Hollywood umírá a ohlíží se za svou minulostí. Už zase

Když se dnes vydáte do kina, s velkou pravděpodobností v programu narazíte na pár sequelů a prequelů, hranou verzi úspěšné disneyovky a nějaký ten reboot. Velká studia více sázejí na nostalgii a jména pevně usazená v našem povědomí. K domnělým kinematografickým jistotám se ale neupínají jen blockbustery za stovky milionů dolarů.

V loňském roce vznikla hned tři cinefilní dramata ohlížející se za dekádami, kdy byla nabídka kin pestrá a návštěvnost vysoká. Steven Spielberg ve Fabelmanových s humorem a hořkostí rozkryl své dospívání a první režisérské kroky. Damien Chazelle staví v Babylonu na odiv excesy Hollywoodu během nástupu zvukového filmu a Říše světla od Sama Mendese, od minulého týdne dostupná na platformě Disney+, vypráví o manažerce jednoho honosného kina v thatcherovské Anglii.

Odkazování filmového byznysu k sobě samému, hledání příběhů uvnitř systému, ne mimo něj, představuje v jistém smyslu obdobu té samé zacyklenosti, která se na jiné úrovni projevuje vytěžováním známých franšíz. Publikum akorát není zpátky do kinosálů lákáno novými Krotiteli duchů, druhým Top Gunem, x-tým Vřískotem a jinými povědomými značkami, ale filmy, které nás přesvědčují, jak kinematografie byla a je úžasná.

Fabelmanovi, Babylon i Říše světla obsahují minimálně jednu katarzní scénu, ve které hlavní postava fascinovaně hledí na filmové plátno. V případě Mendesova filmu jde o jeden z mála světlých momentů ponurého vyprávění. Osamělou hlavní hrdinku, kterou hraje Olivia Colman, sužuje nespecifikované psychické onemocnění. „Cítím se trochu otupěle,“ svěřuje se v úvodu lékaři. Z chmur ji nakrátko vysvobodí vztah s černošským mladíkem Stephenem. Pak znovu upadá do deprese.

Skutečnou úlevu nachází Hilary až při návštěvě kina, které pro ni až do konce zůstává útočištěm před světem, kde jinak nic není stálé. Protagonistka se s běžící promítačkou za zády na vlastní oči přesvědčuje o pravdivosti slov, která ve filmu pronáší promítač Norman. Když Stephenovi vysvětluje, jak vzniká iluze pohybu, zazní z jeho úst i víceznačná věta: „Pokud pustím film rychlostí 24 políček za sekundu, tak tu temnotu nevidíš.“

Sammy Fabelman, představující Spielbergovo alter ego, propadne lásce ke kinematografii ve chvíli, kdy na plátně s hrůzou a úžasem sleduje srážku dvou vlaků. Snaživý asistent Manny z Babylonu je filmovou projekcí vykolejen několikrát. Poprvé když vidí Jazzového zpěváka, vůbec první plně zvukový film. Každý ze tří hrdinů touží po něčem jiném, ale smysl a útěchu nakonec všichni nacházejí v kině.

Tón uvedených snímků se též liší, ale všechny sdílejí přesvědčení, že filmy dokážou povznést naši přízemní existenci, zvlášť když na ně koukáme ve velkém tmavém sále plném lidí. Dnes něco takového působí nostalgicky. Lidé se sice opatrně vracejí do kin, ale ne v takových počtech jako před pandemií. Během několika měsíců lockdownu jsme si zvykli na sledování z pohodlí domova. A to i v případě ambicióznějších filmů, na které bychom dřív šli do kina.

On-line distribuce posílila, okno mezi uvedením v kině a zpřístupněním na streamu se zmenšilo. Abyste si poslední marvelovku mohli pustit doma, už nemusíte čekat tři měsíce. Obvykle stačí 45 dnů. Kino zkrátka pro značnou část současných diváků – oproti mužům a ženám z uvedených dramat – není posvátným prostorem, jediným, kde se sluší žasnout nad pohyblivými obrázky.

Filmové návraty do časů, kdy byla každá návštěva kina výjimečnou událostí a lidé k filmům vzhlíželi, proto působí hlavně jako sebeujištění tvůrců, že jejich práce má pořád význam. Z psychologického hlediska je podobný obranný mechanismus přirozený a jeho efekt lze pozorovat i na celospolečenské úrovni. Když se přítomnost i budoucnost zdají nejisté, přikláníme se k tomu, co známe. Minulost, jakkoli idealizovaná, představuje stabilní bod.

Spielberg v jednom rozhovoru připustil, že kdyby jej pandemie nekonfrontovala s vlastní smrtelností, k natočení Fabelmanových by se zřejmě neodhodlal. V duchu bilancování nad vlastní kariérou, mládím a filmovými inspiracemi, se nesou i reflexivní filmy jeho dvou kolegů. Hilary, kterou v Říši světla hraje Olivia Colman, byla například inspirována Mendesovou matkou.

