodil jsem se sluchátky po lese a poslouchal Mou vlast,“ říká Václav Neužil o přípravě na roli Bedřicha Smetany. Osobnost skladatele poznával skrze hudbu, ale i jeho deníky. Film ale vzbudil mezi diváky velkou debatu, protože podle některých zobrazoval Smetanu jako excentrického šílence posedlého sexem a snímek považovali za příliš bulvární.

„Poslouchám Smetanovu hudbu a vím, že byl génius, ale to mi nestačí,“ vysvětluje Neužil. „Chci ho vidět jako člověka. A k člověku patří emocionální zranění. To přece není bulvár. To je to nejintimnější, co člověk má.“

Je Neužilovi bližší Smetana, nebo Zátopek? A co mu ještě chybí v české televizní a filmové produkci?

Je film Smetana příliš drzý? Anebo jsou diváci moc útlocitní?

Řekl bych, že ani jedno. Když točíte o někom, kdo je národní ikona typu Bedřich Smetana, tak není vyhnutí, že někoho urazíte. Je spousta lidových odborníků, kteří opravdu mají rádi vážnou hudbu, mají rádi Smetanu, mají o něm načteno, nějak si jeho život představují. Vždycky bude několik táborů, které se neshodnou. Někteří budou úzkoprsí, někteří budou konzervativní diváci, ale pak jsou lidé, kterým náš film vyhovoval. Ukázali jsme Smetanu i z jiné stránky, nejen jako geniálního hudebního skladatele.

Přiznávám, že jsem četl nějaké debaty. Neubližuje mi to, nemusím se před tím chránit, ale vždycky si na to vynahradím vymezený čas a pak už na to kašlu. Spousta lidí nazvalo náš film bulvárem, protože se tam řeší Smetanovy vztahy. Já to tak nevnímám. Kdyby to byl film o fiktivní postavě, tak by to bulvárem nenazvali. Ani u Smetany to není bulvár. Jsou to přece věci, které se dotýkají nejzranitelnějších a nejintimnějších míst v člověku. Nemyslíme, že jsme si Smetanovy vztahy vycucali z prstu. Četli jsme podrobně jeho deníky, došli jsme k tomu díky jeho zápiskům. Možná, že se pleteme, ale my jsme si v příběhu Smetany vybrali i tuhle jeho stránku. Nešla opomenout, koukala z každé stránky jeho deníku.

Co přesně se odehrává ve Smetanových denících?

Jsou z jeho raných let, kdy mu bylo šestnáct sedmnáct. Jsou plné hudby, výletů za Plzeň, plné dívek a milostných zklamání, prvních bolestí, odmítnutí. Já jsem z Plzně, takže jsem prožíval jeho výlety do čtvrti popsané Lobzy, kde měl vyhlédnutou nějakou kamarádku, děvče, které se mu líbilo, psal pro ni skladby, účastnil se různých salonních večerů, už tehdy byl virtuosní klavírista a mohl se předvádět. Deníky jsou ale také plné mindráků z jeho výšky nebo z očí, Smetana měl silné dioptrie.

To všechno Bedřich píše plačtivým, ale krásným, jinošským způsobem. Trpí odmítnutím nebo tím, že se na něj jeho vyvolená už týden nepodívala. Nebo jsou tam rozjitřené řádky o tom, že dnes se té slečny dotkl, že se dotkl jejích šatů, žil z toho několik týdnů, složil slečně hudbu. Jsou to krásné, intimní věci, opak bulváru.

Jak se vypořádáváte s tlakem, že hrajete postavu, kterou všichni znají, všichni na ni mají názor? Jak to udělat, abyste byl věrný sám sobě, věřil své vizi, ale zároveň neurazil diváky?

V tvorbě musíte být vždycky věrný sám sobě. Nic jiného neexistuje. Když se zpronevěříte sám sobě, není to tvorba.

Už takovou zkušenost máte?

