Hudba 2024: Taylor Swift zakončila megatour, ostatní šňůry rušili

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rok 2024 přinesl jak návrat superhvězd (novou desku vydali např. Beyoncé, Nick Cave, Billie Eilish, The Cure nebo Eminem), tak nástup nové generace popových idolů, v čele se Sabrinou Carpenter nebo alternativnější verzí popového eskapismu v podání Chappell Roan. TikTok se definitivně etabloval jako primární PR kanál všech generací hudebníků, jak ostatně ukázal úspěch obou výše zmíněných zpěvaček. Světem velkého showbyznysu zároveň otřásly nové projevy krize ekonomického modelu hudebních turné. A v neposlední řadě přinesl uplynulý rok také novou vlnu debaty o využitelnosti generativních AI nástrojů, jejich etice a autorskoprávním vymezení. Diskurz popové autenticity pak mimo jiné přinesl i velký návrat country.

Mnoho kulturních publicistů předpovídalo, že rok 2024 bude pro popkulturu rokem návratu do normálu. Symbolizovat ho měly například velkolepé koncertní šňůry - ostatně tu nejmegalomanštější letos úspěšně zakončila Taylor Swift. U spousty dalších interpretů ale začalo být už v první čtvrtině roku zřejmé, že ekonomická realita koncertování není nijak růžová. Po letech 2022 a 2023, kdy se opravdu zdálo, že se vrací duch tzv. roaring twenties a celý svět bude v úlevě z konce celosvětové pandemie už jen chodit na večírky a tančit, přinesl rok 2024 studenou sprchu. Většina západního světa se potýkala s obří inflací a s ní spojenou krizí cen energií, což v kontextu koncertní ekonomiky přirozeně znamenalo rostoucí náklady na logistiku, technickou podporu i samotné provozní výdaje.

Koncertní šňůry rušili či odkládali interpreti a interpretky, které jsou pro fanoušky synonymem vyprodaných hal. V USA výrazně rezonovala kauza kolem opakovaného odkladu tour Beyoncé, šňůru kompletně zrušila i třeba Jennifer Lopez, The Black Keys se zase z ekonomických důvodů rozhodli přesunout své koncerty do menších klubů. Do podobných peripetií se dostal i třeba Jack White, který musel zrušit celou severoamerickou část svého turné.

Do popředí diskuze se kvůli komplikacím s prodejem lístků dostala již poněkolikáté i společnost Ticketmaster. Narůstaly stížnosti fanoušků na vysoké poplatky a neférové praktiky v cenotvorbě lístků. V některých zemích se dokonce rozhořely debaty o legislativním omezení dominance Ticketmasteru na trhu, aby se předešlo nárůstu cen vstupenek a omezila se tzv. „dynamická cenotvorba“, kdy cena prudce stoupá podle momentální poptávky.

Současnou vlnu sporů kolem Ticketmasteru nastartovala už v roce 2022 kauza kolem prodeje vstupenek na první turné Taylor Swift po šesti letech – Eras. Systém Ticketmasteru nebyl při spuštění prodeje připraven na bezprecedentní nápor fanoušků a velmi rychle zkolaboval. Situace obratně využili překupníci, kteří záhy skoupili velkou část lístků, jejich cena se pak zákonitě šplhala do astronomických výšek. Velká část fanoušků tak neměla možnost si vstupenky koupit, pokud se nerozhodli zariskovat a koupit lístky na sekundárním trhu za horentní sumy. Skandál se velmi rychle rozhořel na všech sociálních sítích a následně se dostal až před americký Kongres. Demokratický senátor Richard Blumenthal tehdy poznamenal, že se davům tzv. swifties povedlo jen těžko uvěřitelné – spojit republikány a demokraty ve společné snaze rozbít monopol jediné firmy, která zásadním způsobem pokřivuje koncertní trh.

