Hudba zadarmo, hudebníci o hladu. Seriál vypráví o problémovém Spotify

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Diváci internetových videopůjčoven si poslední rok zamilovali dokumenty nebo dramata vycházející ze skutečných událostí. Netflix tak magnetizují různí sérioví vrazi, geniální podvodníci nebo psychopati. Šestidílný švédský seriál The Playlist mapující historii hudební streamovací služby Spotify sice spadá do trendu děl podle skutečných událostí, na první pohled ale nenabízí tak vyhrocená dramata jako další aktuální true crime počiny typu Podvodník z Tinderu nebo Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera.

Seriál Per-Olava Sørensena nicméně diváka okouzlí neotřelým způsobem vyprávění, když mění hlavního hrdinu s každým dílem. Přepíná od startupových inovátorů přes majitele nahrávacích společností a programátory k muzikantům a skládá mozaiku různých a často protichůdných pohledů na problematiku distribuce peněz v dnešním kapitalismu platforem. Všichni protagonisté příběhu by vlastně nejraději změnili svět, ale zároveň mají problém vidět cokoliv jiného než jen svůj výsek reality.

The Playlist začíná na přelomu tisíciletí u Daniela Eka, švédského programátora, jehož máma miluje hudbu, ale může si dovolit koupit jen jeden kompakt za hodně dlouhou dobu. „Nikdo by neměl mít nad hudbou takovou moc,“ postěžuje si Ek vizionářsky a dostane nápad na internetový přehrávač, v němž by byly všechny nahrávky dostupné na několik kliknutí a navíc zdarma.

Vzorem je mu nelegální švédská stránka The Pirate Bay, s níž ve stejné době vede hudební průmysl válku. Ek si ale dá za cíl princip sdílení hudby legalizovat tak, aby nikdo z aktérů nepřišel zkrátka, ani vydavatelé, ani umělci, ani posluchači. Je to ale vůbec možné?

Co v úvodním díle vypadá jako trochu tuctový podnikatelský „origin story“, se dramaticky převrátí se začátkem dílu druhého. Hlavním hrdinou se nově stává šéf švédské pobočky vydavatelství Sony Per Sundin, kterému Ek svůj vynález nabídne a on nejprve nevěří, že by to celé mohlo fungovat.

Internetoví piráti na začátku tisíciletí rozcupovali Sundinův dříve tak dobře vydělávající byznys na kousíčky a nezastavily je ani soudní žaloby – myšlenka hudby, která je zdarma, žije dál a průmyslu nezbude než se s tím nějak vyrovnat. Po prvotní nedůvěře začíná Sundinovi docházet, že Spotify by mohl být řešením jeho problémů. Cesta k radikální změně hudebního průmyslu je ale komplikovaná.

Anglicky pronesená věta „The game has changed“ (Věci se změnily) se v seriálu The Playlist vrací v každém díle jako bumerang. Nové způsoby přenosu informací rozbily stávající distribuční model, na němž vydělávaly hlavně velké nahrávací společnosti, sestavit z trosek hudebního průmyslu znovu něco smysluplného ale není vůbec snadné. The Playlist tento boj nejprve ukazuje jako generační střet – radikální mladící z The Pirate Bay a Ekovi programátoři by chtěli, aby se za hudbu už neplatilo, nahrávací společnosti bojují o život, ale bez jejich katalogů nové služby fungovat nemohou.

Obě zprvu znepřátelené skupiny nakonec pochopí, že musí přistoupit na kompromis a místo války potřebují spolupracovat. Zároveň ale ztrácí část ze svých ideálů a stávají se někým trochu jiným. Když se Spotify v druhé dekádě nového tisíciletí úspěšně rozšíří po celém světě a nahrávací společnosti se vrátí do černých čísel, vypadá to na šťastný konec. Jenže poslední díl ukáže, že je tady ještě jedna zainteresovaná skupina, která má právo cítit se ve streamovacích válkách jako ta poražená.

Soulová zpěvačka Bobbi T (Janice Kamya Kavander) figuruje v seriálu od prvního dílu jako spolužačka Daniela Eka, jež sní o hudební kariéře. Je jedinou fiktivní postavou příběhu, nicméně zastupuje celou velkou skupinu hudebníků, kteří v nástupu internetové distribuce viděli naději a následně zjistili, že pro ně systém funguje snad ještě hůře než ten z časů před internetem. Poslední díl je vyprávěný z jejího pohledu a zdánlivě úspěšný podnikatelský příběh Spotify ještě víc zamotává.

Bobbi T točí desky, hraje pravidelně v malém klubu, ale rozhodně není žádnou superhvězdou jako třeba Taylor Swift, která si může u Spotify vytrucovat lepší platební podmínky. Pro muzikanty jako je Bobbi T peníze z koncertů sotva pokryjí životní náklady a zisky z prodejů fyzických nosičů jsou zanedbatelné, protože všichni už poslouchají jen přes streamovací služby.

