Hvězda Světa knihy John Boyne: Lidé, kteří s námi nesouhlasí, nejsou náckové

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ir John Boyne napsal jeden z nejslavnějších románů o holokaustu, kterého se po světě prodalo 11 milionů kopií. Pak si stěžoval, když se objevila vlna próz jako Tatér z Osvětimi nebo Knihovnice z Osvětimi. „Lidé tehdy říkali, že jsem to celé odstartoval já. Já ale téma holokaustu netrivializoval,“ říká Boyne, hlavní hvězda letošního veletrhu Svět knihy, v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Do Prahy přijel mluvit o dvou svých nejslavnějších, ale zároveň nejkontroverznějších knihách. Zatímco Chlapci v pruhovaném pyžamu bývá vyčítána historická nepřesnost, román Můj brácha se jmenuje Jessica byl kritizován za misgenderování a transfobii.

„Je příliš jednoduché udělat zloduchy ze všech, co s námi nesouhlasí. Kdyby neexistovala sociální média, možná by lidé debatovali inteligentněji,“ hájí se Boyne.

Vaše pravděpodobně nejznámější kniha je román pro mládež Chlapec v pruhovaném pyžamu, která vypráví o německém klukovi Brunovi, jehož otec je vysokým důstojníkem ve fiktivním koncentračním táboře. Bruno se skamarádí s židovským chlapcem Šmuelem. Jak s dětmi a dospívajícími máme mluvit o zlu, konkrétně o zlu, které je tak těžké pochopit a popsat?

Pro mě byl Chlapec v pruhovaném pyžamu vždycky hlavně o přátelství dvou kluků. Setkají se v nejhorší možné situaci – jeden z nich ví, co se děje, druhý ne. Oba přišli o svůj domov, o místo bezpečí, jsou osamělí a chtějí jen kamaráda. Říkal jsem si, že jestli mám děti k tématu holokaustu nějak přivést, musím docílit toho, aby se k Brunovi i Šmuelovi dokázali vztáhnout. Když se to podaří, budou chtít pochopit, co se tehdy dělo. Budou chtít pochopit, proč se podobné věci dějí i dnes.

Kritika knize vyčítá, že není historicky přesná. Co na to říkáte?

Není historicky přesná, protože je to vymyšlený příběh, román. Romány by měly být nástrojem k tomu, abychom mluvili o emocích. Kdybych napsal literaturu faktu, kritiky vůči nepřesnosti by byly validní. Ve fikci ale nic jako historická nepřesnost neexistuje.

Za těch 20 let, co je kniha na světě, jsem na přednáškách po školách vždycky objasňoval, že má kniha nepopisuje holokaust přesně tak, jak se stal. Nabízí pouze nějakou částečnou reprezentaci. Jestli vás to téma zajímá, tady jsou jiné knihy, které byste o něm měly číst, říkám dětem. Deník Anne Frank, texty Prima Leviho a Elieho Wiesela a tak dále.

Na začátku jsem se ptal na zlo. Kde tedy vidíte původ zla? Neptám se jen na vaši knihu, ale obecně. Říkáte ostatně, že se podobné věci dějí i dnes a že je Chlapec v pruhovaném pyžamu stále relevantní.

Ano, to doufám, že je. Myslím, že v té knize je nevysvětlitelná dichotomie mezi tím, jak se Brunův otec, pohlavár v koncentračním táboře, chová doma a jak se chová v práci. Víme, že lidé, kteří pracovali v táborech, milovali své děti a své rodiny. Je to lidská nátura. Bylo by divné, kdybyste své rodiny a děti nemilovali. I Rudolf Höss byl pravděpodobně milující otec.

Ale jak můžete být jeden den milujícím otcem a další zabíjet děti jiných rodičů? Pak se vrátit domů a dát si s rodinou večeři? Mít pocit, že jste neudělali nic zlého? Pořád mi tohle připadá mrazivé.

Když jsem Chlapce v pruhovaném pyžamu psal, pamatuji si, že jsem postavu otce chtěl ukázat v co možná nejpozitivnějším světle. Právě proto, že to tak bylo mrazivější. Přesně takhle se myslím stala většina hrůzných činů na téhle planetě. Jak v sobě mohou lidé mít tolik dobrého a tolik strašlivého zároveň? To je otázka, na kterou se můj román ptá.

