Hollywood udělal ze Žižkova předpeklí. Ničím jiným film Vrána neohromí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zavraždili mu přítelkyni. Vstal z mrtvých, aby se pomstil. Když Alex Proyas před 30 lety adaptoval komiks Vrána od Jamese O’Barra, nic víc než tyhle dvě věty nepotřeboval. Působivost archetypálního příběhu o lásce až za hrob spočívala v goticko-expresionistické výtvarné stylizaci, procítěném výkonu Brandona Leeho v hlavní roli a soundtracku, který sloužil zároveň jako průvodce devadesátkovým alternativním rockem.

Jeden z prvních temnějších komiksových filmů se stal kultem i v důsledku dvou reálných tragédií. O’Barra k psaní inspirovala smrt jeho snoubenky, kterou na silnici smetl opilý řidič. Při natáčení byl pak kvůli nedůsledné manipulaci s maketou revolveru smrtelně postřelen Brandon Lee. Proyasův film oběma zesnulým vzdává poctu. Tři následující sequely z let 1996, 2000 a 2005 byly spíš urážkou. Jak odkazu zastřeleného herce, tak fanoušků, kteří přišli do kina.

Okolo rebootu Vrány proto studioví šéfové našlapovali opatrně. Projekt připravovaný od roku 2008 několikrát změnil scenáristu, režiséra i obsazení. Různých úkolů před a za kamerou se v průběhu let měli zhostit Nick Cave, Kristen Stewart nebo Jason Momoa. Nakonec studio vsadilo na jistotu. Od Angličana Ruperta Sanderse se po jeho předchozích filmech Sněhurka a lovec a Ghost in the Shell dalo očekávat, že nepřekvapí a nepohorší. Obojí splnil.

Jestliže byla první Vrána odrazem deziluze a bezesmyslnosti, které v 90. letech pociťovala generace X, aktuální film je bezduchý a nesoudržný produkt, který „ducha doby“ vyjadřuje nanejvýš snahou o vydojení známé značky.

Už z expozice, která zabírá dobrou třetinu pocitově nekonečného filmu, je zřejmé, že Sanders zvolil méně přímočarou cestu než Proyas. Ten šel rovnou k věci. Původní Vránu otevírá brutální vražda mladých milenců, Erica a Shelly. Jejich vztah připomínají jen krátké flashbacky. Z bolesti a beznaděje hlavního hrdiny je i tak patrné, jak pevné pouto je pojilo. Nová adaptace nic jako důvtipné zkratky nezná. Stejně jako jiné současné blockbustery trpí potřebou vysvětlovat. Dlouze, těžkopádně, občas za využití didaktického voiceoveru.

Podívejte se na snímky z natáčení a z filmu Vrána:

Než s Ericem zakusíme trýzeň ze ztráty milované a vrtkavé uspokojení z pomsty, budeme se muset prokousat tím, jak to celé začalo. K prvnímu setkání ústředního páru dochází v léčebně. Shelly (zpěvačka FKA twigs) se tam skrývá před šéfem tajemné organizace, padouchem bez charismatu a jasné motivace Vincentem Roegem (Danny Huston). Přestože jde o muže s neomezenou mocí, který si dokáže kohokoli podmanit pošeptáním pár ďábelských slov, kvůli usvědčujícímu videu v Shellyině mobilu nemá klidné spaní.

Eric (Bill Skarsgård) se ve stejné léčebně pere s traumaty z dětství, které zahrnovalo matku závislou na alkoholu i bílého koně zamotaného v ostnatém drátě. Oba vyjukaní hrdinové si padnou do oka a za zvuků songu Disorder od Joy Division, který by si stejně jako další použité skladby zasloužil lepší film, z instituce s překvapivou lehkostí prchají. Pak je nenapadne nic lepšího než se ukrýt v centru města, v nóbl bytě Shellyina kamaráda.

Pro jejich nepříliš jasnozřivé kroky by člověk měl větší pochopení, kdyby byli něčím sympatičtí a uvěřitelní. Jenomže Eric i Shelly jsou hezkými, prázdnými schránkami, k jejichž charakterizaci scénář využívá šestákové repliky a klišé. Eric je prý „nádherně rozbitý“ a Shelly čte Rimbauda. To je víceméně vše, co se o nich během prvních 40 minut dozvíme. Pak jsou zamordováni, Eric se ocitá v předpeklí (neboli na Nákladovém nádraží Žižkov) a stagnující děj se začne ospale šinout k cíli shrnutému příkazem „Zabij je všechny“.

Je záslužné, že se tvůrci rozhodli věnovat větší prostor postavám. Bohužel jej nedokázali smysluplně zaplnit. Eric a Shelly mezi sebou mají po celou dobu stejně sterilní chemii jako dva lidé, kteří se právě potkali v čekárně u doktora. Dokonce i během erotických scén nasnímaných jako reklama na značkový parfém. Kdyby Eric pořád neopakoval, že Shelly miloval, neměli bychom z čeho poznat, proč kvůli spasení její duše prochází peklem.

Hluboká, osudová láska, která by měla být emočním jádrem filmu a hybatelem dění, vyznívá jako impulzivní vztah dvou labilních jedinců, kteří by spolu nevydrželi déle než dva týdny. Nezajímavost postav dovršuje jednorozměrné herectví FKA twigs a Billa Skarsgårda. Jeho proměna z anemického uživatele různých návykových substancí v neohroženého anděla pomsty je patrná akorát z toho, že na sebe hodí kožený kabát a začne lidem rozbíjet lebky.

Ani v jiných ohledech se Vrána nedokáže dostat pod povrch. A opět – nevadilo by to, kdyby Sanders se svým štábem dokázal z oněch povrchů vytěžit nějakou atmosféru. Film sice českého diváka potěší nápaditým zapojením různých pražských lokací, Pařížské, Nové scény Národního divadla nebo Rudolfina, ale postrádá jednolitou vizuální identitu. Jsou to jen hezky nasvícené, ale generické obrazy, zaměnitelné s libovolným hudebním videoklipem.

Zmíněné Rudolfinum si ve Vráně zahrálo budovu opery. Odehrává se tam jediný segment snímku, který vám nevyšumí z hlavy sotva strávíte popcorn. Zatímco se Eric mění v neogotického Johna Wicka a katanou porcuje své nepřátele, v sále je inscenována opera Robert ďábel. Jde o scénu zbytečně dlouhou a násilnou – jako kdyby množství krve a brutality mělo film udělat dospělým –, ale současně tak přehnanou, až je zábavná.

Škoda že podobně absurdních výšin Vrána nedosahuje častěji. Naopak zůstává tolik při zemi, že ji vlastně nelze označit za zklamání. Těžko selhat tam, kde nebyly žádné ambice. Není pravda, že by Rupert Sanders natočil nejhorší film roku, jak strašily první zahraniční ohlasy. Spáchal něco horšího. Film, který je v téměř každém ohledu podprůměrný a zapomenutelný.