Hip hop slaví 50 let, ale je v krizi, ukazuje album Travise Scotta

11. srpna si svět připomněl padesáté výročí prvního večírku, který v roce 1973 na sídlišti v Bronxu uspořádal tehdy osmnáctiletý jamajský emigrant Clive Campbell alias DJ Kool Herc. Poprvé zde na gramofonech hrál explozivní rytmické pasáže, do nichž jeho kamarádi začali vykřikovat krátké slogany a další tancovat – nejspíš právě tam se zrodil hip hop jako kultura a hudební žánr, jak ho známe dnes.

Těžko říct, co by tehdejší návštěvníci Hercovy párty řekli na desku Utopia, se kterou se houstonský producent a rapper Travis Scott usadil na čele amerického žebříčku právě v týdnu, kdy hip hop oslavil své půlstoleté narozeniny. Vyděsily by je exploze zmutovaných elektronických beatů a řezavé zvuky syntezátorů? Považovali by Scottův vokální projev prohnaný přes zcizující robotický efekt autotuneu ještě vůbec za rap? Možná by tak maximálně měli pochopení pro útržky vypůjčené z desek sedmdesátkového progresivního rocku, který Scott a jeho spolupracovníci na desce hojně samplují.

Určitě by se ale divili tomu, kam se jejich hudební forma za padesát let posunula ze socio-ekonomického hlediska. Z hudby stvořené z absolutního minima prostředků (gramofon a pár funkových desek), což odráželo nouzi, v níž emigranti v Bronxu žili, se stal na Utopii o padesát let později monumentální spektákl nestřídmosti.

Čtvrté studiové album Travise Scotta je maximalistický opus, na němž se vystřídaly desítky producentů i popových celebrit a houstonský rapper ho poprvé uvedl v historickém antickém sportovišti Circus Maximus v Římě. Ještě navíc ho doprovází halucinační sedmdesátiminutový koncertní film, který první třetinu vypadá jako kdyby David Lynch a Alexandro Jodorovsky dostali finančně neomezenou zakázku na reklamu pro nejnovější řadu cool tenisek a celému autorskému týmu servírovali při natáčení LSD.

Snímek Circus Maximus má nejspíš evokovat slavný koncertní film Pink Floyd – Živě v Pompejích z roku 1972, kde Gilmour a spol. uprostřed jiného antického cirku s pomocí svých vrstevnatých kompozic vznesli nárok na to, že i rock může být velkým uměním. Travis Scott konstruuje svoji rapovou Utopii podobně velkolepě – vrství sci-fi zvuky, vypjaté emoce, divoce skáče mezi styly i náladami v prostoru jediné písně a jinde úspěšně kříží psychadelii se surrealismem. Rap snad ještě nikdy nezněl takhle velikášsky.

Travis Scott odstartoval svoji kariéru na začátku minulé dekády a kloubil postavu rappera a inovativního producenta, kterému dával na svých deskách prostor Kanye West. Právě jeho „kurátorský“ přístup při tvorbě desek z přelomu nultých a desátých let si Scott velmi rychle osvojil. Nahnat do studia desítky spolupracovníků a nechat je, aby se vzájemně trumfovali svými nápady. Scottovo doposud nejúspěšnější album Astroworld z roku 2018 připomíná halucinační výlet do lunaparku, ostatně po jednom takovém z rapperova dětství je pojmenované.

Nové album Utopia se odvažuje jít ještě o něco dál. Seznam hostů zní jako Kdo je kdo nejúspěšnějších interpretů současnosti. Jména celebrit jako The Weeknd, Beyoncé, Drake nebo Bad Bunny doplňují postavy z elektronické (James Blake, Homem Christo z Daft Punk) nebo indie-folkové scény (Bon Iver, John Mayer). K tomu si ještě připočtěte zástupy mladých rapperů a absolutní producentskou špičku současného hip hopu. Scott trochu připomíná renesanční magnáty z Medicejského dvora, kteří si mohli dovolit sezvat do svých dílen uměleckou smetánku své doby a nechat je podle libosti tvořit.

