Když přestaneme vnímat druhé jako lidi. Nobelistka píše o málo známém masakru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Trauma. Jednotlivců. Rodin. Celé země. Křivdy a násilí, krev nevinných. Kdyby se člověk snažil shrnout téma posledního románu Neloučím se navždy jihokorejské spisovatelky Han Kang, který v překladu Petry Ben-Ari právě vydal Odeon, dospěl by k charakteristice použitelné pro spoustu knih. Více či méně povedených. Han Kang však vyvinula metodu, která je literárně uhrančivá stejně jako hrozivá: nic nesmlčí, ale zároveň její prózy nešokují. Nebo alespoň ne primárně. Namísto údivu nad mírou brutality spíš vzbuzují strach; strach z toho, jak je násilí nevykořenitelné. A jak bují všude. V minulosti, v přítomnosti. V nás. Každou chvíli.

Příběh nahlížíme očima spisovatelky Kjonghy. Té jednoho dne zavolá kamarádka Inson, která je hospitalizována v Soulu. Požádá ji, aby přijela na ostrov Čedžu a postarala se o jejího papouška. Kjongha pomoc přislíbí a putuje nebezpečnou sněhovou bouří na místo. V horské vesnici nachází nejen papouška, ale také celý příběh Insoniny rodiny, poznamenané takzvaným Čedžuským povstáním. K němu došlo roku 1948 ještě před vyhlášením Korejské republiky, kdy se jižní část země nacházela pod americkou okupační správou. Proti ní se vzbouřili rebelové a vůči nim brutálně zasáhla vláda.

V Česku málo známou událost přibližuje v doslovu překladatelka. „Masakr se odehrál v kontextu poválečného rozdělení Koreje podél 38. rovnoběžky, kdy sever si geopoliticky nárokoval Sovětský svaz a jih Spojené státy. Incident začal už rok předtím, kdy obyvatelé ostrova protestovali proti separátním volbám plánovaným v americké okupační zóně, které podle nich měly natrvalo rozdělit poloostrov,“ vysvětluje Petra Ben-Ari.

Následoval děsivý řetězec násilí: znásilnění, popravy, vypalování vesnic, vyvražďování rodin. „Přesný počet obětí masakru na Čedžu není dodnes znám, odhady se pohybují mezi 30 a 80 tisíci mrtvými, což představovalo asi deset procent tehdejší populace ostrova,“ dodává odbornice, která v zemi studovala a pracovala. Podle ní masakr na Čedžu dodnes zůstává citlivým tématem – nejspíš i proto, že dění na ostrově staví Jižní Koreu a USA do role agresorů před vypuknutím korejské války.

Historie hraje v próze Neloučím se navždy zásadní roli, zároveň by bylo nepřesné ji nazvat historickým románem. S literátkou Kjonghou se dostáváme ke svědectvím účastníků masakru a zároveň Han Kang ukazuje, jak se krvavá kapitola zdejších dějin propsala do krajiny, do země, na to, jak potlačené události vyhřeznou na nejnepravděpodobnějších místech – v knize se třeba objevuje obraz hromadného hrobu, nalezeného pod přistávací drahou místního letiště.

Zásadní roli v příběhu hrají živly – Kjongha málem nepřežije cestu sněhovou bouří, avšak pokračuje, jen aby zachránila papouška odkázaného na lidskou pomoc.

Právě péče o to živé, živoucí je nejdůležitější linií knihy, přestože nejde o život v přísně biologickém slova smyslu. Živí a mrtví, přítomnost a minulost, historická strohost či lyrické pasáže prorůstají textem jako kořeny pod zemí – neoddělitelně, často neviditelně.

Han Kang vypráví o traumatu, ale také o paměti přítomné ve všem, co přetrvává. Postavy nejsou jen svědky historie, ale jejími nositeli – svými těly, emocemi, volbou slov. Jazyk knihy je křehký jako sněhová vločka, jako papouščí peří, a přesto dokáže vyjádřit události tak krvavé či násilné, že si je člověk jen obtížně představuje.

Neloučím se navždy vypráví o bolesti, kterou je třeba připomínat, ale také o síle péče překračující hranice času, smrti i lidského chápání. Takovým typem starosti o lidskou důstojnost je právě literatura; snaha zachytit to pomíjivé, děsivé, to, co se vymyká řeči i času.

Han Kang o traumatech své země nepíše poprvé – i česky už vyšla její slavná kniha Kde kvete tráva. Ta se pro změnu vracela k masakru ve městě Kwangdžu z roku 1980. Také v tomto případě šlo o událost, která byla dlouho vytěsňována a počty obětí byly nepřesné. Při rešerších autorka pročetla stovky výpovědí.

„Během výzkumu jsem si uvědomila, že ve všech válkách a masakrech nastává zlomový okamžik, kdy lidé začnou vnímat některé jiné lidi jako ‚nelidské‘ – kvůli jejich národnosti, etnicitě, náboženství či ideologii,“ napsala pak v eseji pro deník The New York Times. „A zároveň mi došlo i toto: poslední obranná linie, která člověku umožňuje zůstat člověkem, je schopnost skutečně a do hloubky vnímat utrpení druhého – a to navzdory všem předsudkům. A že od nás není žádáno jen soucitné porozumění, ale skutečný čin, vůle a jednání – v každém okamžiku,“ dodala.

Jestli knihy Han Kang spojuje jedno téma, je to násilí. Od její pravděpodobně nejslavnější prózy Vegetariánka, která se ptala, zda lze být člověkem a násilí nepáchat, až po novinku Neloučím se navždy.

Násilí představuje zásadní téma umění a vždy se s ním pojí otázka, jak ho zobrazovat. Ještě důležitější je ale možná – proč ho zobrazovat. Bylo by snadné používat násilné scény na efekt, protože u publika zaručeně vyvolají silnou odezvu. Složitější a důležitější bývá zapojit je do kontextu celkového sdělení, aby čtenáři pomohly nahlédnout nějakou událost, fenomén či chování v celé složitosti. Aby bylo násilí způsobem, jak odhalit skryté vrstvy lidské zkušenosti – trauma, paměť, odpor či naději.

Právě tímto směrem se ubírá Han Kang: násilí v jejích knihách je prostředkem k prozkoumání člověka. Zároveň ukazuje, že nemusí jít jen o použití fyzické síly – násilí může být i tiché, systémové, zakořeněné hluboko v každodennosti, ve vztazích, které naoko přece „fungují“. A právě proto je důležité ho zobrazovat; abychom na něj nezapomínali, abychom ho nahlédli ve druhých, v sobě, což je často nejtěžší. Abychom se ho učili rozpoznávat. A časem možná také překonávat.