Diváci dali ovšem zřetelně najevo, že okouzlení dějinami kinematografie a samotným aktem sledováním filmů nesdílejí. Všechny tři filmy v kinech propadly. Babylon vydělal jen málo přes 60 milionů dolarů. Stál skoro dvakrát tolik. Do černých čísel se nedostali ani Fabelmanovi a Říše světla pohořela u diváků i kritiků tak velkolepě, že v Česku ani nebyla uvedena do kin, ale rovnou na VoD. Jako vůbec první film Sama Mendese.

Cinefilní režiséři tak narazili na rozpor mezi tím, co sami považují za důležité, a tím, co chtějí vidět diváci chodící dnes do kin. Starý Hollywood a filmové paláce mladší generaci, jejíž pozornost je upřena především k displejům chytrých telefonů, nic neříkají. Starší publikum se taky naučilo koukat na Netflix a s návratem do kin po covidu nespěchá.

Středněrozpočtové filmy typu Fabelmanových se navíc nemohou spolehnout na masivní marketing a široký divácký zásah hned po premiéře. Budování jejich reputace, do jisté míry závislé na šuškandě, vždy trvalo déle. Očividně příliš dlouho na to, aby se při současném modelu distribuce stačily prosadit dřív, než budou vypovězeny do on-line exilu.

Nejspíš to neznamená, že filmům o filmech a filmových legendách, mezi které patří i loňská Blondýnka o Marilyn Monroe, hrozí zánik. Jsou nezbytné pro vytváření mýtů o lehko dosažitelné hvězdné slávě, na jejichž reprodukování Hollywood zakládá svou identitu. Jen se s nimi možná budeme stále méně často potkávat v kinech.

Význam podobných filmů se vyjevuje zejména v obdobích, kdy je ohrožena budoucnost filmového průmyslu, potažmo určitého typu diváctví. Babylon například víckrát odkazuje k muzikálové klasice Zpívání v dešti. Film Stanleyho Donena a Genea Kellyho vznikl v roce 1952, na konci zlaté éry klasického Hollywoodu. Filmová studia se musela na základě vládního výnosu zřeknout svých kin, která zároveň čelila novému konkurentovi – televizi.

Zpívání v dešti sice stejně jako Babylon vypráví o přechodu od němé ke zvukové kinematografii, ale příběh lze číst jako reakci na otřesy, které Hollywood zažíval v padesátých letech. Jiným příkladem téhož je jízlivá satira Sunset Blvd. z roku 1950, ve které se Billy Wilder rovněž ohlížel za nástupem zvuku a hvězdami ztrácejícími lesk vinou nové technologie. Tak jako Hollywood v éře, kdy film vznikl.

Netřeba ale zůstávat v poválečné Americe. Italský doják Bio ráj z roku 1988 je jedním z nejmilovanějších filmů o lásce k filmu. Hlavní hrdina se v závěru vrací do rodné vsi. Zjišťuje, že tamější kino, okolo něhož se točilo jeho dětství, bude zbouráno. Má uvolnit místo parkovišti, což odráží italskou realitu 80. let, kdy byly kinosály po celé zemi zavírány kvůli slabé návštěvnosti. Silvio Berlusconi tehdy spustil své televizní impérium a Italové raději přepínali mezi kanály.

Uvedené příklady nesvědčí jen o oblibě, s jakou se filmaři v dobách krize ohlížejí zpět – kvůli hledání paralel, povzbuzení, snad i řešení. Současně dokládají, že kinematografie už přečkala mnoho zdánlivě fatálních zlomů. Jednou byl destabilizujícím činitelem zvuk, pak televize, teď covid, internet a digitální technologie. Mnohokrát ohlášená smrt kina ale zatím nenastala. Možné vysvětlení nabízí konec Chazellovy přehlídky nestřídmosti.

Babylon vrcholí frenetickým sestřihem slavných filmových scén. Od Příjezdu vlaku od bratrů Lumièrových po Avatara. Dějiny kinematografie zhuštěné do dvou minut. Cynici a skeptici by mohli tvrdit, že jde o obdobu okamžiku těsně před smrtí, kdy nám prý prolétne život před očima. A v jistém ohledu asi opravdu nastává soumrak výpravnějších filmů pro cinefilní publikum.

Jako člověk, který stejně jako Hilary, Manny a Sammy chodí do kina kvůli životu, ale grandióznímu finále, a také všem ostatním filmovým ohlédnutím, připisuji ještě jeden, víc utěšivý význam. Ukazují, že filmová estetika se, stejně jako technologie a diváci, přes občasné zdání stagnace nepřetržitě proměňuje, vyvíjí a něčím překvapuje. Dalším evolučním krokem by tak mohlo být třeba přijetí faktu, že kina a filmy o lidech, kteří do nich chodí, už v záplavě jiných médií nemají takovou prestiž jako dřív.