Před čtyřmi lety jste napsal, že vás rozčiluje, jak jsou si romány o holokaustu čím dál podobnější – začíná to už názvem: Tatér z Osvětimi, Knihovnice z Osvětimi…

Dostal jsem se kvůli tomu do hrozného průšvihu. Tatéra z Osvětimi jsem četl a myslím, že to je dobrá kniha. Ale tehdy jsem byl rozčílený, že všichni používají ten stejný vzorec. Někdo z Osvětimi. A dvacetkrát dokola. Kolik různých postav takhle můžete použít? Měl jsem pocit, že se tím všechno to utrpení trivializuje, dělá se z něj komerční příležitost.

Lidé tehdy říkali, že jsem to celé odstartoval já. Ale já si nemyslím, že bych něco trivializoval. Když jsem psal Chlapce v pruhovaném pyžamu v roce 2004, neměl jsem tušení, že z toho bude takový hit. U všech těch tatérů, knihovnic a všelijakých dalších lidí z Osvětimi je jasné, že jde jejich autorům hlavně o peníze.

Na druhou stranu se u všech těch knih určitě daří jedna věc: Čím víc lidí o holokaustu čte, tím víc ten příběh zůstává naživu.

Myslím, že v téhle konverzaci není možné vyhnout se Izraeli a Palestině. Jaký máte k tomuto konfliktu postoj?

Abych k vám byl naprosto upřímný, myslím, že o něm nevím dost na to, abych vám k němu dal nějakou vzdělanou odpověď. Hodně lidí, kteří jsou veřejně známí, se k tomuto tématu vyjadřují. Ale já nemám pocit, že bych dokázal říct něco, co by mohlo být nápomocné diskuzi.

Zmínil jste Prima Leviho. Židovského spisovatele, který přežil koncentrační tábor, ale také kritizoval postoj Izraele k Palestině. K tomu se vyjádřit nechcete?

Nechci. Upřímně mám pocit, že jediné, k čemu se v tomto ohledu mohu vyjadřovat, je má kniha.

Je tu spousta románů o holokaustu. Dokážeme ale dělat dobrá rozhodnutí v současnosti, když čelíme nějakému velkému konfliktu? Čteme tolik knih o utrpení druhé světové války, ale nevypadá to, že bychom se úplně dokázali poučit.

Když Rusko napadlo Ukrajinu, lidé po celé Evropě otevřeli své domovy Ukrajincům. Myslím, že jsme rozpoznali, že Ukrajina potřebuje pomoci. Co se týče situace v Gaze, spousta lidí nabízí humanitární pomoc, chtějí aby se tam přestalo zabíjet, posílají peníze, zásoby, vymýšlejí způsoby, jak pomoci, aniž by u toho museli být političtí.

Pár let zpátky lidé pomáhali syrským uprchlíkům, po celé Evropě i v Irsku. Myslím, že jsme tehdy konali dobro. Myslím, že je důležité být empatický, ukazovat, že umíme být laskaví, ale nemusíme z toho dělat masivní politická gesta. Důležitější je být prostě slušný člověk – to je asi největší příspěvek, jaký může člověk nabídnout.

Na Světě knihy budete diskutovat o další vaší knize s názvem Můj brácha se jmenuje Jessica.

O další velmi problematické knize, ano. (Smích). Nedělám si to jednoduché.

Je zajímavé, že obě ty knihy evidentně provázely dobré úmysly z vaší strany. Obě byly úspěšné, ale také kontroverzní. Proč se to stalo Jessice?

Opravdu jsem obě ty knihy psal s nejlepšími úmysly. Nejsem žádný rozsévač nenávisti. Jestli existuje něco jako LGBT komunita, jsem její součástí. Jsem gay. Těžko budu psát něco o té komunitě, co bude vůči ní hnusné nebo nesnášenlivé.