To nás přivádí k dalšímu viníkovi současných problémů celého ekonomického komplexu živých koncertů: korporátním megapromotérům jako je Live Nation. Tato společnost už léta kontinuálně zvyšuje ceny a poplatky za pořádání koncertů, jejich monopolní postavení na koncertním trhu zároveň ničí spoustu menších, nezávislých organizátorů. Model Live Nation je postaven na dobrých vztazích s velkými vydavatelstvími a funguje v jednoduché ekonomické logice: čím větší sál, tím větší výdělek. Live Nation je notoricky známý tím, že do velkých arénových turné tlačí i umělce, kteří na podobné akce nemají dostatečně velkou a oddanou fanouškovskou základnu. Tento přístup možná ještě jakž takž fungoval v letech 2022 a 2023, energetická a cenová krize letošního roku ale ukázala, že už zkrátka není udržitelný.

Halové koncerty totiž pro svou rentabilitu potřebují, aby byla většina vstupenek prodaná hned v první vlně po spuštění prodeje, a zaplatily se tak náklady na pořádání akce. To se ale letos míjelo s ekonomickou realitou fanoušků, kteří pod tlakem inflace museli často přehodnocovat své spotřebitelské chování a nakupovat lístky až na poslední chvíli, kdy věděli, že jim na akci zbývá dostatek financí. „Lidé se v poslední době museli zkrátka rozhodovat, jestli budou platit horentní sumy za koncert své oblíbené kapely, nebo poplatí veškeré své účty,“ vysvětloval letos v červnu pro americkou televizi NBC Dave Clark, šéfredaktor časopisu Ticket News (profesionálního časopisu amerických promotérů).

Závažnost situace dále ukazuje i to, že společnost Live Nation byla letos zažalovaná americkým Department of Justice. Jejich žaloba mimo jiné zmiňuje, že Live Nation přímo vlastní 265 koncertních hal (z toho 60 ze 100 amerických obřích amfiteátrů) a kontroluje 80 % všech lístků na americkém trhu.

Je otázka, jak žaloba dopadne pod novou americkou administrativou, jak ale upozorňuje antimonopolní právník Adam Wolfson, frustrace z monopolu Live Nation a Ticketmasteru rezonuje na obou stranách amerického politického spektra. Zvolený prezident Donald Trump se ke všemu v prosinci vyjádřil, že by antimonopolní problematiku v jeho administrativě mohla mít na starosti Gail Slaterová, což by podle Wolfsona mohlo znamenat, že žaloba DOJ nespadne pod stůl. „Slaterová je známá svým agresivním antimonopolním postojem. Narativ, že pod Trumpem nebude antimonopolní agenda hrát velkou roli, by proto vůbec nemusel být pravdivý,“ přemítal Wolfson pro CNN.

Dalším tématem, které letos významně rezonovalo popkulturou, byly stále rychleji se rozvíjející modely generativní umělé inteligence. Zatímco v minulých letech se svět díky nástrojům jako ChatGPT nebo Claude potýkal s otázkou, jak lze využít tzv. velké jazykové modely pro psaný text nebo třeba programování, letos nové modely vtrhly i do světa hudební produkce.

Nástroje, které využívají umělou inteligenci, sice již delší dobu pomáhají producentům a zvukařům s čištěním, mícháním a masterováním audiostop, opravdová revoluce s využitím AI v hudbě přišla až letos. Trh zaplavil software, v němž umělá inteligence pomáhala jak s produkcí, tak se samotným psaním písní a AI se tak velmi rychle stala běžnou výbavou v profesionálních i amatérských studiích. Tyto nástroje umí například na základě pár textových vstupů generovat text, melodické linky, harmonie či rytmy v libovolném žánru.

AI velkou měrou promluvila i do jednoho z nejsledovanějších sporů rapové historie – letošního beefu mezi Kendrickem Lamarem a Drakem. V něm oba rapeři v rychlém sledu chrlili diss-tracky, ve kterých používali celý standardní arzenál hiphopových třenic. V tracku Taylor Made Freestyle se ale Drake rozhodl přivolat na pomoc i AI – a to v podobě generovaných vokálů imitujících zesnulou legendu Tupaca Shakura a kalifornského matadora Snoop Dogga. Nastalá debata o etice a legalitě generování hlasu bez vědomí umělce, respektive jeho rodiny a držitele práv, vedla až k výhrůžce soudem, kvůli které byl Drake nucený track stáhnout ze všech streamovacích platforem.

