Glosa: Úspěšnější než EU. Proč se nechat strhnout Eurovizí

„Budeš se s námi v sobotu dívat na Eurovizi? A komu vlastně fandíš?“ Dánská spolubydlící Rebecca mě na Erasmu v roce 2015 tou otázkou mírně zaskočila. Soutěž v europopu mi tehdy nepřišla jako ten nejlepší program na víkendový večer. Ale vzhledem k nadšení, které projevovali ostatní studenti na kodaňské koleji, jsem nejistě přikývla.

Společné sledování téměř čtyřhodinového přenosu se pro mě nakonec stalo jedním z nejsilnějších zážitků celého studijního pobytu. Švédové pomlouvali dánské soutěžící, kteří se do finále neprobojovali, aby si s nimi posléze takticky vyměnili hlasy. Australani úpěli, že nejsou přímo v pořadatelské Vídni, když už jsou tenhle rok v Evropě. Nahlas se hodnotily kostýmy, scéna, choreografie, tancovalo se, když nějaký soutěžící přišel s dynamičtějším hitem, vystupující z kategorie „bizár“ zase vzbuzovali smích nebo jen široce vykulené oči.

„Není to trochu moc?“ zeptala jsem se opatrně, když arménská soutěžící rozjížděla závěrečnou etnickou baladu s příměsí Beyoncé. „Naopak. Tady platí, že víc je víc,“ vysvětlila mi Rebecca.

Tak proběhla moje evangelizace, že Eurovize není něco, nad čím se automaticky ohrnuje nos. Jasně, soutěžní (a často i vítězné písně) zpravidla nejsou trendy a už vůbec ne objevné. Většinou jde o standardně kvalitní pop, ve kterém podle historických tabulek vyniká hlavně Švédsko, země s armádou songwriterů, která vyprodukovala i dosud nejznámější vítěze této soutěže, skupinu Abba. Šampioni ročníku 2021 Måneskin z Itálie nabízí v podstatě klasický rock a poslední vítězové, ukrajinská skupina Kalush Orchestra, se prosadila s folkovým rapem, ze kterého se okamžitě stal ukrajinský válečný soundtrack na sociálních sítích.

Právě vpád Rusů na Ukrajinu zapříčinil, že se letošní ročník nekoná ve „vítězném“ Kyjevě, kam by podle pravidel soutěž měla putovat, ale v anglickém Liverpoolu. Z Británie totiž loni pocházel druhý umístěný zpěvák Sam Ryder. Nutno říct, že Evropská vysílací unie EBU, která soutěž od roku 1956 pořádá, si těžko mohla vybrat důstojnějšího náhradníka. Britové milují Eurovizi a Liverpool miluje hudbu.

Pořadatelská BBC do semifinálových večerů tento týden zapojovala to nejlepší z ostrovního kulturního kapitálu – moderátorské trio tvoří porotkyně talentové soutěže Britain’s Got Talent Alesha Dixon, která během prvního večera vysekla rap o historii soutěže, nepřehlédnutelná Hannah Waddingham, známá z fotbalového seriálu Ted Lasso, a ukrajinská zpěvačka Julia Salina.

Na finálový večer bude povolán také irský moderátor Graham Norton, jehož kousavý, ale láskyplný komentář britských přenosů Eurovize je legendou sám o sobě.

Dramaturgie citlivě připomíná, že Británie a celá Evropa jsou s Ukrajinou. V medailoncích soutěžících vidíme historické, kulturní a přírodní lokace z celé Ukrajiny, pauzy během večera vyplňovali ukrajinští hosté ve spolupráci s britskými umělci – po dojemném coveru Ordinary World od Rebeccy Ferguson a zpěvačky Aljoši zůstal mnoha divákům knedlík v krku.

