Oskar Hes: Po StarDance bych chtěl hrát vraždícího maniaka

„StarDance je jeden z nejúžasnějších zážitků, který mi přišel do života,“ říká Oskar Hes o populárním soutěžním pořadu v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Vyzmizíkovala mu prý čtyři měsíce života. A zároveň mu přinesla pozornost, kterou nadějný mladý herec Oskar Hes dosud nezažil. „Spojilo se v ní něco, po čem jsem nevědomky toužil. Můžu se ukázat tolika lidem v něčem, v čem se cítím dobře,“ říká o StarDance její letošní největší miláček.

V rozhovoru mluví o paradoxech, které soutěž přináší. „Můžeš trénovat dva měsíce a pak v přímém přenosu zakopnout. Všichni si budou pamatovat tvé zakopnutí,“ směje se Oskar Hes, který si přes všechnu pozornost spjatou s úspěchem ve StarDance připomíná: „Vždyť jde vlastně o h…“

Sedíme teď v salonku na Výstavišti v zákulisí StarDance. Nevím, jestli jsem někdy rozhovor začal touhle otázkou, ale mám pocit, že je na místě: Jak se máš?

Teď momentálně je mi dobře, protože tady sedím s tebou, mám radost z toho, že děláme rozhovor. A k tomu jsem unavený, nadšený a vzrušený z toho, že jsme v semifinálé téhleté šílené horské dráhy, která ne a ne skončit.

Nejpozději ale skončí příští týden v sobotu a já se hrozně těším na to, co přijde po ní. Ať už to dopadne jakkoliv, těším se na čas po soutěži. Přijde volno, svátky a doba, kdy si člověk teprve uvědomí, čím prošel. Jak neuvěřitelné to bylo. V současné chvíli si ještě nedokážu plně uvědomit, jak veliká a skvělá věc je to pro mou kariéru, jak moc to znamená pro mě i pro lidi v mém okolí. Takových pozitivních reakcí na svou práci jsem nikdy v životě nedostal. Takže se mám dobře, Jonáši.

Když jsme spolu mluvili naposled, bylo to po nominacích na Českého lva za film Bratři, kterou jste získali spolu s kolegou Janem Nedbalem. Tehdy jste si v zákulisí šuškali o tvé účasti ve StarDance. Dovedl sis tehdy představit sebe teď?

To je šalamounská otázka. Člověk si sám sebe dovede představit za měsíc nebo za pět let, ale stejně se nemůže trefit. Myslel jsem si tenkrát, že to budu zvládat levou zadní. Nečekal jsem, že to bude takhle náročné. Říkal jsem si, že tím nějak projdu, pak půjdu na další projekt a nebudu se tím prostě moc zabývat.

Lidi mě varovali. Říkali: „Pozor, je to fakt záhul. Nic takového jsme nezažili. Dávej si bacha.“ Já si myslel - jsem mladý, mám blízko k tanci, jsem zvyklý na fyzickou zátěž, na mediální, sociální zájem. Ale ne. Takový nápor jsem opravdu nečekal.

Co je nejtěžší? Ten psychický nápor, to, že jsi tak vidět? Nápor na tělo? Nebo snad ta kombinace?

Určitě je to kombinace. Když člověk cvičí každý den 4-8 hodin, je to skvělé. Je to samozřejmě moc, takhle trénují olympionici před olympiádou. Ale k tomu je tu ta mediální masáž, povinnosti kolem toho. 3-4 měsíce, od srpna dodnes. To je únavné. Pocit nové energie nepřichází, tělo ani hlava nemá čas se regenerovat. Všichni už jedeme na pátou rezervu. Někde tam ještě je, ale už nemůžeme. Někdo je nemocný, někdo zraněný, někdo příšerně unavený, nestíhá osobní život, přichází s tím frustrace.

Trochu odbočím. Nedávno jsem v jiném rozhovoru mluvil o úskalích herecké profese. Pak jsem si přečetl komentář: „No jo, on si stěžuje, že se mu daří.“ Pořád to ve mně očividně je. Ale s úspěchem přichází čím dál větší dřina. Ti, co jsou na největší špici, jsou největší dříči. Čím víc jste vidět, tím víc se musíte obrňovat, tím víc se snažit.

Už když jsme spolu mluvili po Bratrech, působil jsi jako dříč. Je StarDance to, co jsi chtěl? Je to naplnění tvých ambicí?

Určitě ano. Spojilo se v ní něco, po čem jsem nevědomky toužil. Můžu se ukázat tolika lidem v něčem, v čem se cítím dobře. Považuju za úspěch, kolik lidí na to kladně reaguje. Ze všech koutů, odvětví, kast, když to trochu blbě rozdělím. Ale opravdu: od mých spolužáků ze základky až po sledující v zahraničí.

Jaké to je, najednou se nemoct „schovat“ za roli, ale muset vystupovat sám za sebe?

Problém to byl spíš na začátku. Teď jsem to opravdu já, sám za sebe. A nejsem tak úplně ve svém oboru. V tom je StarDance krutá, že nemůžeš ukázat maximum ve svém oboru, ale musíš za extrémně krátkou dobu udělat kus práce v oboru jiném.

