Hájíček, Lednická, Klabouchová. Deset knižních tipů pod stromeček

Článek si také můžet poslechnout v audioverzi.

Co letos koupit pod stromeček? První várka tipů z kulturní rubriky Seznam Zpráv přináší knižní tipy pro milovníky dobré beletrie.

Dorota Ambrožová napsala jeden z nejlepších letošních debutů o tom, že dospívání není žádný med. Iva Hadj Moussa se s humorem a empatií sobě vlastním vydala na průzkum toho nejkřehčího a nejtajemnějšího, co dnešní svět zná: duše stárnoucích mužů. V tipech na vánoční knižní dárky ale najdete i apokalyptický román Benjamína Labatuta Maniac, završení velkolepé trilogie Karin Lednické Šikmý kostel, za kterou si autorka před pár týdny vysloužila medaili Za zásluhy, nebo magický román bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova o místě, kde se doslova zastavuje čas.

Debut třicetileté Ambrožové patří k tomu nejzajímavějšímu, co se letos v české literatuře objevilo. To ovšem neznamená, že to bude úplně příjemná četba. Pokud chcete někoho potěšit oddechovkou, Poslednímu létu se vyhněte –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ navzdory názvu nejde o žádnou příjemnou romantiku z milého hotýlku na Vysočině. Hlavní hrdinka Hanka (její jméno se dozvíte až na samém konci románu) je pro některé spolužáky „p**a“, která má „trojrozměrné ego“, ale mnohem víc ji vyděsí, když zjistí, že ji učitelka má za chytrou a talentovanou studentku.

Nejjednodušší je Poslední léto popsat jako román o dospívání. A vzhledem k věku Ambrožové by se dalo odvodit, že se v knize píše o dospívání někde na hranici mileniálů a generace Z. Poslední léto je ale rafinovanější –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ skrz literární odkazy se vztahuje i ke starším generacím, připomíná tak čtenářům, že nesnesitelní byli při dospívání úplně všichni –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ od boomerů až po alfy. Na první pohled by se mohlo zdát, že tenhle výjimečný literární debut, pokračovatel odkazu J. D. Salingera, je manifest generačního osvobozování. Možná je ale kniha Doroty Ambrožové spíš literární cvičení ve schopnosti přijmout sebe sama. Mimořádně zábavné cvičení, mimochodem.

Kdo je křehčí než dospívající holky? Přece stárnoucí muži. Iva Hadj Moussa jim věnovala svou v pořadí již čtvrtou prózu a definitivně se tak etablovala jako spisovatelka, která dokonale kombinuje smysl pro empatii, nadsázku a lásku k drtivému metalu. Právě ten hraje v románu Těžké duše hlavní roli. Když nepočítáte stárnoucího vypravěče Johanese, chlapíka, kterému táhne na padesát, je rozvedený, osamocený a čím dál zahořklejší. Jediné, co ho v životě naplňovalo štěstím, bylo rozvazbit kytaru a spolu se svými čtyřmi (podobně ztracenými) kamarády se oddat ponuré metalové hudbě.

Hadj Moussa dává outsiderovi druhou šanci a nechává ho v příběhu znovu okusit radost z hraní. Třeba to bude hudba, která Johanesovi vrátí radost navzdory nepřízni osudu, předsudkům, ale i vlastním životním kiksům. Těžké duše jsou přesně to čtení, které člověku uleví. A ne proto, že by to byla oddechovka. Spíš, protože umí najít naději –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i kdyby to mělo být v té nejponuřejší hudbě planety.

V každém správném seznamu vánočních knižních doporučení by asi neměla chybět detektivka. To, co nabízí Jozef Karika, je detektivka na druhou. Společenský thriller, ve kterém se mezi podezřelými objevují nejvyšší politici a obětí je celý stát.

Karika v Česku proslul hlavně jako autor hororů. Psát umí ale i jiné žánry –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ostatně, první úspěch zaznamenal s politicky laděným thrillerem Ve stínu mafie. Vyrostla z něj trilogie, v níž Karika mapoval temné podhoubí politického neklidu na Slovensku. V Česku teď vychází další trilogie s podtitulem Černý kruh, v níž se Karika k tématu vrací. „Když jsem to psal, věřil jsem, že tvořím epilog toho, co se děje na Slovensku. Ukázalo se, že to byl spíš prolog toho, co nastupuje,“ řekl slovenský spisovatel v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

V českém překladu jsou zatím k dispozici dva díly Černého kruhu. Při jeho četbě budete nejspíš rozpačití –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na jednu stranu půjde o napínavý zážitek, na tu druhou na vás možná padne skepse, co se týče politické a společenské atmosféry u našich nejbližších sousedů.

