Hranice objímá uprchlíky a chválí aktivisty. Není to málo?

Bělověžský prales je jedno z mála míst v Evropě, které připomíná, jak kontinent vypadal, než se po něm rozprostřela civilizace. Ve středu téměř patnáctisetkilometrové oblasti se klenou 130 let staré duby a další listnaté stromy, žijí tu rysi, vlci nebo zubři.

Před dvěma lety se z panenského pralesa stalo místo, kde se migranti směřující přes Bělorusko snaží za každou cenu dostat do Evropské unie, polští a běloruští pohraničníci si tu přehazují mrtvá těla cizinců přes hraniční plot jako horké brambory a novináři, humanitární pracovníci nebo aktivisté sem mají zakázaný vstup. Z pralesa se stalo zranitelné místo ne evropské přírody, ale její politiky a iluze o vlastní lidskosti.

Alespoň tak to vnímá polská režisérka Agnieszka Holland, která o trvající humanitární krizi natočila film Hranice. Potřeba umělecky zmapovat situaci se v režisérčině hlavě zrodila ve chvíli, kdy jí došlo, že se z oblasti kolem bělorusko-polské hranice stala „laboratoř krutosti a bezpráví“.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětlila, že film vznikl z pocitu beznaděje. Zatímco v hraniční zóně umíraly desítky lidí, evropští politici se hádali s Běloruskem, které běžence používalo jako „oživlé projektily“ v hybridní válce, nebo se rozčilovali na Angelu Merkelovou za to, že telefonovala s běloruským prezidentem Lukašenkem, přestože se zbytek EU dohodl, že ho neuznává jako právoplatného vůdce země.

Možná proto v Hranici žádné politiky neuvidíte. Holland ve svém téměř dvě a půl hodiny trvajícím snímku raději sleduje obyčejné lidi. Vypráví příběh uprchlické rodiny prchající ze Sýrie do Švédska, sleduje osud pohraničníka Jana a jeho těhotné ženy a nakonec i aktivisty pomáhající běžencům uvězněným v pralese. Režisérka tvrdí, že v celé krizi nemají tihle aktéři žádný hlas a že jim proto ve svém snímku chtěla poskytnout prostor. Hranice je nejsilnější právě tehdy, když její hrdinové vyvstanou z plátna v celé své plasticitě. Holland aktivně bojuje proti tomu, aby se uprchlíci redukovali na pouhá „těla“, a oslavuje heroismus pomáhajících Poláků.

Nejzajímavějším hrdinou filmu, jehož režisérka byla označena za přisluhovačku propagandy namířené proti běžným Polákům, je ale nakonec trochu nečekaně pohraničník Jan. Obyčejný muž, který svědomitě vykonává svou práci a ve volném čase renovuje dům pro budoucí rodinu, prochází ve filmu komplikovaným přerodem. Prožívá vnitřní boj, když přihlíží tomu, jak těhotnou ženu utíkající z Afriky kolegové při brutálním zákroku připraví o dítě, zatímco doma v bezpečí čeká Janova partnerka, s níž se už brzy nastěhuje do domu s novým dětským pokojíkem pro dcerku.

Jan se nejvíc podobá nám všem. Je to chybující a také pochybující muž, který přes všechno zlo, jehož je více či méně aktivní součástí, chce konat dobro. Aniž by si byl jistý, jakou to dobro vlastně má mít podobu.

K tomu, aby diváka při sledování Hranice zahryzalo svědomí podobně jako Jana, stačí velice málo: třeba jediná fotografie. Jako když mladý uprchlík zabalený v termofólii uprostřed lesa konečně dostatečně procitne, aby své ochránkyni Julii (ztvárňuje ji známá herečka a aktivistka Maja Ostaszewská) ukázal obrázek, na kterém spokojeně pózuje s kytarou ve své rodné zemi. Nenápadný okamžik má velkou sílu, protože v sobě nese všechnu tíhu ukradeného štěstí a vzbuzuje větší pochopení než utečenci v krátkých klipech vysvětlující do kamery, proč ze svých zemí prchají.

Tehdy je Hranice příliš doslovná a neefektivní. Má podobný účinek jako reklamní videa neziskových organizací. Vypráví příběhy, ke kterým mnozí z nás začali být hluší: je jich tolik, jsou si navzájem tak podobné a zároveň stále tak cizí, že se mozek naučil je nevnímat. Agnieszka Holland si vytyčila extrémně těžký úkol, když se rozhodla, že diváky zkusí znovu probudit z letargie.

Selhává hlavně ve chvílích, kdy se příliš nechá unést patosem. V Hranici se opakovaně vrací až biblicky působící obrazy, ve kterých aktivisté migrantům hladí zničená chodidla, objímají je jako vlastní děti. Holland z pomáhajících nechtěně dělá novodobé světce, posouvá je do role, které se protistrana tak ráda vysmívá. Naopak o těch, kdo pochybují, neřekne skoro nic.

„Ty nemáš rodinu,“ vysvětluje aktivistce Julii dlouholetá kamarádka, proč nesouhlasí s pomocí běžencům. To je ze strany scenáristů jen chabá snaha o pochopení „těch druhých“. A přestože platí, že nejkomplexnější postavou filmu je pohraničník Jan, i u něj nechává Holland spoustu otázek nezodpovězených. Když vrací migranty za běloruskou hranici, co si o nich vlastně myslí? A proč se vůbec přidal k pohraniční stráži?

Chtít po režisérce ještě větší míru pochopení pro protichůdné pohledy na věc je možná příliš. Hranice je politicky angažovaný film, o jehož názoru nemůže být pochyb. Není ale moc pravděpodobné, že někoho „z druhé strany hřiště“ o své pravdě přesvědčí.

Film vstupuje do českých kin v době zuřícího konfliktu na Blízkém východě a jen pár dní poté, co se Francie a Belgie vypořádávají s vražednými útoky islamistických extremistů. Hranice ale nemá v úmyslu to, co mu přisuzují zuřící polští politici nebo lidé, kteří o filmu vědí pouze z doslechu.

Chce jen zlidštit problém, ze kterého si politici udělali reklamní kampaň, zatímco obyčejní lidé kvůli němu trpí. A zvířata, pokud nemají štěstí jako ptáci v Bělověžském pralese, stejně tak.