Hruška: Snažím se psát tak, abych byl překvapený. Znamená to, že ještě žiju

„Mám pocit – patrně mylný – , že když se mi podaří napsat báseň, stanu se na vteřinu lepším člověkem než jindy. Týká se mě totiž najednou celý svět,“ říká básník Petr Hruška, který se právě vrátil z literární tour po USA.

Laureát Státní ceny za literaturu básník Petr Hruška má za sebou v českém literárním prostředí nezvyklou zkušenost. Básně, které nedávno vyšly v anglickém překladu Jonathana Boltona v knižním výboru Everything Indicates, představil v šesti amerických městech – od New Yorku přes Chicago až po San Francisco a Los Angeles.

Básník, který brzy oslaví jubilejní šedesátiny, mluví o tom, jak si američtí posluchači přáli slyšet básně také v českém originálu. „Přímo jsem slyšel, jak jim to dělá dobře; nerozuměli sice konkrétním významům slov, ale o to pozorněji mohli vnímat celkový vzkaz řeči.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví básník, který na konci května vydá novou sbírku, také o svém vztahu k poezii. Podle Hrušky je dobrá báseň cestou, jak se přiblížit tajemství světa. „Všichni bychom si na jednu stranu přáli, abychom konečně přišli na pravdu světa, na jeho smysl, abychom konečně dosáhli nějakého středu. Nic takového se nám, zdá se, zatím nenabízí. Může se ale stát, že se v jistou chvíli mineme přesně, což znamená, že zůstaneme s tajemstvím ve velmi energickém vztahu. A tohle dělá poezie.“

Jaké to bylo, číst své básně na opačné straně světa?

Bylo to napínavé, ale veřejné čtení je napínavé vždycky. Jistě sehrávalo svou roli to, že jsem na dlouhé cestě přes oceán, že jsem se ocitl v prostředí, které je svým způsobem jiné a pro mě neznámé. Velmi mne samotného zajímalo, jak probíhají čtení ve Spojených státech, jaké tam jsou zvyklosti, jaké tam jsou druhy ticha v publiku, jak se posluchači projevují a jak obecně přistupují k poezii.

Vypravit do Ameriky člověka s knihou básní v podpaží je poněkud dobrodružné, přesněji řečeno srdnaté… A také poněkud bláznivé. Jsem ovšem velmi rád, že České literární centrum a Moravská zemská knihovna k tomuto druhu srdnatosti a bláznivosti měly smysl a tu cestu organizačně umožnily. Američané asi nejsou primárně nastaveni na to, aby se zajímali, co se děje v české literatuře, ale pokud se jim česká literatura v podobě vystoupení živého autora nabídne, tak jsou poměrně rychle ochotni ten zájem v sobě otevřít.

Když bude u institucí, které hospodaří s ranečkem přidělených peněz, nadále vůle odvážně umožňovat podobné cesty, tak se může stát, že se česká literatura opravdu dostane do povědomí i jinde než jenom ve střední Evropě.

Neměl jsi trému nebo obavu, že ti Američané nebudou rozumět?

Přiznám se, že nikoliv. Návštěvníci čtení byli od pohledu lidmi, kteří neočekávají od poezie porozumění v tom utilitárním slova smyslu. Nepřišli na rébusy nebo hádanky, které by se jim mělo podařit vyřešit. Přišli na poezii: na vzrušení, na rozrušení, nikoli na okamžitou srozumitelnost.

A také jsem nějak tušil, že moje texty se vztahují k tomu, co snad má určitý rozměr univerzálnosti, co by nemuselo nutně troskotat na nějaké kulturní bariéře nebo přílišné odlišnosti. Jsou to texty, které mají svůj civilní rozměr a v posledku se snaží zachytit situace, které se nám dějí všem: Situace, v nichž něco, nějaká věc, lidský úkon, prostě cokoliv, z neznámého důvodu najednou získá podivný význam, který jsme ještě před chvílí nevnímali. Ten proces zvýznamňování je vlastně obsahem mých básní. Všichni to známe: Banální skutečnost se bůhvíproč a bůhvíjak najednou stane důležitou, významnou… aniž bychom si byli jisti, zda jí ten význam vydrží, nebo se zase zanoří do banální bezvýznamnosti. Tohle se snažím ve svých básních otevírat a zachycovat a tohle asi fascinuje také další lidi.

