Hollywood bude zase řešit pirátství filmů. Může si za to sám

Čísla, která uvádí časopis Variety, jsou výmluvná. V loňském roce vzrostl počet pirátsky sledovaných filmů o 39 % v porovnání s rokem 2021. Počet návštěv pirátských stránek pak meziročně stoupl o 9 %, což dělalo celosvětově okolo 200 miliard návštěv. Je přitom vysoce pravděpodobné, že rostoucí trend se v letošním roce jen potvrdí.

Důvodů je hned několik, ale často spolu úzce souvisí. Je přitom paradoxní, že na vině jsou právě streamovací služby, které přitom ještě před několika lety vedly k útlumu pirátství. Nabídly totiž konečně lidem to, co potřebují, aby mohli sledovat filmy – jednoduchou a levnou cestu. Potvrzovaly to i nezávislé výzkumy z dob, kdy například Netflix začal produkovat vlastní úspěšnou tvorbu a ještě díky různým (pro něj) výhodným smlouvám streamoval ty největší poklady studií napříč Hollywoodem – od Disneyho animáků po Přátele od Warner Bros.

Zmíněná díla neuvádím náhodně. Jak smlouvy dobíhaly, ostatní studia konečně pochopila mocný potenciál streamovacích služeb, který dříve podceňovala, a každý najednou potřeboval svou vlastní. Člověk, který ještě v roce 2019 platil zhruba deset dolarů za přístup k velké a pestré filmové knihovně na Netflixu, musí v roce 2023 utratit minimálně 30 dolarů, pokud chce mít stále možnost sledovat výše zmíněné filmy a seriály – kromě Netflixu si musí předplácet ještě Disney+, HBO Max, případně ještě další streamy v závislosti na svém vkusu.

V době ekonomické krize a rostoucí inflace si pak každá rodina snadno spočítá, zda se jí vyplatí předplácet si za cca 50 a více dolarů několik streamovacích služeb, ačkoliv na nich kouká všehovšudy na pár filmů a pořadů a 99 % obsahu ji vlastně nezajímá.

Hollywood v zápalu obchodního boje opakuje chyby, kterých se dopouštěl na začátku tisíciletí, kdy odmítal akceptovat realitu stále rychlejšího internetu a bazíroval na existenci pevných nosičů. Zároveň nedokázal vytvořit udržitelný poměr mezi cenou a dostupností. Běžně se stávalo, že film byl už ve vysoké kvalitě ke stažení z internetu, zatímco v Česku a na jiných druhořadých trzích si ještě neodbyl kinopremiéru. Originální DVD s očekávaným blockbusterem stávalo v prvních letech klidně 999 Kč a ve videopůjčovnách bývaly na novinky pořadníky.

Konec nostalgického vzpomínání, zpět do současnosti. Filmový průmysl zkrátka opět přestal chápat, že pirátství se dá porazit jediným způsobem. Není to skrze represálie nebo nové zákony trestající on-line pirátství, ale přes levnější a snadnější přístup k audiovizuálním dílům. To byla cesta, kterou nastoupil Netlix, ale z níž se kvůli streamovacím válkám sešlo.

Že spolu pirátství a (ne)dostupnost do značné míry souvisí, dokládá i přehled děl, která se loňský rok nejvíce nelegálně sledovala či stahovala. Mezi filmy vévodil marvelovský hit Spider-Man: Bez domova, který byl v USA k dispozici pouze na minoritní platformě Starz. Diváky předplácející si kvůli marvelovkám primárně Disney+ opravdu nezajímají zákulisní dohody a distributorské smlouvy, hůře dostupný hit si proto stáhli nelegálně. Podobná situace panuje i u seriálů – hned polovinu z deseti nejstahovanějších pořadů v USA tvoří japonské nebo jihokorejské anime seriály, které navzdory obrovské fanouškovské základně postrádají relevantní mainstreamové distribuční kanály.

V přehledu pak úplně absentují seriály Netflixu, což rovněž není náhoda. Streamovací služba dlouhá léta vědomě přehlížela sdílení hesel k účtům, s čímž je však letos konec. Pokud služba detekuje, že se k jednomu účtu přihlašuje více zařízení z různých wifi, vyzve je k přestupu na jiný, dražší druh předplatného. Ačkoliv mnozí věštili, že po tomto kroku bude následovat velký úbytek předplatitelů, podle prvních čísel to vypadá, že Netflix zase všem vypálil rybník. Počet nových registrací se navýšil o 102 %, nárůst dokonce překonal výsledky z covidových lockdownů. Lidé tak nejspíše zůstanou Netflixu věrní a za přístup k jeho obsahu si zaplatí, na dlouhodobé zhodnocení je přesto brzy.