Spotify ale platí jen drobné, obzvláště pokud jste takzvaná muzikantská „střední třída“, tedy ne úplní amatéři, ale ani hvězdy, a jste na penězích od fanoušků závislí. Právě tuto početnou skupinu hudebníků zasáhl streamovací model nejhůře. Klišé o tom, že hudba zdarma je ve skutečnosti reklamou na koncerty a merchandise, na nichž se dá vydělat, je ale rychle zpochybněno.

Bobbi T jednoho dne přestane bavit poskytovat Spotify svoji hudbu skoro zadarmo a zveřejní na internetu naštvané video, v němž vysvětluje, jak je pro ni systém nespravedlivý. Spustí tak aktivistickou kampaň, která ze Spotify udělá v médiích zloducha. The Playlist se tady z vyprávění historie přesouvá tak trochu do sci-fi, poslední segment se odehrává v roce 2024. Ve fiktivní budoucnosti se Daniel Ek ocitá na slyšení před americkým Senátem a musí odpovídat na nepříjemné otázky ohledně fungování jeho služby.

Padají slova jako „exploatace umělců“ nebo „kartel“ a na povrch vyplývají podivné machinace uvnitř struktury Spotify, jejíž algoritmus lze ohýbat různými úplatky. Muzikanti (nebo jejich nahrávací společnosti) mohou zaplatit, aby se ocitli v těch nejviditelnějších playlistech, a tím pádem měli víc přehrání a vydělali víc peněz. Senátorka tuto taktiku přirovná k tzv. payole – tedy ilegálnímu podplácení rozhlasových stanic, jež je od konce padesátých let v USA trestné.

Ekovo slyšení připomíná obdobnou „návštěvu“ šéfa Facebooku Marka Zuckerberga v americkém Senátu v roce 2018. Debaty o regulaci digitálních platforem (jako třeba Uber nebo Airbnb) jsou poslední roky na denním pořádku. A do toho hudebníci jako Animal Collective nebo Santigold ruší turné a přiznávají, že fungovat v hudebním průmyslu je i pro relativně slavné muzikanty dlouhodobě neudržitelné – finančně i mentálně. Něco se musí změnit, nikdo ale neví, co.

Za to, že The Playlist není jen oslavný pandán na techgénia Eka, může fakt, že seriál vychází z rok staré knihy Spotify Untold švédských publicistů Svena Carlssona a Jonase Leijonhufvuda. Ti se na fungování největší hudební streamovací služby dívají značně kriticky a poukazují na to, že image společnosti, která zachránila hudební průmysl, má značné trhliny.

Technika přepínání perspektiv v rámci vyprávění samozřejmě nejvíce připomene japonskou filmovou klasiku Rašomón Akiry Kurosawy, v níž jednu událost vypráví čtveřice protagonistů z vlastního pohledu, přičemž každý z nich má pocit, že pravda je na jeho straně a realitu si trochu přibarvují. Ani The Playlist nakonec nedá jasné rozhřešení.

Seriál chce vypadat trochu jako film Sociální síť z roku 2010, nervní a znepokojující portrét Marka Zuckerberga, zakladatele Facebooku. Ale režisér Sørensen rozhodně není David Fincher a ani nemá tak dobrý scénář. A také disponuje omezeným rozpočtem lokální netflixovské série a herci, kteří jsou spíše průměrní. Roztřesená pseudodokumentární kamera těžko zakryje, že jsme na poli televizního dramatu, kde se většina důležitých věcí řeší v dialozích.

Pevný netflixovský formát šesti hodinových dílů nejspíš tvůrce přiměl přidat i zbytečně rozvleklou perspektivu neustále rozesmátého finančníka Martina Lorentzona, který se trochu klišovitým způsobem při natáčení podcastu o svém životě vyrovnává s tím, že je na autistickém spektru. Christian Hillborg v roli Lorentzona nicméně zůstane divákům v paměti asi nejdéle.

Seriál nakonec nejvíce těží z elegantního přepínání mezi žánry, do nichž patří i právnické drama nebo originální perspektiva programátora, který si přeje spoutat svět dokonalým algoritmem. Na první pohled komplikované a zdánlivě nezáživné téma nových způsobů distribuce hudby v 21. století dokáže The Playlist odvyprávět neotřele a přitom se nezbavuje kritického ostří. A dokonce se ani nebojí přiznat, že odpověď na to, jak vytvořit spravedlivý systém hudebního průmyslu, vlastně dosud neznáme.

Seriál skončí setkáním Daniela Eka a Bobbi T u Washingtonského monumentu, kde zpěvačka nejmocnějšímu muži hudebního průmyslu vmete do tváře, že vždycky myslel jen na sebe. Ek má pocit, že vybudoval dokonalý svět, v němž je hudba pro všechny zdarma, Bobbi T mu za to ale rozhodně neděkuje. Jak z toho ven ale neví nikdo, ale možná že právě v závěrečné větě dlí hlavní poselství: společnost rozdělená na vítěze a poražené nemůže vydržet dlouho.