Organizátoři přidali i doprovodný festival v Liverpoolu nebo společné britsko-ukrajinské rave party, které ale kvůli válečnému zákazu vycházení musely začínat už ve tři hodiny odpoledne britského času. Liverpool se na týden proměnil v detašované hlavní město Ukrajiny. Ne na všechno pořadatelé ovšem kývli – odmítli ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který chtěl během finále vystoupit na dálku s projevem (podobně ho vypoklonkovali i organizátoři Oscarů nebo fotbalového mistrovství).

„Je mi líto, že ti slovo zábava nic neříká,“ odpovídá jízlivě herečka Bella Ramsey v propagačním videu anonymnímu pisateli na twitteru, který si stěžuje, že Eurovizi zkrátka nechápe. Že se 19letá britská hvězda, která nedávno zazářila v sérii Last of Us, prohlašuje s nadsázkou za jednu z největších žijících fanynek Eurovize, není náhoda. Eurovizi milují právě mladí.

Podíl sledovanosti loňského finále mezi diváky ve věku 15 až 24 let tvořil 56,2 % – televizní přenos si ten večer v této věkové skupině naladilo čtyřikrát více diváků, než je obvyklé. Podle statistik EBU televizní finále sledovalo celkem 161 milionů diváků, což ze soutěže dělá druhou nejsledovanější živě vysílanou událost po olympijských hrách (dalších 45 milionů sledovalo přenos na TikToku a YouTube).

Je škoda, že komentátor českého přenosu Jan Maxián občas sklouzne k boomerským fórkům typu „jeden ani neví, kolik je dnes pohlaví“. Právě tyhle řeči cílovka ani samotní soutěžící jistě neocení. Mimochodem obě semifinále rozčísly fenomenální taneční přestávky, které vedly drag queens Miss Demeanour, Tomara Thomas a Mercedes Bends.

I přes jasný protiválečný narativ jde i v letošní Eurovizi totiž pořád především o radost, pompéznost, ujetost, vzájemné přijetí a zábavu.

Nejvíc pozdvižených obočí si podle reakcí na sociálních sítích vysloužili Let 3 – chorvatská variace na Visací zámek šmrncnutá Village People – a finský rapper Käärijä se skladbou Cha Cha Cha, eletrometalovou klubovou hymnou o tom, že úzkostí a strachu se nejlíp zbavuje na parketu (můj osobní favorit).

Ukrajinské duo Tvorchi chytlo diváky s popovou Heart of Steel, zatímco Moldávie tradičně dodala poctivý etnobanger. Podle sázkových kanceláří má šanci izraelská reprezentantka Noa Kirel, ale favoritka je opět ze Švédska – charismatická Loreen, která v Eurovizi zvítězila už v roce 2012, jde do letošního ročníku s pouštním kostýmem, jenž jakoby vypadl z filmu Duna, a power baladou Tattoo.

Formace Vesna, která reprezentuje Česko s feministickým chorálem My Sister’s Crown, si podle reakcí na twitteru vysloužila uznání, ale bookmakeři ji umisťují až do poloviny finálového pole. Mezinárodní složení skupiny a slovanský duch soutěžní písně by ale Vesně mohly ve finálovém hlasování pomoci – hlasující totiž nemohou podporovat soutěžící z vlastní země. Nadšené reakce od bulharských, chorvatských nebo polských fanynek a fanoušků by pořadím mohly zamíchat.

Právě vzájemná sousedská podpora skandinávských soutěžících nebo silný hlas například polské či litevské diaspory v Británii přináší do výsledků kromě hudebních a vizuálních kvalit také prvek taktizování.

S nadsázkou by se dalo říct, že Eurovize je úspěšnější integrační projekt než Evropská unie. Kdy jindy si evropští sousedé (a ti záhadní Australani) věnují tolik vzájemné pozornosti, škorpení a respektu? Britsko-ukrajinské vřelé pojetí zatím přináší víc emocí než zmíněná olympiáda. Jen to chce výdrž – finálový přenos začíná v 21 hodin a vítěze budeme znát až v jednu ráno.