Minimální. Určitě jsem někde ústupky udělal. Spíš jsem ale vzal roli, která mi úplně nesedla, a proto už ji nedělám. Nemohl jsem do toho dát sebe. Nesmíte se zpronevěřit sám sobě. Nemůžete myslet na diváka. Musí to jít z vás.

Ale abychom to úplně nezjednodušili. Četl jsem také spoustu hezkých komentářů na Smetanu od lidí, kterých se dotklo, jak je náš Bedřich zraňující, ale zároveň zranitelný, jak je citlivý, hluboký a něžný. Spousty lidí se ten film dotkl, neotravovala je forma.

Forma?

Myslím, že největší problém mají lidé právě s formou toho filmu. Mátla je ta chybějící epika. Měli pocit, že experimentální točení kamery se ke Smetanovi nehodí. Mně ta forma přišla jako pokus o ponor do té postavy. Ta forma je ve shodě s tím, co asi Smetana prožíval ve stavech, kdy fyzicky i psychicky trpěl. Ten film není dokonalý, nic není dokonalé, ale tohle se v něm povedlo. Je mi blbé to říkat, ale mě ten film dojímá.

Bylo těžké se vciťovat do těch patologických stavů?

Jasně, zahrát něco, s čím nemáte životní zkušenost, je hrozně těžké. Nemám zkušenost s hluchotou ani s šílenstvím, musím si to představovat. Musíte prostě jít a pídit se. Když už máte nataženou tu strunu mezi sebou a postavou, nacházíte další podtóny, které vám pomohou. Našel jsem si cestu k jeho hluchotě paradoxně přes jeho hudbu, protože v té hluchotě složil některá ze svých největších děl.

Pochopil jsem, že v tom tichu slyšel hudbu - jako by byl v nějaké krajině, kde je jen on. A z té krajiny nám přinesl spoustu nádhery. Z vesmíru, kde byl jen on sám, nešťastný, křičící o pomoc. Věděl, že se jí nedovolá, že je nemocný. Zároveň tu našel něco tak krásného, jako byla jeho hudba. Jeho hudba je vlastně svědectví o tichu. Takže jsem nosil sluchátka po lese, jezdil jsem za rodiči u Plzně, chodil s Mou vlastí v uších a koukal. To byl největší ponor ke Smetanovi, říkal jsem si, že zažíval chvilky extatického štěstí díky té tvorbě, a zároveň totální samoty.

Božena Němcová, Zdeňka Havlíčková, teď Bedřich Smetana. Máte pocit, že tu roste trend civilnějšího zobrazování historických postav?

Myslím, že se mění to, co se chceme dozvídat z knih a z umění. Možná se za sto let budeme smát a říkat: Pamatujete, jak jsme všude dávali sex? Možná, že je toho sexu opravdu moc. Ale je to jediná možná odpověď na to, jak se k velikánům přistupovalo dřív. Ano, osobnosti si zaslouží úctu, ale ta úcta přehlušila všechno ostatní. Na tyhle lidi se nemohlo koukat jinak. Poslouchám Smetanovu hudbu a vím, že byl génius, ale to mi nestačí. Chci ho vidět jako člověka. A k člověku patří emocionální zranění. To přece není bulvár. To je to nejintimnější, co člověk má. Sex v tom filmu ani moc není, já v něm ve skutečnosti žádný sex nemám.

Jak to bylo dřív?

Když si pustíte životopisné filmy z padesátých let, všechno jsou to nelidi. Je to jen obraz génia, ten člověk nemá žádné špatné vlastnosti, je to jen génius a jeho dílo. Vidíme je jen při tvorbě. To je krásné, ale pro mě je to málo. Za tím, proč tihle lidé byli geniální, se právě skrývá jejich život. Tak teď holt dáváme do těch filmů první, co nás napadne. Asi je dobré ukázat Boženu Němcovou v posteli, protože přece také vedla pohlavní život. Myslím, že náš film o sexu není, ale podobné věci vedou ke zlidštění.

