Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Je to způsob, jak přispět Davidovi Černému,“ ponouká mě pokladní, když nahlas uvažuji nad tím, že bych si na stálou výstavu „nejprovokativnějšího umělce u nás“ koupil vstupenku za 500 Kč. Když internet zjistil, že Černý nabízí dvakrát dražší cenu levicově zaměřeným studentům, vyvolalo to pohoršení. Ve skutečnosti šlo o docela dobrý vtip. Nic kontroverznějšího, ale ani humornějšího bohužel v Musoleu v Praze na Smíchově nenajdete.
Zjevné je to vlastně už při pohledu zdálky. Černého „památník“ stojí uprostřed staveniště, všude kolem písek, zbytky po demolici areálu, pletivo, zákazy vstupu, improvizované štěrkové parkoviště. Působí to trochu jako výjev z fotografie Jaromíra Čejky, který v osmdesátých letech mapoval rozestavěný Jižák. Tady na Smíchově místo „králíkáren“ vyrostou luxusní byty, paradoxně ale území sevřené dvěma frekventovanými dopravními tepnami teď působí stejně úzkostně jako Černým tolik nenáviděná sídliště.
V přízemí z lihovaru konvertovaného Musolea je dojem trochu lepší. Může za to i jedno z nejstarších umělcových děl: Quo Vadis (1990), trabant na čtyřech nohách, který pro Černého symbolizuje konec komunismu. Socha odkazuje na zaparkované trabanty před budovou velvyslanectví Spolkové republiky Německo, přes které zástupy východních Němců mířily na Západ. Auta tu po nich zůstala.
Už na trabantovi je vidět, že Černý je génius zkratky. Všechna jeho díla by šla zmenšit a prodávat po kilech třeba právě podél Berlínské zdi. Na jednu stranu má člověk pocit, že jde o podobný kýč, jako když vám pouliční obchodník u Checkpoint Charlie zkouší prodat kus zdi v sáčku. Na druhou stranu Černému nejde upřít, že byl svědkem „Velkých Dějin“ a že má (měl?) schopnost je vtipně glosovat.
Černý je docela zajímavý, když je subtilní, necpe divákům do chřtánu otravně doslovnou pointu, ale dovoluje jim, aby díla interpretovali různými způsoby, nebo je dokonce nutí zavnímat složitost historického kontextu.
Jenže takových kusů v Musoleu moc není. Převažují tu jeho otravně jednoduché „hitovky“. Ve čtyřech patrech najdete třeba zmenšenou verzi London Boosteru neboli Klikujícího autobusu, který umělec vytvořil při příležitosti olympiády v Londýně, nebo kontroverzní bruselskou Entropu, na níž Černý zobrazil evropské národní stereotypy.
Klikující umělec
„Teď jsme se dostali do bodu, kdy se závodí v ničem,“ svěřil se Černý redaktorce webu iDnes.cz s tím, co si myslí o současném českém umění. Narážel na Květinovou unii, dílo, které české předsednictví EU doprovázelo loni.
Vlastně to řekl dost výstižně. Není to tak dávno, co se Cena Jindřicha Chalupeckého změnila v kolektivní záležitost. „Už se nám přejedl ten důraz na výkon. Větší přínos má, když budou lidé něco tvořit společně, než když soutěží,“ komentovala změnu v přístupu jedna z letošních laureátek Lenka Glisníková.
Černý je naopak umělec „starého střihu“, umělec-kapitalista, jehož portfolio nabírá hodnotu s každým dalším konfliktem. Dřív ho Milan Knížák nechtěl vpustit do Národní galerie, aby si tam došel pro Chalupeckého Cenu, teď Černý zkouší popíchnout mladé studenty.
Smutná pravda je, že jeho umění už žádné silné emoce nevyvolává. V člověku nic nezanechají jeho naleštěné modely vagín ani prostředníček vztyčený na balkonku Musolea, který míří kamsi k Rusku. Dole po staveništi procházejí dělníci v přilbách a nerušeně pokračují v budování moderního sídláku. A prostředníček odvážně čelí povětrnostním podmínkám, ponechán bez zájmu.
Jen developeři korporátního provokatéra dál obdivují. Až tak, že mu teď na kraji centra poskytli zateplený sarkofág. Jestli tohle není symbolem čím dál větší umělecké bezzubosti Davida Černého, pak už nic.
* * *
Podívejte se na fotogalerii z Černého Musolea:
