Holčičce ze známky s Masarykem bude sto let. Havel už ji do náručí nezvedl

Málokdo se už v dětském věku stane národní ikonou. Evě Haňkové se to úplnou náhodou podařilo. Byla půlka června roku 1928 a do Žďáru měl zavítat první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Na náměstí tak mířily davy obyvatel a nechyběla mezi nimi ani malá Eva, které babička při slavnostní příležitosti ušila kyjovský kroj.

„Stála jsem s maminkou pod tribunou a najednou k ní přišel pan řídící Jindra z obecní školy. Chvíli s ní mluvil a pak mě poslali nahoru na pódium, abych podala kytičku tomu starému pánovi. Vylézt všechny ty schody pro mě údajně byla těžká práce, ale nějak jsem to zvládla. Aniž bychom to plánovali, prezident Masaryk mě vzal do náručí a po něm i jeho dcera Alice,“ usmívá se Haňková při vzpomínce na moment, který zvěčnili přítomní fotografové.

Snímek prezidenta s dívenkou se následně objevil v novinách a časopisech. „Slavilo se deset let republiky. Lidé měli radost, ve vzduchu byl cítit optimismus. Pozitivní nálada myslím dýchala i z toho obrázku, a právě proto se stal tak oblíbený. Vyjadřoval ducha první republiky,“ vysvětluje si Haňková popularitu fotky. Tehdy ještě netušila, že o deset let později skončí na poštovních známkách s nápisem: „Měj úctu k duši dítěte.“ Speciální dobročinnou sérii vymyslel spisovatel Karel Čapek. Známky byly o 20 haléřů dražší a výtěžek z prodeje mířil na pomoc dětem.

V oběhu se objevily 7. března roku 1938, v den Masarykových nedožitých narozenin. Haňková už tenkrát chodila na pardubické gymnázium, kde ji brzy začali vyhledávat filatelisté, aby se jim podepsala. „Dostávala jsem spoustu dopisů a pak za mnou začali chodit i do školy pro autogram. Načež mi tatínek nakázal, abych se vždycky podepisovala jen pod známku, ale na aršík ne. To se podle něj nedělalo a lidé to přitom chtěli,“ vzpomíná Haňková.

Scéna, která dala poštovní známce vzniknout, se stala tak slavná, že ji obyvatelé Žďáru nad Sázavou v době stého výročí vzniku republiky znovu sehráli. „Tentokrát na pódium poslali holčičku jménem Anička a pan knihovník si nechal narůst vousy, aby vypadal jako Masaryk. Ale stejně tak nevypadal,“ směje se Haňková. Sté narozeniny příští rok oslaví také ona a dostala k nim už jeden předčasný dárek. Markéta Pilátová o ní napsala knihu Holčička ze známky doplněnou o ilustrace Renáty Fučíkové, kterou nedávno vydalo nakladatelství Práh.

Autorka se v biografii vrací i k okamžiku, kdy se Haňková s prezidentem osvoboditelem setkala vůbec poprvé. Bylo to jen krátce poté, co se ve vojenské nemocnici na pražském Karlově náměstí 20. května roku 1925 narodila. „Nemocnice byla známá tím, že jako jedna z prvních poskytovala kvalitnější péči o matky i děti. Tatínek byl důstojník Československé armády, a mohl tedy pro svou manželku zařídit to nejlepší. Zkvalitnění péče podporoval i Masaryk, a tak se do nemocnice přišel podívat, právě když jsem tam byla,“ přibližuje Haňková.

Dospívání prožila za německého protektorátu. „Bylo mi třináct, když Československo v září 1938 začala okupovat nacistická armáda. Přitom jsme byli odhodlaní se bránit. Když ale Němci naše území zabrali, nedalo se už nic dělat,“ říká. Po válce se sice na pár let všechno vrátilo do starých kolejí, ale zároveň už bylo jasné, že to tak nezůstane napořád. „Moji rodiče byli dost informovaní o dění v Sovětském svazu. Když nás tedy osvobodili Rusové, nedělali si iluze. Tři roky jsme doufali, že se nejhorší scénář nenaplní. Bohužel se ale naplnil a byl to výsledek mezinárodní politiky, stejně jako předtím Mnichovská dohoda,“ zdůrazňuje Haňková.

Změna politických poměrů na ni dolehla, už když její rodiče po komunistickém převratu přišli o parní pilu, kterou ve Žďáru provozovali. „Posléze komunisté zavřeli některé naše přátele nebo příbuzné a nebylo vyloučené, že skončíme podobně. Začali jsme tedy i s rodiči uvažovat o emigraci. Říkali jsme si, že nemá smysl čekat na nejhorší a že bude moudřejší odejít dřív,“ vypráví Haňková. Rodiče vlast nakonec neopustili, jí se však v roce 1950 utéct podařilo. S manželem Ladislavem se přes šumavskou hranici vydali do Bavorska. „Překročit zakázané pásmo nebylo snadné. Cestou jsme zaslechli motorové vozidlo a později jsme se dověděli, že nás pohraniční stráž hledala,“ líčí.