Překlad: Ladislav Nagy

Tenhle vánoční dárek se prodraží, protože bude potřeba koupit hned dvě knihy. Poslední dílo slavného amerického spisovatele Cormaca McCarthyho, které dokončil, než loni zemřel, tvoří románový diptych. Knihy Pasažér a Stella Maris vyprávějí o dvou sourozencích Billym a Alicii Westernových, každá kniha sleduje jednoho z nich, společně se pak propojují v rafinovaný celek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ příběh o křehkosti a nevyzpytatelnosti života, nebo snad celého vesmíru. Knihy, které završují dílo jednoho z nejvýznamnějších amerických autorů 20. století, dokážou být bezvýchodně nihilistické, ale také nesmírně vtipné.

Bude to znít cynicky, ale narazit v roce 2024 na dobrý román o holocaustu není jednoduché. Člověk se musí probrat tisíckrát vykradenými vyprávěními o tatérech či knihovnicích z Osvětimi a jinak manipulativních příbězích, jejichž autoři a autorky rezignovali na originalitu a literární výraz, nebo se prostě snaží vydělat na tom, co je v kurzu. Ani Boučková sice nepřináší nejoriginálnější syžet na světě: domy nasáklé ponurou historií už známe a lidé, kteří čelili velkým dějinám, defilují v literatuře snad odnepaměti.

Boučková je ale ostřílená, sebevědomá autorka, jejíž styl se otiskne i do sebebanálnější formy a vdechne jí novou energii a osobitost. Její román se mění v napínavé pátrání, ve kterém je třeba čelit rychle plynoucímu času, mizejícím svědectvím i nespolehlivosti vlastní paměti. Z nenápadných sousedů se stávají zásadní postavy novodobých českých dějin –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v tom lepším případě. V tom horším jejich oběti. A někdy obojí. Domem, ve kterém vyrůstala i sama spisovatelka, se mihne pediatr, posléze vězeň v Osvětimi, nucený spolupracovník Mengeleho a pokoutný zachránce trpících, nebo taky Václav Havel. Boučková do knihy chytře zakomponovala i bezprostřední současnost.

Do pátrání po historii obyvatel jednoho obyčejného činžáku v Praze se spisovatelce vklíní válka na Ukrajině, loňská střelba na filozofické fakultě nebo útoky 7. října v Izraeli. Z románu o temných dějinách se stává literární výzkum: Jaké to je, být svědkem velkých dějin? A poznáte to, když vám zrovna probíhají před očima?

Překlad: Michal Prokop

Chilský spisovatel Benjamín Labatut si pro sebe vymyslel zvláštní žánr. O skutečných postavách píše rafinovaně, napínavě i experimentálně, jako by tvořil avantgardní román. Jako by se snažil sestrojit něco nenapodobitelného, přiblížit se vědcům, o kterých s takovým zaujetím vypráví.

Labatutova kniha Maniac vypráví o maďarském vědci Johnu Von Neumannovi, muži, který stál u zrodu atomové bomby, ale také umělé inteligence. Chce se říct, že několikrát pomáhal stvořit vynálezy, které mohou vést ke konci světa. A moc dobře to věděl. Labatutova kniha balancuje na hraně geniality a zkázy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už se testují atomové bomby, nebo hrají partie go s umělou inteligencí. Maniac je trochu děsivé, ale tím pádem také hodně napínavé čtení.

Jiří Hájíček nemá lehkou pozici. Vyhrál snad všechna literární ocenění, která v Česku posbírat jde. Některá dokonce vícekrát. Jen Státní cenu za literaturu pro rok 2018 odmítl převzít. Jeho čtenáři i literární kritici Hájíčka chválili za pečlivé mapování jihočeského venkova, psané tak poeticky a univerzálně, že příběhy z lokálního světa malých vesnic cestovaly po celé republice. Psalo se v nich o rozpadu vztahů, o ekologických katastrofách (způsobených člověkem), o opuštěnosti a samotě. Chvíli po hvězdném období plném cen to vypadalo, že Hájíček psaní melancholických venkovských románů pověsí na hřebík a bude už vydávat jen sbírky haiku.