Poslední kroky streamovacích služeb pak vyvolávají i dříve neviděné debaty o tzv. etickém pirátství. V rámci nejrůznějších daňových optimalizací, ale také kvůli zlevnění provozu nebo nechuti platit tantiémy přistupují streamy k mazání obsahu. Čistku už provedl Disney+ i HBO Max a dotkla se primárně jejich vlastního obsahu pro tyto služby. Ačkoliv se nejednalo o nijak zvlášť úspěšné nebo hodnotné tituly, své fanoušky si našly. Ti teď mají dvě možnosti – mohou počkat, zda se film či seriál časem znovu objeví – třeba odprodejem práv – na jiné platformě, anebo si tituly nelegálně stáhnout.

S tím je spjata i zdánlivě nesouvisející kauza posledních dní, která se týká klasického thrilleru Francouzská spojka. Viděno dnešníma očima, Gene Hackman v něm hraje neurvalého, popíjejícího poldu, který své okolí častuje sexistickými a rasistickými hláškami. Jednu z nich, v níž padne směrem k Afroameričanovi to zakázané slovo na N, se rozhodla streamovací platforma Criterion Collection z filmu vymazat. Pozoruhodné přitom je, že na platformě Disney+, kterou spravuje současný vlastník práv, společnost Disney, zůstává film (zatím?) v původní podobě. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat, ozvali se jak konzervativci (Orwell! 1984!), tak i liberálové, podle kterých je podobná cenzura nepřípustná. Problematické pasáže ve starých filmech je nutné rozebírat, nikoliv mazat a tvářit se, že se nestaly.

Především se jednalo o varovný signál, co se týče přehnaného spoléhání na streamovací platformy. Představa, že nalezneme veškerý audiovizuální obsah snadno a levně na jednom místě, se zdála být lákavá, čemuž odpovídaly i klesající prodeje pevných nosičů. Ve světle posledního vývoje bychom však měli být čím dál víc znepokojeni.

Vlastnictví audiovizuálního díla na fyzickém nosiči poskytuje jeho vlastníkovi jistotu, že dílo vypadá přesně tak, jak si tvůrce přál a nemůže být do něj zasahováno ex post. Rovněž jejich masové rozšíření dává jistotu, že ať už se stane cokoliv, toto dílo nás přežije. Přenecháváme-li však studiím plnou kontrolu nad samotnou existencí filmů a seriálů tím, že akceptujeme jejich existenci na jednom centralizovaném harddisku někde v kalifornském datovém úložišti, zaděláváme si na problém, o kterém jsme si mysleli, že ho internet vyřešil.

Umberto Eco a Jean-Claude Carrière se v podnětném titulu Knih se jen tak nezbavíme shodovali na tom, že jedna z nejvyšších forem cenzury, tzv. damnatio memoriae, je s příchodem internetu vymýcena. Jednalo se o zákon ze starého Říma, který stanovoval, že rozhodnutím senátu mohla být veřejná osoba, která se závažně provinila, na věky vymazána z paměti, jméno z registrů, sochy z ulic. V éře internetu se zdálo být něco podobného neuskutečnitelné, oněch osm vteřin z Francouzské spojky by – při neexistenci fyzických kopií – mohlo nesouhlasit.

Nemusí to však souviset nutně jen s cenzurou. Ztracené filmy nejsou ničím výjimečným. Například z dob němé éry se jich zachoval jen zlomek, a to zejména titulů, které byly natolik úspěšné, že se vyrobilo množství kopií. Nemuseli jsme znát ani Upíra Nosferatu, protože kvůli prohranému sporu s dědici Brama Stokera byla nařízena likvidace všech kopií – naštěstí se jich pár dochovalo a díky nim se stal film nesmrtelnou klasikou. V budoucnu, kdy se už nevyplatí vydávat filmy na pevných nosičích a Blu-ray a DVD odumřou podobně jako VHS, se může stát, že kvůli daňové optimalizaci nebo nějaké celospolečenské hysterii budou vymazána i díla, která existují pouze na streamu.

Podvědomá tendence vlastnit film i fyzicky a nespoléhat se jen na vrtochy multimiliardových korporací, dokládají i statistiky. Na začátku zmíněný výzkum totiž rozlišoval i mezi nelegálním stahováním a nelegálním sledováním. Zatímco v případě televize valné většině lidí stačí pořad jen vidět, v případě filmů si jej takřka polovina lidí stáhne. Stávají se tak tím jediným, kdo rozhoduje o integritě díla a také o jeho pomyslném zachování pro budoucí generace. Každý se pak musí rozhodnout, zda za nárůstem pirátství stojí jen a pouze pohodlnost lidí a neochota platit za obsah.