Harry Styles rozdal radost v nelehké době, vyprodaná O2 arena byla nadšená

V podvečerních hodinách zaplavil pražskou linku metra B směrem na Českomoravskou dav mladých lidí, kteří vypadali jako abecední slovník nejčerstvějších tiktokových trendů: barevné elastické zvonáče, krátké topy, třpytivý make-up jako ze seriálu Euphoria, samet, minišaty a také spousta péřových boa. Nechyběla ani záplava duhových vlajek a slunečnic.

Jako bych se na chvíli posunula v časoprostoru a z běžné šedivé každodennosti se ocitla ve vesmíru plném strhující dobré nálady a optimismu v očekávání společného zážitku. Odhadovaný věkový průměr davu byl kolem dvaceti let a směřoval do O2 areny na dlouho čekávaný koncert Harry Stylese, který se konal po vleklých pandemických odkladech.

Přerodit se z teenagera, který dobývá srdce puberťaček v boybandu v uznávaného umělce, je mistrovská disciplína. A zatímco jeho kolegům z One Direction se právě tahle metamorfóza tak úplně nepovedla, Styles dokázal už na svém prvním sólovém albu (2017) najít díru na trhu a tu zaplnil chytrým popem a především svým charismatem, bez kterého by to prostě nefungovalo.

Postupně si tak vybudoval pozici hudebníka, který má cit pro rovnováhu mezi cukrkandlovým popem a důmyslnými hudebními aranžemi, ale především cítí ducha doby. Jeho pozici upevnily také další kroky, kterými dokázal oslovit svoje původní publikum pomalu odrůstajících teenagerů, kteří ho hltali ještě jako vlasatého kluka z kapely, a provázet je jejich cestou od dětství k dospělosti, ale také oslovit jiné cílovky – ať už jde o starší mileniály nebo hudební a kulturní kritiky a recenzenty.

Mainstreamový obraz typické rockové hvězdy, kterou Styles bezpochyby je i bez ohledu na „měkčí“ žánrové rozpětí, v něm se hudebně pohybuje, máme spojený s obrazem tak trochu bezohledného macha, který rád exhibuje, na pódiu se rád opájí svým hvězdným statusem a má auru jakési neodolatelné arogance. Tohle všechno Styles dokonale popírá.

Jeho přerod se dá nejlépe ilustrovat vývojem jeho šatníku – od kluka v Chelsea boots a úzkých kalhotách, v neutrálních oblecích, mikinách a kulíšcích se postupně proměnil v člověka, který boří zajeté módní a genderové stereotypy. Od průsvitné halenky a perlových náušnic přes fotoseriál v časopise Vogue, který mu jako prvnímu muži vůbec dokonce věnoval titulní stranu, kde pózoval v šatech, po jeho spolupráci se stylistou Harry Lambertem, který mu vybírá ty nejodvážnější a nejzábavnější looky.

Právě Lambert stojí za jeho ikonickými overaly, zvonovými obleky a Gucci outfity, které jsou pro Stylese typické – společně dokážou držet prst na tepu doby a namíchat ten správný koktejl stylu, jaký miluje generace Z. Je to trochu retro, dýchají z toho sedmdesátky, David Bowie nebo Elton John, ale zároveň je to absolutně současné.

Jenže šaty dělají člověka jen zčásti – a šatník, který boří stereotypy, by byl k ničemu, pokud by k němu neměl umělec ten správný přístup, se kterým ho snoubit. Styles nemá problém lakovat si nehty, nosit perlové náhrdelníky nebo si obléknout kostým Dorotky ze Země Oz, dělá to nonšalantně a bez jakéhokoli náznaku toho, že by mohla být jakkoli narušena jeho maskulinita, kterou právě tímhle redefinuje.

