Hra na oliheň 2: Bez překvapení a s puncem zbytečnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jihokorejská minisérie Hra na oliheň vtrhla před více než třemi lety do globálních obýváků jako menší uragán. S kombinací nadšené šeptandy, určité zvědavosti, ale i TikToku se Hra na oliheň stala během několika týdnů nejsledovanějším seriálem v historii této streamovací platformy a překonala i takové hity jako Bridgertonovi nebo Stranger Things. Projekt Netflixu byl přitom určený primárně pro lokální domácí trh a tomu odpovídaly i nulové náklady na reklamu.

Z obřího globálního úspěchu tak byli překvapeni nejen hlavouni Netflixu, ale zejména duchovní otec celé série, režisér Hwang Dong-hyuk, který byl rázem tlačen do pokračování, což mu nebylo úplně po chuti. V Jižní Koreji totiž není zcela běžné vytvářet sequely k seriálům a Hwang pak v rozhovorech sám potvrdil, že v podstatě všechny nápady zužitkoval v první sérii. Případné plynulé navázání si pak sám zkomplikoval tím, že celý děj vcelku kompaktně, byť těžkopádně, uzavřel.

Pokud nás však Hra na oliheň něco naučila, pak to, že lidé jsou pro peníze ochotní udělat ledacos, klidně i popřít sami sebe a své ideály. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy Hwang několikrát potvrdil, že pokračování této nebývale ostré kritiky kapitalismu dělá zejména pro peníze, jelikož za úspěch první série nedostal prakticky nic navíc. Značka je pro Netflix tak lukrativní, že pokračování by vzniklo tak jako tak, ať už by byl Hwang na palubě či nikoliv – jak ostatně v mezičase ukázala reality show, která měla zájem o téma udržet v povědomí.

Hwang tak byl, podobně jako hrdinové jeho výtvoru, okolnostmi dotlačen do situace, která mu nebyla příliš komfortní – a na druhé sérii je to bohužel znát. Vydává se totiž tou nejjednodušší možnou cestou, aniž by rozvíjela některé zajímavé motivy z dřívějška.

Song Ki-hun, hlavní hrdina první série a vítěz tehdejšího klání, trpí syndromem přeživšího. Přestože by si mohl užívat pohádkové výhry, touží po jediném – najít a zastavit organizátory zvrácené vybíjené. S takřka fanatickou důsledností se mu tak povede dostat se znovu do hry a postupovat obměněné dětské hry za dohledu ikonických strážných v růžových kombinézách a maskách. Tuto nejzajímavější část, která má v jednotlivostech strhující náboj (v případě kámen nůžky papír to platí doslova), si odbudeme během jedné a půl epizody (ze sedmi) a dále se pokračuje v zajetých kolejích, aniž by přišlo něco překvapujícího.

Nedozvíme se více ze zákulisí smrtonosné hry. Ani policisté, kterým každoročně v jednu dobu naráz zmizí 455 lidí, si nadále nevšímají ničeho podezřelého. Tempo kvapí přímo zběsile, snad jako by chtěl mít Hwang tuhle fušku rychle za sebou. Některé dějové linky se postupem času prakticky vypaří (policista pátrající po ostrově, kde hry probíhají), jiné vyšumí do ztracena (severokorejská sniperka a tenze mezi strážnými).

Fotogalerie ze seriálu Hra na oliheň 2

Na jednu stranu se to může jevit jako sympatický odklon od obecného trendu mytologizace, kdy se v pokračováních začne budovat robustní fikční svět – jen si vzpomeňme, do jaké míry nabobtnala jednoduchá pohádka John Wick o zabijákovi mstícím svého psa. Hra na oliheň oproti tomu variuje to samé, dokonce i s poťouchlým odkazem na skrytou identitu hlavního záporáka.

Vše vede k tomu, že noví soutěžící nedostanou čas ani prostor se příliš uvést. Závisí tak především na schopnostech daného herce či herečky, kolik zájmu dokáže mezi diváky vzbudit. Není proto divu, že veškerou pozornost na sebe strhává mimořádně přehrávající rapper T.O.P jako permanentně zfetovaný Thanos. I jeho dějový oblouk však postupně vyšumí do ztracena.

Čímž se dostáváme k poslední epizodě, která beze sporu způsobila největší poprask. Bez zbytečného spoilerování ji lze shrnout jako výsměch – divákovi, nikoliv Netflixu. V honbě za efektivním cliffhangerem, který má navnadit na třetí sezonu, neváhá Hwang převrátit naruby všechna mravní přesvědčení svého hrdiny a znevěrohodnit všechny jeho dosavadní činy.

Definitivně tak za druhou sérií zanechává pachuť nepřekvapivého, vlastně zbytečného a vynuceného produktu, do kterého se duchovnímu otci nechtělo, avšak nyní jimi nasytí algoritmy streamovacího giganta i okolních sociálních sítí a snad si tentokrát vydělá i trochu více peněz. Smutné pozadí druhé série je tak možná pro kulturní průmysl i společnost mnohem výmluvnější než to málo, co nám přinesl samotný příběh.