V jedné recenzi na výbor tvých básní Everything Indicates, který přeložil Jonathan Bolton a vydal Rob Mackenzie ve svém skotském nakladatelství Blue Diode Press, se píše, že tvé básně se na první pohled tváří jako každodenní okamžiky, ale pak přijde překvapivé setkání s metafyzickým přesahem nebo s odhalením nějakého zásadního tajemství. Tvé básně jsou jako perfektně sestavené krabice, které vypadají prostě, ale když je otevřeš, zjistíš, že se do nich vejde celý svět. Souhlasíš?

Jestli mám vůbec nějaký důvod ještě psát, tak spočívá právě v úžasu z toho, že se uvnitř všeho skrývají obsahy a prázdna, o nichž nemáme potuchy. A jsou okamžiky, kdy ty nejobyčejnější a nejbanálnější věci, u kterých bychom očekávali, že jejich význam už máme zmáknutý, najednou promluví čímsi podivným a neznámým. Jakoby jinou řečí.

Tohle se na světě děje pořád. A tím, jak na sebe věci berou význam, se nám stávají čímsi blízkými. Blízkost je kategorie, o kterou mi v psaní jde. Najednou svět vystoupí z netečnosti, prázdnoty a únavy, najednou se nás týká. Co se stalo? Čím to je? A co to vlastně je za kategorii, tahle blízkost, která se nedá změřit ani zafixovat…

Na čteních ve Spojených státech se ti nabídla šance zjistit, že jsou tvoje texty velmi srozumitelné, ale muselo být zajímavé zjišťovat i to, jak nebo proč jim cizinci nerozumí. Jaké to bylo?

Nesrozumitelnost byla dána už prostým faktem toho, že já četl nahlas české originály. Posluchači slyšeli úplně jinou řeč. Oni ale neobyčejně pozorně naslouchali právě četbě v češtině. Navrhoval jsem, že bych četl jen třeba tři básně v originálu a zbytek by zazněl už jen v těch anglických překladech od Jonathana Boltona, profesora Harvardské univerzity, jenž moje básně neobyčejně citlivě a vnímavě překládá už léta. Nakonec se ale četly všechny texty nejen anglicky, ale i česky. Lidem záleželo na tom, jak zní báseň v řeči, které nerozumí. V publiku se objevovali i Češi žijící v Americe, studenti bohemistiky a podobně, ale většina posluchačů češtině nerozuměla.

Přímo jsem slyšel, jak jim to dělá dobře. Nerozuměli konkrétním významům slov, ale o to pozorněji vnímali celkový vzkaz řeči – od intonace a rytmu až po něco těžko polapitelného, nějakou naléhavost, která ve slovech básně spočívá. Věděli, že nemají co do činění s vědeckým traktátem, ve kterém je nutná znalost každého slova, ale že mnohem více záleží na celku řeči, a snažili se do toho proudu vposlouchat.

Kolik vystoupení jsi ve Spojených státech absolvoval?

Šlo o sérii deseti čtení v šesti amerických městech, přičemž k mému velikému potěšení v newyorském Českém centru na Manhattanu a na Kolumbijské univerzitě vystoupila také zpěvačka Yvetta Ellerová, která moje básně zhudebňuje, zpívá a hraje na metalofon. Překládá vlastně také moje básně – do jazyka hudby! A to je čistá radost. Přítomen byl i nakladatel Robert Mackenzie, sám velmi zajímavý básník. Začínali jsme na východním pobřeží na severu a skončili u západního pobřeží na jihu, od Atlantiku k Pacifiku. Tři čtení probíhala v Chicagu, kde začíná slavná Route 66, poslední čtení se odehrálo v Los Angeles, kde Route 66 končí. Na procházce v minnesotských lesích jsem se brodil ve svých polobotkách sněhem, v Kalifornii jsem se vykoupal v Tichém oceánu, mělo to řadu symbolických oblouků.

Ta cesta byla především výsledkem práce Jana Zikmunda, který pracuje v Českém literárním centru, kde má na starost právě angloamerickou oblast. Samotná příprava cesty byla pro mne jedním z velkých zážitků. Jan Zikmund ji nesmírně intenzivně sestavoval, komunikoval s různými organizátory v jednotlivých místech, připravil veškerý itinerář, ubytování a další věci, a přitom velmi přesně vnímal, jak by všechno mohlo a mělo vypadat.