Místo bezohledného rockera předstupuje před posluchače citlivý mladý muž, který svému publiku říká, že je úplně v pořádku být tím, kým chcete být, bez ohledu na společenské normy a stereotypy. Že je naprosto v pořádku prožívat emoce, milovat, koho chcete, nosit, co chcete a poslouchat pop. I interakce během koncertu se v O2 areně nesly v tomhle duchu přátelského setkání. Styles je milý hostitel, který se publika co chvíli ptá, jak se má, jestli chce tančit a jestli je všem dobře. Jeho koncerty jsou tak příjemným „safespacem“, kde se potkávají mladí queer lidé a dospívající s rodiči. A fanouškům také nikdy nezapomene poděkovat: „…jen díky vám totiž můžu dělat tu nejlepší práci na světě, která mě neskutečně baví a naplňuje.“ Styles boří i další tabu – jeho partnerkou je aktuálně o 10 let starší herečka a režisérka Olivia Wilde, rozvedená matka dvou dětí. O jejich vztahu se mluví už více než rok a drobné odkazy na něj fanoušci hledají také v jeho písních – na aktuálním Harry’s House třeba v „Cinema“ (refrén „I bring the pop to the cinema“ může být hravý odkaz na jejich kariéry) nebo v „As It Was“. Může se to zdát jako bezvýznamná maličkost, ale ve společnosti, kdy je stále ještě normou to, že starší muži randí s výrazně mladšími partnerkami a ženy jsou po třicítce považovány za „staré“, jde o sympatické proboření další společenské hranice. Dokonale to zapadá do Stylesova étosu, který zdůrazňuje, že můžete být, kým chcete, a milovat, koho chcete.

Po hudebním projektu Wolf Alice, který Stylesovi na aktuálním turné předskakuje, a malé pauze vyplněné tu písničkami od One Direction, tu nesmrtelnými hitovkami od kapely Queen, které i mladé diváctvo kvitovalo s nadšením, se na pódiu konečně objevil headliner večera s doprovodnou kapelou – i tady boří umělec stereotypy, najdete tu výrazně větší počet žen, než bývá zvykem – třeba za bicími nebo s kytarou.

Překvapilo mě, že si Styles vystačí s málem: stupňovité pódium pro hudební doprovod a velké projekční plátno, které střídavě zabíralo Stylese a střídavě jeho vystoupení prolínalo s projekcemi laděnými do sedmdesátkových barev a filtrů. Žádná multimediální show s lasery a efekty. Stačilo to.

Po úvodní „Music For a Sushi Restaurant“, která také otvírá aktuální Stylesovu desku „Harry’s House“ následoval mega hit „Golden“ a bylo jasné, že Styles nepotřebuje nic víc, než co má: kapelu a sám sebe v dokonale padnoucím overálku Gucci.

Koncert vystavil v rámci pásem, které střídaly pomalejší písničky s pásmy tanečnějších hitů. A mezi tím nechyběly interakce s publikem, třeba téměř standupový moment, v rámci kterého si povídal s těhotnou fanynkou v první řadě. „Psssst, nekřičte, Nikola je v devátém měsíci, tak aby nám tady neporodila…Nikolo, kdyby to na tebe přišlo, dej mi vědět.“

Styles je nejen muzikant, ale také herec, který má dobré načasování vtipů a cit pro improvizaci. A je vlastně koneckonců jedno, jestli jsou jeho promluvy a interakce připravené, nebo ne – důležité je, že na publikum fungují.

Téměř hodinu a půl trvající koncert, který představil především jeho aktuální album, možná pro méně skalní fanoušky mohl ztrácet chvílemi dech, ale dokázal ho vždycky znovu nabrat, aby vygradoval závěrečným „Watermelon Sugar“ a „As It Was“, která je od jejího vydání v květnu považována za hit letošního léta.

Neřekla bych, že Harry Styles zbořil O2 arenu, ale dokázal aspoň na pár kouzelných chvil vnést do žil publika tolik potřebný optimismus, kterého se nám v posledních letech dostává bytostně málo. Dokázal vytvořit pospolité místo, kde se cítí dobře každý bez ohledu na věk a gender a kde se na chvilku každý mohl odpojit od složitostí a rozkolů reálného světa.

Není náhoda, že je Harry Styles miláčkem generace Z, která se potýká s bytostnými životními nejistotami. A jestliže Billie Eilish, další výrazná generační umělkyně, předkládá tomuto publiku to nejtemnější a nejzávažnější, s čím se potýká, je Styles jejím méně temným kontrapunktem. Oba se sice potkávají ve společenské uvědomělosti, se kterou reflektují současnost, kterou žijí mladí, ale Styles dokáže v době rozdělené společnosti, hrozící klimatické krize, postpandemické deprese a válek najít místo pro tolik vytoužený optimismus a laskavost. Je to kluk od vedle, jen s perlovým náhrdelníkem.