Smrt si přijde i pro pankáče, pochopil na nové desce veterán Iggy Pop

Punk, ostatně jako celá populární hudba, je posedlá kultem mládí. Punková hudba definovaná generačním protestem proti konzervativním pořádkům a adolescentní energií. Proto je pro punkové legendy otázka stáří snad citlivější než pro kohokoliv dalšího.

Americkému zpěvákovi Iggy Popovi, který se svou kapelou The Stooges patří mezi průkopníky žánru, snad ani nikdo netipoval, že se dožije dnešních pětasedmdesáti let. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl pověstný díky sebedestruktivním koncertům, kdy se válel ve střepech, vzduchem létaly flašky od piva a zvuky dodávaly valivým kytarovým riffům ten správný ráz (jako je to zaznamenané na živáku Metallic K.O. z posledního vystoupení The Stooges v roce 1974). Dokázal přežít taky díky tomu, že punk dalece přesáhl.

Ještě minulý rok odehrál přes 40 koncertů, většinu z nich do půl těla, zpíval vypalovačky The Stooges i skladby ze sólových desek Lust for Life nebo The Idiot s neutuchající vervou, jen si podle vlastních slov dnes snaží odpustit skoky do publika, i když někdy neodolá.

Když je řeč o Iggy Popovi, vlastním jménem Jamesi Newellu Osterbergovi, Jr., většinou je v tom úžas nad fyzickými schopnostmi: Jak to v tomhle věku vůbec dokáže?“ To ale hudbu staví trochu na úroveň sportovního utkání, přitom to zdaleka není jediná Iggyho přednost. Mnohem pozoruhodnější jsou různé hudební proměny a polohy, kterými si v posledních letech prošel na svých sólových deskách.

Ať už zpíval francouzské šansony ve stylu slavného Jacquese Brela, spolupracoval s elektronickým producentem Oneohtrix Point Never na titulní skladbě k filmu Good Time od bratrů Safdieových, nazpíval cover verze zesnulého Leonarda Cohena, zhudebnil básně Dylana Thomase jako na poslední sólové desce Free z roku 2019 nebo nahrál melancholické EP s belgickou houslistkou a skladatelkou Catherine Graindorge.

Událostí je proto také jeho nové album Every Loser, které svým způsobem hudebně shrnuje Popovu rozmanitou kariéru. Není přitom zajímavé v momentech, kdy zpěvák imituje svoji mladickou energii jako v úvodním singlu Frenzy, ale tehdy, když upřímně mluví o stárnutí.

Hudba Iggyho Popa ale nikdy nebyla přímočará. Jeho kapela The Stooges se koncem šedesátých let dala dohromady v bohémském městě Ann Arbour, jen 40 kilometrů od automobilového Detroitu, kde sídlila Michiganská univerzita a pořádaly se tam protiválečné protesty. Debutové album The Stooges z roku 1969 produkoval John Cale z Velvet Underground, který jejich na kost ostrouhaný rock propojil s avantgardním noisem a vdechl mu heroinový, repetitivní groove.

The Stooges často koncertovali s funkovou kapelou Parliament, s níž soutěžili, kdo bude hrát víc nahlas. Sólový debut The Idiot vydal Iggy Pop v roce 1977 a výrazně se na něm podepsalo přátelství s Davidem Bowiem. Nikdy svoji kariéru nepřestavěl tak radikálně jako takový Scott Walker a nepustil se naplno do avantgardy, ale měl k ní blízko. Popův pořad Confidential na BBC Radio 6 Music, kde od roku 2015 pravidelně vysílá, zase ukazuje jeho hudební eklekticismus, se kterým do éteru pouští zpěvačku FKA Twigs, rappera Tylera, The Creatora nebo londýnský jazzový experiment Sons of Kemet.

Na novém albu se spojil s producentem Andrewem Wattem, který má velký rozptyl, ale nepatří mezi hudební vizionáře, spíš spolehlivé řemeslníky – podílel se na albech popové zpěvačky Dua Lipy nebo posledních deskách Ozzyho Osbourna. Watt má spíš smysl pro mramorizaci rockových hvězd, a tak přesvědčil Popa, aby na album zkusil přenést kus své minulosti, respektive koncertní energie. K tomu najal baskytaristu Guns N‘ Roses Duffa McKagana nebo bubeníka Chada Smithe z Red Hot Chili Peppers.

Co Popova vystoupení dělá jedinečnými, je jeho práce s davem – dá se říct, že s publikem manipuluje, jako by šlo o jeho hudební nástroj. Teprve na pódiu se vyjeví síla jeho osobnosti – a je v tom až něco nadlidského. Na desce to funguje s rozpačitými výsledky jako ve skladbě Neo Punk s pochodovým rytmem, která je někde na hraně sebeparodie, aniž by byl záměr úplně jasný.

Nicméně Every Loser je rozmanitá deska a hudebně přeskakuje mezi punkem a novovlnným rockem, kde je teď Pop uvěřitelnější – jako v nervózně taneční „depešácké“ skladě The Comments, kde s humorem a nadhledem glosuje kulturu celebrit a sociálních sítí.

Vůbec nejopravdovější je Pop, když odhazuje masku a hudba se ztiší. Autobiografická balada Morning Show o rozhlasovém moderátorovi v pokročilém věku patří mezi nejosobnější písně, jaké kdy složil. Doprovází ji vřelá melodie na steel guitar, takzvanou havajku, a dává vyniknout jeho vypravěčskému hlasu.

„Klaun, kterého jste milovali, je mrtvý,“ oznamuje a jeho vokál má hloubku i zranitelnost už zmiňovaného Cohena – a zpěv jen decentně probarví doprovodný sbor.

„Čas je jako slupka, otevírá se a odhaluje.“ Už jen kvůli téhle písni se vyplatí si album Ever Loser poslechnout – uslyšíte Iggy Popa, jak se smiřuje s plynutím času a přijímá cokoliv, co si pro něj osud připraví.