Někdy jsou výsledky hodně impresivní. Skladba Hyaena odstartuje desku hutným groovem, Modern Jam je svůdný osmdesátkový electro-rap se zábavným vykřikováním Teezo Touchdowna. Meditativní God’s Country si vypůjčuje baladický motiv polského skladatele Krzystofa Komendy ze soudtracku k horroru Rosemary má děťátko, zatímco Sirens samplují začátek jedné skladby polozapomenuté zambijské skupiny Amanaz. Tady to trochu zní, jako když se rozevírá nebe při druhém příchodu Krista.

Posedlost sedmdesátkovým progresivním rockem je vůbec dominantním prvkem Utopie. Brakováním archívů dobových stálic, jako byli Funkadelic nebo Gentle Giant potvrzuje Travis Scott tezi britského filosofa Marka Fishera, že popkultura sedmdesátých let dokázala vytěžit revoluční potenciál předchozí dekády a dodnes ve starých písních můžeme slyšet ozvěnu světa neomezených možností a svobody. Na druhou stranu ale nemůžeme brát název desky Utopia úplně doslova – ve scénce z konce skladby Sirens přesvědčuje Drake dívku, že utopie může být i jeho dokonalý hotelový pokoj. Anglický spisovatel z 16. století Thomas More, který napsal původní Utopii, by měl možná jisté výhrady…

Problém desky je ale jinde. Utopia by sice chtěla být opulentním progresivním opusem, nicméně ve středu spektáklu je povážlivě prázdno. Travis Scott je zvláštním rapperem bez identity, který je víc projekčním plátnem svých fanoušků než skutečnou osobností. Je tak slavný, že ho McDonald’s oslovil s nabídkou na vlastní jídla, ale zároveň toho o něm skutečně víme příliš málo na to, abychom se mohli na jeho desky emočně napojit.

V textech se to jen hemží drahými auty, luxusními značkami, holkami na jednu noc, nechybí ani aktuálnější rapová témata jako smutek z rozchodu nebo úzkosti, Scott ale všechno podává, jako by si odškrtával povinné motivy na seznamu. Jako kdyby sám sebe považoval za ztělesnění americké vůle uspět, která už je sama o sobě autonomním uměleckým prostředkem. Jeho nádherné vysportované černé tělo se tyčí na obalu desky, když se ale pokusíme zabrousit víc pod povrch, moc toho nenajdeme. Na různých místech desky se Scott srovnává se Shakespearem i basketbalistou Jamesem Hardenem, nejblíž pravdě nicméně je, když v Meltdown konstatuje: „Mám továrnu Willyho Wonky“.

Scott si poslední roky trpělivě budoval image dokonalého koncertního baviče. Jeho vystoupení měla plnit úkol zážitkové dovolené, při níž je návštěvník vtažen do víru smyslového přetížení. Zmíněný snímek Circus Maximus se snaží ždímat tuto tvář – Scott tady dělá show v antických rozvalinách obestavěných hradbou reproduktorů. Není to ale o moc víc než atletika.

Navíc se při sledování filmu těžko ubránit pomyšlení na tragédii, která se stala v listopadu 2021, kdy při Scottově vystoupení na jeho vlastním festivalu Astroworld v domovském Houstonu zemřelo deset lidí udušením nebo ušlapáním. Jeho brand tím hodně utrpěl.

Rapper následně slízl mediální políček – festival měl mizerná bezpečností opatření, Scott nepřestal hrát, ani když dostal zprávu o ušlapaných lidech, a podivnou pachuť zanechala i jeho omluva, kdy působil dojmem, že je mu to všechno tak trochu jedno. Kdo by čekal, že mu to dá na nové desce nějaké téma, bude ale zklamaný. To stejné platí o nedávném definitivním rozchodu s Kylie Jenner z klanu Kardashianových, s níž má dvě děti.

Jiný rapper by možná své kostlivce ze skříně hrdě vytáhnul, nebo si s nimi zatancoval, Travis Scott dál zůstává záhadou. Chybí mu roztěkaná osobnost nepředvídatelného Kanye Westa, silný životní příběh Jay-Zho nebo třeba dramatické napětí protikladů v personě The Weeknda, který balancuje mezi hédonismem a transcendencí. Co by dal Scott i třeba za image pasivně-agresivního playboye, kterého ve svých skladbách s oblibou hraje Drake.