Celý vtip románu Můj brácha se jmenuje Jessica je v tom, že ho nevypráví trans postava, ale dvanáctiletý kluk. Jeho brácha prochází tranzicí a můj protagonista neví, co si s tím počít. Má z toho strach, stydí se kvůli tomu. To je normální reakce pro dvanáctiletého kluka, který si svého bráchu idealizoval. Ta kniha je ale o přijetí. Můj hrdina dojde k poznání, že jeho brácha je pořád ten člověk, kterého má rád, jen má jinou identitu, jiné jméno. Jde o to, naučit děti, že bigotnost je špatná.

Negativní reakce, které má kniha dostala, nepřicházely od trans lidí, ale ze sociálních sítí. Trans témata, jak jistě víte, jsou pro sociální sítě jako rudá vlajka. Řeší se tam mnohem víc než v reálném světě. Lidé na sítích se mohli zbláznit. Říkali mi, že jsem misgenderoval, protože Jessica přece není bratr! Ale víte co? Ona neexistuje. Nemůžete říct, že jsem misgenderoval fikční postavu, kterou jsem vymyslel. A jak jí mám říkat? Sestra? To nebude moc zajímavý název knihy, že ne? Moje ségra se jmenuje Jessica?

Bratr dělá Jessice ze života peklo, takže jsem navíc prý transfob. Nejsem. Jen ve své knize ukazuji, že takové věci se stávají a že by se stávat neměly. Upřímně si myslím, že většina kritiků té knihy prostě není moc bystrých. Prostě se přihlásí na sociální sítě se svými vymyšlenými přezdívkami a útočí a útočí. Ničím pozitivním světu nepřispívají. Jen útočí na lidi, kteří se o něco snaží.

Ta kniha není ani příšerná, ani veledílo. Je nejspíš někde mezi. Ale stojím si za tím, že jsem chtěl udělat něco pozitivního. Myslím, že se to povedlo.

Existuje jedna univerzální cesta, jak psát inkluzivně?

Existuje univerzální cesta, jak inkluzivně číst. A to tak, že nebudete urážet kohokoli, kdo píše o tématu, tak, že s ním nesouhlasíte. Jako dospělí lidé bychom měli být schopni se neshodnout a udělat to inteligentním, civilizovaným způsobem. Bez toho, aniž bychom říkali o lidech, kteří s námi nesouhlasí, že jsou náckové. Nejsou to náckové. Jenom nacisti byli náckové. Snaha ochránit děti před nebezpečnými lékařskými zákroky je opak nacismu.

Je příliš jednoduché udělat zloduchy ze všech, co s námi nesouhlasí. Kdyby neexistovala sociální média, možná by lidé debatovali inteligentněji. Ale tak to není. Každý, kdo s námi nesouhlasí, je absolutní monstrum a nemá právo existovat.

Takže na vině jsou sociální sítě?

Rozhodně nesou podíl viny. Na sociálních sítích chybí element, který v běžné konverzaci pořád existuje: Chápu tvou myšlenku. Kdybychom byli na pivu a diskutovali o čemkoli, od klimatické změny až po gender, vyslechli bychom se navzájem, řekli bychom si: Jo, tohle je dobrý point. V online světě se všichni jen zapřou a druhou stranu neposlouchají.

Proč tak rád píšete pro mládež? Je literatura pro mladé čtenáře lepší platforma k řešení důležitých společenských dilemat?

Nemyslím, že je lepší nebo horší. Všichni spisovatelé by se měli zajímat o literaturu pro mládež. Čtenáři a spisovatelé se rodí v brzkém věku. Jako děti měly rodiče čtenáře nebo narazily na nějakou skvělou knihu.

Svým kamarádům, kteří píší pro dospělé a tvrdí, že nevědí, jak se píše pro mladší čtenáře, říkám: Romány psát umíte, ne? Prostě pište o dítěti! Myslím, že pro děti by mělo psát víc autorů a že by měli vybírat vážná témata. Mých šest knih pro mládež je o válce, o sexualitě, jedna je o vyrovnávání se se smrtí rodiče. Děti se v těch knihách setkávají s velmi dospělými věcmi a musí se s nimi vyrovnat. Mladí lidé zažívají spoustu těžkostí. Upřímně mezi svými dětskými a dospělými knihami nevnímám tak velký rozdíl.