Článek
Organizátor českého undergroundu, básník, disident, provokatér. Podívejte se na fotografie ze života Ivana Martina Jirouse, řečeného Magor.
Autor něžných, ale i dryáčnických veršů, vystudovaný historik umění a výtvarný kritik, nevypočitatelný provokatér, signatář Charty 77 a výrazná postava undergroundu. Odpůrce totalitního režimu v bývalém Československu strávil v jeho vězeních téměř osm a půl roku. Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci a zemřel v noci na 10. listopadu 2011 v Praze. (Na snímku v roce 1978.)
Jirous, který kdysi řekl, že „underground je reakcí na odlidštění“, byl znám svým odporem proti bývalému komunistickému režimu, ale i proti pozdější „diktatuře zvrhlého neokapitalismu“. Hodně času trávil na Vysočině v Prostředním Vydří, kde měl statek a kde žil „hluboko pod hranicí existenčního minima“. (Petr Uhl (vpravo) a básník Ivan „Magor“ Jirous, 1987.)
Jirousova první sbírka básní Magorův ranní zpěv je z roku 1975. Po ní následovaly další, například Magorovy labutí písně, za něž dostal Cenu Toma Stopparda. Psát nepřestal ani po roce 1989, kdy jeho dílo začalo oficiálně vycházet. Magorovu summu (1998) označili kritici za nejlepší knihu roku. V roce 2006 dostal literární Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo. (1989.)
Přestože vystudoval dějiny umění, s výjimkou působení v časopise Výtvarná práce se oboru nikdy nevěnoval. Svůj zájem soustředil na neoficiální kulturu – underground, který se po první čistě literární vlně začal na konci 60. let sbližovat s hudbou. Rok před obhájením diplomové práce (1968) začal Jirous spolupracovat s hudební skupinou The Primitives Group, dva roky nato se stal uměleckým vedoucím The Plastic People of the Universe a teoretikem uměleckého sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. (Nedatováno.)
V následujících dvou desetiletích, kdy se živil jako hlídač a pomocný dělník, působil jako ideolog a organizátor českého undergroundového hnutí. V roce 1973 byl poprvé odsouzen, po propuštění uspořádal kromě řady ilegálních výstav a koncertů také dva „festivaly druhé kultury v ČSSR“ (Postupice 1974 a Bojanovice 1976). V únoru 1975 napsal Zprávu o třetím českém hudebním obrození, klíčový text o kořenech a dosavadním vývoji české nezávislé kultury. (2004.)
Poté následovaly další pobyty za mřížemi, jeho poslední věznění ukončila až milost prezidenta v listopadu 1989. Odsouzen byl celkem pětkrát, většinou za pobuřování. Ve vězení strávil celkem osm let, pět měsíců a tři dny. (Na snímku z roku 2011.)
Jirous, který pseudonym Magor začal používat v roce 1972 (údajně jej tak poprvé označil hudebník Mejla Hlavsa), byl dvakrát ženatý. První manželkou byla básnířka Věra Jirousová, druhou malířka Juliana Stritzková, jeho partnerkou byla také písničkářka Dáša Vokatá. V druhém manželství se mu narodily dcery Františka a Marta a podle dostupných informací měl i nemanželského syna Daniela. Úředně byl jeho synem i Tobiáš Jirous, jehož biologickým otcem je však bývalý disident Jiří Němec. (Snímek z autorského čtení z 25. července 2011.)
Ivan Martin Jirous zemřel v noci z 9. na 10. listopadu 2011 ve věku 67 let. Osudný mu byl nedopalek cigarety. Krátce po jeho smrti vyšel sborník textů s názvem Aby radost nezmizela s podtitulem Pocta Magorovi. Básníkovi potomci v čele s Františkou Jirousovou založili iniciativu, jejímž cílem bylo obnovit Jirousův statek. Dnes se v něm konají pravidelné kulturní akce i residenční pobyty pro umělce. (Snímek z pohřbu Jirouse v Kostelní Vydří, 19. listopadu 2011.)