K próze se nakonec vrátil širokým obloukem. V Plachetnici na vinětách si zkusil mezilidské vztahy. Teď, s Drakem na polní cestě, jako by to byl starý dobrý Hájíček. Venkovský neklid tu čeří velký kapitál. Big Dragon skupuje akcie velkostatku, což v podstatě znamená, že proti sobě poštvává obyvatele jediné vesnice. Co naplat, pošramocené vztahy měli možná odjakživa.

Hájíček se možná na první pohled opakuje, jenže nejde říct, že by psal o dávno vytěženém tématu. Drak na polní cestě se jeví jako velmi aktuální kniha. Spisovatelův klidný, poetický styl může vyvolávat dojem, že nová próza je nějak oddechová –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale ne. Pod krustou tiché venkovské krajiny dřímá hrozba. A Hájíček se k ní staví odvážně.

Jestliže Jiří Hájíček je kronikář jihočeského venkova, Karin Lednická musí být zapisovatelkou Karvinska, kraje horníků, jejich opuštěných žen a jiných černých duší. Málokteré literární dílo zarezonovalo na domácí scéně tak jako její trilogie Šikmý kostel. Završena byla letos na jaře a dost pravděpodobně posbírá literární ocenění a umístí se ve výročních anketách. Lednické se povedlo, slovy literárního kritika Jana M. Hellera, napsat „originální výpověď o kraji, který je jedinečný svou historickou identitou a v současnosti, částečně na troskách zbořených měst, s obtížemi hledá novou.“

Šikmý kostel se trefil do čtenářské potřeby zkoumat vlastní minulost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a hlavně na místech, která většinou zůstávají stranou zájmu. Mimořádnou práci Karin Lednické letos ocenil i prezident Petr Pavel, který spisovatelce za pečlivé ohledávání zapomenutých dějin udělil medaili Za zásluhy.

Česko nevypadá jako místo hororů. Spíš připomíná Hobitín, kraj mírných kopců a trochu nevraživých obyvatel s láskou k jídlu, pivu a vlastnímu klídečku. Přesto se najdou autoři a autorky, kteří v líbezně ospalé krajině, kde bory šumí po lučinách, umějí najít pečlivě schovávané běsy. Naposledy to dokázala spisovatelka Petra Klabouchová v hororovém románu Ignis Fatuus. Ohnisko strachu je na Šumavě. Vědecká expedice tu v časech hluboké normalizace má prozkoumat původ tajuplných úkazů.

Takhle román Klabouchové v recenzi chválila publicistka Jarmila Křenková: „Nejpoutavější i nejděsivější je totiž román v pasážích, které se věnují zdánlivě všednodennímu životu v kraji, kde je hranice mezi zřízeními jasně vymezena ostnatým drátem, ale ta mezi světem živých a mrtvých se rozplývá ve všudypřítomné mlze. V popisech chátrajících usedlostí a mrtvých sadů se neúprosně vznášejí dávné křivdy a i banální vjem jako vůně skořice a čerstvě upečeného štrúdlu tu má hororové konotace.​​“

Čerstvý štrůdl a děsivá kniha: dokonalá kombinace.

Překlad: David Bernstein

Ještě jedno tajuplné místo v knižních tipech: takové, v němž se dá překonávat tok času. Román bulharského básníka a spisovatele Georgiho Gospodinova Časokryt vypráví o světě, v němž nad rozumem vyhrála nostalgie. Všichni se utápí ve vzpomínkách na minulost, když se vynoří, okamžitě chřadnou. Netýká se to lidí, ale celých národů. Jediný způsob, jak můžeme „Make Europe Great Again“, je vrátit se do starých, dobrých časů. Co naplat, že každá země je vidí jinde.

Gospodinovův román je nádherně poetická dystopie, básníkovo opus magnum, které mu vyneslo prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2023. Se svou psychoanalýzou evropské nostalgie by Gospodinov mohl zaujmout i české čtenáře.