O poznání kreativněji využil AI i tábor Kedricka Lamara. Producent Metro Boomin v květnu vyhlásil soutěž, v níž slíbil darovat svůj beat zdarma a 10 000 dolarů tomu, kdo nahraje nejlepší diss proti Drakeovi do poloinstrumentální skladby nazvané BBL Drizzy. Její refrén je založen na fámě, že Drake podstoupil plastickou operaci známou jako brazilian butt lift. Track sampluje umělou inteligencí vygenerovanou parodickou R&B píseň, kterou již dříve vytvořil komik King Willonius. Instrumentálka získala během týdne více než 3,3 milionu streamů na SoundCloudu a podařilo se ji udržet na prvním místě v žebříčku „New and Hot“ této platformy, její remixy a různé verze zaplavily na dlouhé týdny snad všechny sociální sítě.

Spor mezi Lamarem a Drakem ukázal, že již dnes dokážou AI modely zásadním způsobem ovlivnit popkulturu. Rapidní rozvoj těchto technologií navíc naznačuje, že i v hudbě budou hrát čím dál tím větší roli. Jak upozorňuje například zpráva mezinárodní asociace svazů autorů a skladatelů CISAC, hudební byznys v budoucnosti kvůli umělé inteligenci přijde v příštích čtyřech letech o minimálně čtvrtinu svých příjmů, obdobná suma peněz pak z showbyznysu poteče technologickým firmám.

Dynamický rozvoj AI modelů nadto otevírá četné právní a etické otázky: Kdo je skutečným autorem generovaných písní? Je možné, že umělá inteligence pro svou kreaci využila již existujícího copyrightovaného díla? Má koncový uživatel vůbec šanci rozlišit, jestli omylem nepublikuje copyrightovaný obsah?

Jak ukázal i beef Lamar-Drake: Je zřejmé, že současný systém na vymáhání autorských práv nebude dynamickému vývoji ani zdaleka stačit. Lze tedy předpokládat, že v příštích letech se budou dále přiostřovat vztahy mezi technologickými firmami, hudebními vydavatelstvími i samotnými umělci a držiteli práv.

V minulých letech se v popu často mluvilo o sílící tendenci k introspekci, případně o snaze o popisování společenských a politických témat (např. v kontextu desek Taylor Swift jako byly Folklore a Evermore, nebo Billie Eilish When We All Fall Asleep, Where Do We Go? a Happier Than Ever). Pokud jsme v předchozích letech pozorovali trend zvážnění popové hudby a jejího propojování s politickými, společenskými či osobními tématy, rok 2024 jako by zase přál popu, který namísto snahy o přesný popis problémů utíká do světa zvukového pozlátka a fantazie.

Do mainstreamu se letos vrátila nablýskaná estetika třpytek, duhových flitrů, dekadence a snových vizuálů. Texty zpěvaček a zpěváků se často točily kolem opětované i neopětované lásky nebo nespoutaných mejdanů – prostě starý dobrý popový eskapismus. Neznamená to ovšem, že by se zcela upustilo od osobní introspekce: Spíše šlo o způsob, jak i složitá témata rámovat do barevné, hravé a záměrně lehkomyslné podoby.

Jednou z umělkyň, která si pohrává s lehkovážnou estetikou, je Sabrina Carpenter. Její letošní deska vsadila na quasi-disco beaty a na přitažlivou kombinaci nazávazné romantiky s popovou velkolepostí. Carpenter využívá líbivých refrénů a retro prvků evokujících zlatou éru popu v devadesátých a nultých letech. Videoklipy k singlům doprovázejí výrazné barevné palety, okázalé kostýmy a odlehčený pohádkový nádech – přesto ale v textech zůstává střípek osobní roviny a notná dávka specifického humoru, díky níž si posluchač získává dojem, že poznává Carpenter takovou, jaká opravdu je.