Na Utopii se Scottovi bohužel nedaří prodat ani image žánrového vizionáře, který bere hip hop na výlet, kde ještě nikdy nebyl. Deska sice zní na první poslech velmi neotřele, do sedmdesáti tří minut napěchoval Travis Scott všechny triky, které měl v záloze, nicméně míra překvapení je odvislá od toho, jak moc posluchač zná kultovní desku Kanye Westa Yeezuz z roku 2013. Tu se totiž Utopia snaží všemi silami napodobit, někdy až do groteskních detailů.

Tak jen namátkově: Beat ze skladby Circus Maximus je zjevnou kopií Westovy skladby Black Skinhead, osmdesátková electro pastiš Modern Jam údajně využívá ranou verzi Westova beatu z I’m A God, kterou s ním točil De Homem-Christo z Daft Punk. A fanoušci na internetu dokonce zjistili, že hned několik instrumentálních podkladů z Utopie původně figurovalo na pracovních verzích Westových desek Donda a Donda 2. Že Scott sestavuje desky z odpadků po Kanye Westovi rozhodně přijetí alba neprospělo.

Je to pochopitelně dané tím, že Scott se obklopuje hudebníky, kteří dříve spolupracovali s Westem – ať už to jsou Bon Iver, James Blake nebo producent Mike Dean. Ve filmu Circus Maximus pak Scott rozpráví o své umělecké metodě s Rickem Rubinem, který je zde v roli mudrce a spirituálního gurua. I tady se ale opičí po Westovi – ten s Rubinem dokončoval desku Yeezus a nejspíš stojí za agresivním, industriálním zvukem.

Stín Kanye Westa se snáší nad Utopií. Když se slavný rapper zřejmě definitivně zbláznil a svými antisemitskými výroky své kariéře nejspíš nadobro podřezal větev, Travis Scott se rozhodl nastoupit na uvolněné místo žánrového génia, jehož progresivitu všichni oslavují. Utopia je ale spíše důkazem toho, že progresivní rap je nakonec stejně slepá ulička vývoje žánru, který vytržením ze špíny ulice ztrácí něco zásadního.

Oslavné narozeninové fanfáry k padesátému výročí Kool Hercova „objevu“ hip hopu jako nové postmoderní formy černé hudby by neměly přebít fakt, že žánr se aktuálně nachází v krizi. Celý první půlrok 2023 se neobjevilo na vrcholu amerického žebříčku rapové album, což až v červenci změnili Lil Uzi Vert a teď tedy i Scott. Od posledního singlového hitu číslo jedna uplyne v srpnu dokonce už rok. Rap v žebříčcích po celém světě momentálně válcuje country, k-pop nebo reggaeton. A s výjimkou nové mutace New Jersey beatu už dlouho z undergroundu nepřišla žádná nová revoluční beatová formule.

Každý žánr, který je dlouho na vrcholu, nakonec semelou komerční požadavky hudebního průmyslu. Ten víc zajímá bezpečné replikování osvědčených postupů než nejisté experimenty a nakonec to z každé scény dříve nebo později vysaje kreativitu. Travis Scott chtěl možná na Utopii ukázat, že rap pořád může měnit pravidla. Ale výsledkem je jen simulakrum experimentální rapové desky, která přes pár silných momentů nakonec vybublá do prázdna.

Ještě se zkusme vrátit do srpnového Bronxu roku 1973, kde na rozloučenou s prázdninami osmnáctiletý DJ Kool Herc roztáčí vinyly na dvou gramofonech a ze souběžně puštěných desek Jamese Browna s výraznými rytmickými přechody se rodí breakbeat jako stavební kámen nového žánru. Možná by o padesát let později poradil Travisi Scottovi tolik si věci nekomplikovat a dělat všechno méně na efekt. A hlavně se dívat víc do budoucnosti než do minulosti.