Idles zasypali vyprodaný klub brutálními písněmi o všeobjímající lásce

Aktuální a v pořadí páté album Tangk pojmenoval britský kvintet podle zvuku, který vydávají nástroje Marka Bowena a Leeho Kiernana. Přebuzené a kovové údery do kytar ale během první písně v klubu SaSazu nezní.

Pětice Angličanů pražský koncert otevírá písní IDEA 01, lehce nervní a přesto křehkou baladou postavenou na zacyklené, klavírní melodii. Atmosféru sytí klenuté tóny basy a plochy zkreslených kytar.

„Tohle všechno jsi ztratil v ohni,“ opakuje zpěvák Joe Talbot do táhlé kompozice a těmi slovy mimoděk předestírá, že koncerty Idles mohou mít transformační potenciál. Pro fanoušky i kapelu jsou jakýmsi obřadem, při němž vztek a frustrace shoří jako papír. „My se nepereme, jen tančíme,“ říká nápis na bundách některých návštěvníků. Jde o oficiální merchandise kapely i jedno z jejích hesel.

Vzhledem k intenzitě hudby dopadající na publikum i tanečním kreacím davu lze víc než dvouhodinový koncert vnímat jako svého druhu extrémní sport.

Hudba Idles stojí na ostře řezaných kontrastech. Formálně dokáže být brutální, některé písně jsou extrémně hlučné a rychlé. Jenže uvnitř bývají zpravidla stejně naštvané jako něžné. Bubeník Jon Beavis jen trochu zpomalí beat úvodní skladby a plynule přechází do Colossus, v níž se Joe Talbot před sedmi lety vypsal z komplikovaného vztahu se svým otcem.

Když se burácející kompozice zlomí do druhé věty, pódium se barví do ruda, zvuk kytar připomíná rotory letadla při startu a Lee Kiernan se svíjí nad hlavami roztančeného davu. S pódiem ho pojí jen kabel od nástroje, připomíná pupeční šňůru táhnoucí se dlouhé metry. „Jste připraveni na lásku,“ ptá se Talbot v intermezzu.

Spojením dvou písní tvoří most mezi starým a novým, snovým a drásavým. „Odpusť mi otče, zhřešil jsem / vymačkal jsem svoje tělo plné špendlíků,“ křičí celý sál před katarzním refrénem. Pódium zdobí velká písmena IDLES šitá z nadýchané bílé látky. Člověk by se do nich chtěl položit.

Podívejte se na fotografie z koncertu britských Idles.

Idles pochází z západoanglického Bristolu, a mají tudíž blízko k festivalu Glastonbury, který se koná na nedaleké farmě zakladatele světoznámé akce Michaela Eavise. Idles souzní s tamní svobodomyslnou atmosférou. Nejslavnější festival planety vznikl za úsvitu generace květinových dětí na začátku 70. let. A mnoho z utopické vize zde zůstalo do dnešních dní. Radikální trvání na sounáležitosti je do písní Idles vepsané od prvního alba Brutalism.

Na Glastonbury nejdřív jezdili jako fanoušci, následně vystupovali po menších pódiích. Často i několikrát během jednoho ročníku. V roce 2022 pak opanovali majestátní scénu Other, kde je vidělo několik desítek tisíc lidí. Den poté přitom odehráli komorní set ve stanu pro cirka dvě stovky diváků.

Nebývale agresivní zvuk se jim podařilo přenést z klubů na velká pódia, z lokální scény na titulní strany světových magazínů – to vše, aniž by se museli podbízet. „Všechno je láska,“ opakuje zpěvák Joe Talbot během koncertu další z všeobjímajících hesel. V roce 2024 říkají to samé, jako když o nich věděli jen znalci bristolské scény, jen víc nahlas a pro větší počet lidí.

Nebývalý vzestup popularity lze ilustrovat na historii českých koncertů. V létě 2017 hráli ve vysloužilém hangáru na festivalu Rock for People pro pár desítek zvědavců, o pět let později už patřili mezi headlinery hradeckého festivalu. Před šesti lety hráli v pražském Futuru, bylo narváno, nikoliv vyprodáno. Jenže polovina lístků na pondělí koncert v holešovickém SaSaZu zmizela během několika hodin a zbytek se doprodal v podobném tempu.

Dokázali by naplnit násobně větší prostor, jak zvukem, tak počtem fanoušků. Kovová hala SaSaZu tvoří opulentní hudbě, která se často dotýká industriálu, působivé kulisy. Ještě intenzivněji zde pak vyniká způsob, jakým Idles zacházejí se zvukem. Melodie, harmonie i tempa se zdají být až na druhém místě. Jako by se kapela soustředila na to, jak k divákům dostat co nejhmatatelnější masu zvuku. Testují, kolik tlaku lidské tělo zvládne. A zvládne hodně.

Úplné novinky z únorové novinky Tangk si v playlistu spíš teprve sedají. Zatímco rozverná Roy patří k nejsilnějším momentům alba, do živé verze se její energii úplně nedaří propsat. Refrén singlu Dancer zase úplně nefunguje bez doprovodných vokálů Jamese Murphyho a Nancy Whang ze souboru LCD Soundtrackem, jež si Idles pozvali do studia.

Jedním z vrcholů večera je soulová balada The Beachland Ballroom z alba Crawler (2021), která se vymyká hlomozu, jímž se Idles proslavili. „Damage, damage, damage,“ řve Talbot do melancholických úderů do kytary a scény připomíná diskotéku po konci světa.

Nové písně dodávají koncertu na barvitosti i dynamice. Na posledních dvou albech se Idles začali sžívat se syntezátory. Novinky jsou jsou možná drásavé, přesto veskrze meditativní.

Největší sílu ale stále mají starší hity. Divide and Conquer připomíná rytmizované výbuchy v kamenolomu, při Television se místo telefonů nad hlavami publika objeví srdce vytvarovaná z prstů. Never Fight a Man With the Perm působí jako koordinovaný epileptický záchvat.

„Tahle píseň je oslavou tvrdé práce imigrantů, kteří přišli do vaší země a udělali ji lepší,“ uvádí Talbot píseň Danny Nedelko pojmenovanou podle zpěváka spřáteleného souboru Heavy Lungs. Následuje dlouhý potlesk a píseň, kterou Joe Talbot ani nemusí zpívat. Publikum to zvládne bez něj. Frontman se halí do ukrajinské vlajky, kterou si vypůjčil z propocené první řady.

Vedle šestadvaceti písní Idles v Praze odehráli i mnoho symbolických gest, které politické propojují s niterným. Vzhledem k povaze jejich hudby ale o vyprázdněnosti mluvit nelze.