Další jméno, o kterém se v roce 2024 hodně mluvilo, je Chappell Roan. Ta přišla možná ještě s odvážnější vizí současného popového eskapismu. U Roan se setkává alternativně působící výraz s ambicí prorazit v mainstreamu.

Oproti Carpenter však Roan nepracuje pouze s vnější estetikou, ale mísí do svých písní i prvky nostalgie, konkrétně odkazy na disco, glam pop 80. let, punkovou dravost, estetiku drag queens nebo rádoby kýčovité rekvizity. Výsledkem je originální styl, který se díky své hravosti a výrazně stylizované image s úspěchem prosadil na sociálních sítích. Její image a texty z ní zároveň udělaly hvězdu současného queer-popu.

Obdobně jako Carpenter měla Chappell Roan největší zásah na TikToku. I její koncertní shows jsou ale nabité vizuálními efekty a dávají divákům pocit, že se ocitli na fantaskním tanečním večírku, odkud není cesty zpět – a že to tak vlastně chtějí.

Sabrinu Carpenter i Chappell Roan spojuje i to, že mají za sebou již několik nahrávek a pořádně prorazit se jim povedlo až letos, a to i díky tomu, že nalezly vlastní, autentický výraz. Opravdovost a upřímnost jsou ostatně hodnoty, kolem kterých se západní populární hudba točí od počátků. Mezi žánry, které na zdání autenticity sází zdaleka nejvíc, pak patří hip hop a country. A právě country zažilo v posledním roce hitparádovou renesanci. Často díky umělcům, kteří původně patřili do světa hip hopu.

Spojení country a hip hopu není zdaleka nic nového, komerční potenciál tohoto kdysi nepravděpodobného mixu objevil už v roce 2019 Lil Nas X se svou všudypřítomnou hitovkou Old Town Road. Možnosti spojení obou estetik pak ve svých písničkářských experimentech ohledával původem ghanský zpěvák a rapper RMR.

Letos ale country hudba definitivně prolomila tradiční žánrové hranice: V době, kdy popová scéna často spoléhá na umělou inteligenci a přebujelou produkci, se country hudba stala synonymem domnělé autenticity a návratu ke kořenům. Interpreti jako Jelly Roll či Shaboozey dokazují, že právě neuhlazená energie, osobní příběhy a syrové emoce táhnou jako nikdy dřív – po dobu více jak šesti měsíců byla nejpopulárnější píseň v americkém žebříčku Billboard Hot 100 více či méně country.

Strmě rostoucí popularita country ale neznamenala nostalgické návraty k dřevním písničkářským postupům. Producenti jako Charlie Handsome a hvězdy typu Post Malone hledali způsob, jak představit country estetiku novým generacím posluchačů a jak by mělo country budoucnosti znít.

Podobnou cestou se vydala i Beyoncé se svým albem Cowboy Carter. Tento trend dokazuje i Tannner Adell, zpěvačka, která propojuje country, pop i R&B. Na TikToku uspěla se svým dravým hitem Buckle Bunny a svými vystoupeními přitahuje skutečně různorodé publikum. Její současný a přitom k tradici hlásící se zvuk vystihuje to, co se s country děje: Místo rigidní škatulky jde o tekutý a otevřený žánr.

Ať už jde o rapující hvězdy jako Shaboozey, energického kazatele Jellyho Rolla, který podle svých slov pořádá „mše pro lidi, co nechodí do kostela“ nebo mainstreamové ikony typu Beyoncé, zdá se, že country dnes už není jen výsadou Nashvillu a konzervativní rudé ameriky, ale všudypřítomnou kulturní silou. A s největší pravděpodobností jí i zůstane a spolu s AI nástroji bude dále dominantním tématem roku 2025.