Následně strávili pár měsíců ve Frankfurtu nad Mohanem. Německo se však pořád vzpamatovávalo z války, a tak se v zemi dlouhodobě usadit nehodlali. „Všechny domy byly po bombardování rozbité a do toho Němce trápila nezaměstnanost. Proto jsme chtěli pokračovat někam za moře. Nejdřív jsme přemýšleli o Austrálii, Brazílii nebo Kanadě. Se Spojenými státy jsme příliš nepočítali, protože se tenkrát k emigrantům stavěly spíš odmítavě. Jedna moje pardubická přítelkyně ale pracovala ve Frankfurtu na americkém konzulátu a dala mi vědět, že česká kvóta do USA je zrovna otevřená a dlouho nebude. Museli jsme se tedy rychle rozhodnout,“ popisuje Haňková.

V roce 1951 nastoupili v Brémách na loď do New Yorku a za 13 dní už připlouvali k soše Svobody. „Jen jsme ji moc neviděli, protože byla pořádná mlha,“ připouští Haňková. Z Velkého jablka se pak vydali autobusem do města Cedar Rapids v Iowě, kde žila početná česká komunita. „Byly tam české pojišťovny, knihovna, sokolský oddíl i divadlo. To sice po umělecké stránce za moc nestálo, ale všichni jsme byli rádi, že se hraje v češtině, a dobře jsme se u toho bavili,“ vyzdvihuje. Díky krajanům se s manželem v Americe začali postupně cítit jako doma. Přesto stále doufali, že se do vlasti jednou budou moci vrátit.

Tahle naděje jim však zároveň bránila, aby za oceánem zapustili kořeny. „Duší jsme pořád zůstávali Češi, dlouho jsme věřili, že se vrátíme. Po deseti patnácti letech už jsme si ale museli přiznat, že to nedopadne. Jinak bychom se nemohli posunout dál,“ upozorňuje Haňková. Z Cedar Rapids se posléze přesunuli do Ames, kde její manžel obhájil doktorát z mikrobiologie, a na sklonku 50. let se přestěhovali do města Kalamazoo v Michiganu. „Můj muž tam získal práci u farmaceutické firmy, a protože už naše děti byly trochu větší, udělala jsem si na místní univerzitě nějaké kurzy i já. Získala jsem americké diplomy a začala jsem učit latinu, němčinu, občas i angličtinu,“ vyjmenovává Haňková obdivuhodný výčet jazyků.

I se svými dvěma dětmi Ladislavem a Janou vždycky mluvila jak anglicky, tak česky, aby na svůj původ nikdy nezapomněly. Do Československa se poprvé od emigrace podívala začátkem 70. let, kdy v zemi ještě vládla tuhá normalizace. O poznání raději ovšem vypráví o první návštěvě po sametové revoluci. Manžel Ladislav tenkrát s bývalou olympioničkou Věrou Čáslavskou jednal o studijních stipendiích v Americe pro československé studenty a tehdejší poradkyně prezidenta Haňkovým domluvila setkání s Václavem Havlem. „Ale zvedat vás nebudu,“ žertoval Havel, když si s holčičkou ze známky potřásl pravicí a zjistil, že už je z ní šedesátnice.

Naposledy se Haňková do rodné země vypravila v roce 2010, když její syn coby grafik a umělecký knihař vystavoval svoje ilustrace v Národním muzeu. „Manžel na tom už tehdy byl zdravotně špatně a potřeboval mě mít u sebe. Nedalo se ale nic dělat, při takové příležitosti jsem do Česka jet musela. Byl zrovna únor a venku byla hrozná zima. Praha ale byla tak krásná,“ zasní se Haňková při vzpomínce na město. V posledních letech už kvůli revmatickým potížím cestovat nezvládá. Po mentální stránce nicméně stále působí svěže a nadále sleduje, co se v Česku děje.

„Myslím, že se země v zásadě posouvá správným směrem, byť se dá vždycky něco zlepšit. Dělá mi ale starosti, jak je svět rozhašený. Bojím se, abychom kvůli mezinárodní politice zase do něčeho nespadli. Za mého života se to už totiž stalo dvakrát,“ uvažuje Haňková. Na závěr se ještě nabízí zeptat, jestli má nějaký recept na dlouhověkost. „Nejste první, kdo se mě na to ptá. Moje maminka se taky dožila stovky a tatínkovi bylo pětadevadesát, když zemřel. Asi jsem to tedy zdědila po nich. Pokud bych ale měla čtenářům něco poradit, tak snad zůstat aktivní,“ dodává.