On totiž není žádný úředníček státní instituce, který si chce pouze odškrtnout položku ve své práci. Výrazně se podílel na vyznění jednotlivých vystoupení, doslova je spolutvořil jednak v roli šikovného moderátora, tlumočníka, ale také čtenáře, protože někdy četl i anglické překlady mých básní. Velmi citlivě se staral o to, jak sestavit každý ten večer, které básně zařadit, jakým způsobem vystoupení komponovat. Součástí večerů bylo i vystoupení některého amerického básníka – poznal jsem tak skutečně věhlasné americké básníky, Ilyu Kaminského z New Yorku, Tima Nolana z Minneapolisu, přelaskavou Francescu Bell z Kalifornie… Jan Zikmund to všechno dával dohromady. Jeho nelíčený zájem o to, aby čtení dopadla dobře, aby ty básně vyzněly tak, jak je potřeba, aby cesta měla úspěch a smysl – to všechno mě okouzlovalo. Nesetkal jsem se s mnoha lidmi, kterým by osud literatury v takové chvíli tak nezištně a hluboce ležel na srdci.

Na konci května ti vyjde nová sbírka nazvaná Minout se přesně. Odkazuješ na myšlenku, která se u tebe objevila už dříve: „Psát poezii znamená minout se přesně.“ Jak to myslíš?

Ty nejdůležitější věci se nedají uchopit, nedají se lapit, nedají se definovat, můžeme se k nim dostávat jenom nepřímo. Tajemství tady není od toho, abychom se ho zmocnili a abychom ho rozkryli, je tady spíš proto, abychom uměli být blízko něj a opatrovat jeho důstojnost před blbostmi, pověrami a vercajkem všeho druhu.

Mě vždycky zajímal život především tam, kde se ukazovalo, že ho nemáme plně ve své moci. To ovšem neznamená, že jsme zcela bezmocní. Můžeme ho prožívat a tím jej ovlivňovat. Všichni bychom si na jednu stranu přáli, abychom konečně přišli na pravdu světa, na jeho smysl, abychom konečně dosáhli nějakého pevného bodu, nějakého středu a tím snad i spočinutí. Ale nic takového, zdá se, se nám zatím nenabízí. Nedosahujeme kýženého středu, vždycky ho nějak mineme.

Může se ale stát, že v jistou chvíli se mineme přesně, což znamená, že zůstaneme s tajemstvím ve velmi vzrušujícím, energickém vztahu. Cítíme s ním souvislost. Tohle dělá poezie. Umí rozvibrovat cosi, co není vystopovatelné ve slovech. Je to sděleno nepřímo. Tenhle nepřímý vztah s podstatným jsem chtěl vyjádřit v paradoxním spojení: minout se přesně.

V nové sbírce máš také texty, ve kterých glosuješ psaní poezie. Baví tě pořád stejně, přistupuješ k ní pořád stejně?

Pro mě je opravdu tenhle způsob života nějak sebezáchovný. Minout se přesně znamená nakonec překvapit sám sebe. A když jsem překvapený, cítím, že ještě žiju. Je to vzdor proti letargii, stereotypu a sedimentaci, která každého člověka provází.

Mám pocit, patrně mylný, že když se mi podaří napsat báseň, s níž jsem v souladu, tak že se stávám na okamžik, na vteřinu, možná lepším člověkem než jindy. Prostě proto, že se mě najednou týká celý svět. Vnímám i věci, které jsem jindy byl schopen pominout, odmítnout, přeskočit. Najednou zažívám novou, neznámou účast a jsem snad i trochu pokornější a jemnější.

Já nejsem poplatný nějaké vnější povinnosti psát. Psaní mne vzrušuje, nenechává na pokoji. Je to vlastně namáhavý, svým způsobem vyčerpávající způsob života, vyžadující pozornost i vydanost světu. Když už byla řeč o Americe, tak si pomůžu velkou ikonou americké literatury: Jackem Kerouacem. Autorem, který navzdory tomu, že psal skvělou poezii, že napsal román Vize Codyho, stal se celosvětově proslulý díky jinému románu On the Road. Na konci té knihy, té zběsilé neustávající cesty napříč Spojenými státy i sebou samým, se objeví věta, která je podle mne esencí oné knihy, možná i celého Kerouackova literárního úsilí a snad i Ameriky té doby. Ta věta zní: „V té chvíli byl Dean už tak vyčerpaný, že se ho týkalo úplně všechno.“

Tak je to asi i s tím mým psaním. Snažím se v poezii dostat do takového stavu vyčerpanosti, aby se mě týkalo úplně všechno.

Moc díky za rozhovor.