Rozumím…

Dnes se chceme víc ztotožňovat se svými ikonami. Chceme je poznávat. Proto dnes všichni na instagram dávají videa ze svých životů. Je otázka, do jaké míry nás má zajímat, co kdo snídá. Mě to také moc nezajímá. To už je pro mě bulvár.

Lidé se s tím ale ztotožňují. Nemilují už zpěváky a herečky jen kvůli tvorbě, ale také protože vidí, že řeší podobné problémy jako my. Tohle se dřív nedělo. Bedřich Smetana že měl stejné problémy jako ty? Co si to dovoluješ? Tenhle člověk složil Vltavu a nikdy problémy neměl. A jestli ano, je to jeho věc a nám do toho nic není.

Ale proč by nám do toho nic nebylo? Tohle je jediná cesta, jak se dostat k člověku. Hrát ikonu nelze. Lze hrát jenom člověka.

Jste víc Smetana, nebo Zátopek?

Jsou mi blízcí oba. Jsou to dvě role, které mě někde uvnitř probodly. Já to poznám vždycky už u přípravy, když mě ty postavy začnou dojímat. Je to patetické, ale stalo se mi to u Emila i u Bedřicha. Dojal jsem se nad nimi jako nad kluky. Myslím, že to byli zranitelní chlapi. To mě asi baví, že oba boří ty fasády, nejsou to chlapi, kteří nebrečí. Emil i Bedřich nejspíš brečeli.

U Emila jsem od dcery jeho kamarádky, které je dnes 65, získal dopisy, které psal její mamince v roce 1948, když ji dobýval. Z nich jsem pochopil, jaký je. Jak se svěřoval. Působil jako naspídovaný prosťáček, ale nebyl. Ty věty, které psal v dopisech, by prosťáček napsat nemohl.

A jak to bylo u Smetany?

U Bedřicha to bylo díky těm deníkům. A také přes hudbu. Hlavně přes overturu Prodané nevěsty.

To si pustím, abych se trochu dostal do vašeho procesu. Přijde mi, že na svých rolích necháváte spoustu práce. Vlastně působíte trochu jako workoholik.

To jste mě vylekal. Být v jakémkoli zajetí, ať už práce nebo drog, je myslím naprd. Ale dobře, že to říkáte. Snažím se toho zbavovat. Nejsem workoholický, strašně rád lelkuju a nic nedělám. Mezi rolemi mám tříměsíční pauzy, abych se mohl připravit na tu další. Jsem jeden z mála herců u nás v divadle, kteří o prázdninách nehrají na letních scénách nebo shakespearovských slavnostech.

Já nepotřebuju vystupovat, potřebuju nic nedělat. Být se synem, hrát fotbal, koupat se, pít pivo, chodit do lesa a dívat se na NHL.

A pak se tedy dlouho připravuju na své role.

Jste jeden z nejobsazovanějších českých herců. Trochu bych to otočil. Co vám v české produkci chybí?

Je tu málo dobrých komedií. Mám štěstí, že jsem si loni konečně zahrál ve skvělé komedii, natočil ji debutant Ondřej Hudeček, pracovní název je Poberta. Odehrává se v covidu na vesnici, je to zároveň takový „heist“, jsou tam honičky, podvody, já hraju takového tupého policajta. Je to komedie, která mě strašně bavila. Je o lidské malosti, zároveň se tlemíte. Tenhle film říká hodně o tom, jací lidé jsou.

A co je tedy problém jiných filmů?

V současných komediích nevěřím těm světům, nevěřím těm lidem. Jsou to komedie z velkoměsta, které vůbec není vidět, je tam nějaký středoevropský bílý muž, který povrchně řeší nějaké problémy, hlavně aby tam byly hlášky. Není tam pravda, takže se nesměju.

Chtěl bych si zahrát v komedii z Prahy, která je poznat, která je teď a tady, kde se řeší problémy sebevědomých lidí, kteří třeba mají peníze, mají práci, ale nedaří se jim ve vztahu, neumí komunikovat, mají problémy s dětmi. Nebylo by to drama, ale komedie. Chtěl bych se prochechtat k pravdě.