Od pátého, šestého kola ale cítím, že už se dokážu sám za sebe schovat. Za kluka ve StarDance, kterému to tak nějak jde a lidi od něj něco očekávají. Dřu držkou po parketě, ale jde to. Včera jsme byli ve zkušebně na tréninku do půl deváté. Pak už jsme s Kateřinou (Kateřina Bartůněk Hrstková, Hesova taneční partnerka, pozn. red.) oba střídavě leželi na parketu a říkali: „Už nemůžu.“ Málem jsme se zhádali, pak jsme se tomu začali smát. Opravdu už to bylo absurdní. Vždyť vlastně jde o hovno. Co se vlastně nejhoršího může stát?

Můžeš trénovat dva měsíce a pak v přímém přenosu zakopnout. Všichni si budou pamatovat tvé zakopnutí. Dva měsíce obrovské dřiny nikoho nebudou zajímat. To je na tom vlastně strašně legrační.

Ve filmu uděláš záběr znova. Na divadle máš asi také víc času. Ve StarDance jde ale o každou vteřinu, ne?

Je to jako extrémní sport. Jako když skáčeš z padáku. Při cestě zákulisím jsem ti ukazoval takzvané Schody smrti. Dokud po nich nejdeš, jsi v pohodě. Ale jakmile na ně vylezeš, slyšíš lidi v publiku, celou tu halu. Znělku. Marek Eben s Terezou Kostkovou ohlašují vaše jména, stoupáš na popravu, ukázat se národu, zamávat: „Ahoj, tak jsem ještě pořád tady.“ A pak je to extrém. Na to se nedá naučit. Dá se zvyknout na všechno předtím a potom. Tohle se nikdy nezlepší. Ani za těch dalších čtrnáct dní.

Co ti na StarDance vadí? Tady si stěžovat můžeš.

Já si hrozně rád stěžuju doma své holce. Tam je v pohodě říkat i věci, které jsou za hranou, ale protože je říkám v emocích, tak je to nějak OK. Moje skvělá přítelkyně to bere trochu s rezervou. Jak jsem unavený, mám tendence si stěžovat i kvůli maličkostem.

Možná by to chtělo ověřit u tvé přítelkyně, ale zjevně máš docela dobrou sebereflexi. Pomáhá to k herectví?

Nedá se to generalizovat, ale pro mě to důležité je.

A kde se to učí? Nevím, jestli mám dobrou sebereflexi, ale každopádně vím, že k lepšímu vnímání sebe sama mi pomohly až terapie.

Mám stejnou zkušenost. Do července jsem chodil na terapie dlouhodobě. Každý měsíc minimálně jednou, dvakrát, jednu dobu dokonce třikrát. Všem to doporučuju. Člověk nemusí mít problém. Stačí tam zajít. Třeba zjistit, že jste v pohodě. Největší oříšek je najít někoho, kdo vám vyhovuje. A pak pravidelně chodit.

Proč jsi na terapie začal chodit?

Byl jsem unavený. Říkal jsem si, že mám blízko k vyhoření. To bylo předminulý rok v srpnu.

Po natáčení filmu Bratři.

Přesně tak. Točil jsem šest měsíců Kriminálku Anděl, do toho divadlo, semlelo se víc věcí najednou a já přestal mít radost z věcí. Už jsem jen plnil rozkazy a úkoly. Potřeboval jsem slyšet odborný názor na určité věci a jen to s někým probrat. Je něco jiného probírat své problémy s rodinou a s blízkými a řešit je s odborníkem, kterému zaplatíte a on si vás opravdu poslechne, nasměruje vás, nastaví vám bez jakékoli vášně nějaké zrcadlo.

Pořád se potkávám s tím, že se lidi terapie bojí, stydí se na ni jít. Nevím proč. Mně přijde super. Není to nic ponižujícího.

Co ti terapeut říkal na to vyhoření?

Byl jsem tenkrát po poměrně těžkém rozchodu, hodně jsem ho prožíval. Neuměl jsem se vypořádat s opuštěním. Dost věcí jsem si zbytečně zazlíval. Měl jsem pocit, že jsem někoho zklamal. Dneska už vím, že to tak nebylo.

Když se s vámi rozejde holka nebo kluk, něco se vám v životě nepodaří, začnete se kácet sám do sebe. Nerozumíte tomu, proč se vám to furt vrací. Proto je skvělé za někým zajít.

Točíš instagramová videa, ve kterých se zbavuješ soutěžních kolegů a kolegyň. Nechtěl bys tvořit někdy něco vlastního?

Vymýšlíme ty skeče v tandemu s Vojtou Frajtem, což je můj skvělý kamarád a kolega. Každopádně - nějaké nápady mám. Dokonce jsme teď s Aničkou Fialovou jeden nápad dostali do procesu. Už se vytváří, začíná mít reálné obrysy.

Bude to seriál? Drama, nebo komedie? A píšete to vy?

Bude to seriálové drama. Nezkoušel jsem nikdy nic psát, zatím ne. Ale měli jsme nápad, ale oslovili jsme s tím mně velmi blízkého člověka, ten oslovil scénáristu a dramaturgyni. Teď se snažíme získat grant. Dáváme dohromady obsazení.

Budete v tom hrát?

Ano. Pravděpodobně ano. Nejdůležitější je scénář, to je bod číslo jedna. Chceme, aby to bylo skvěle napsané a připravené. Můžu prozradit, že je to trochu historické, ale ne zas tak vzdáleně, a je to mně velmi blízká věc. A bude se to věnovat tanci. A tam skončím.