Článek
Tak zase dávali Pelíšky. Vždycky si při nich vzpomenu, jak jsem před pár lety Kristýnu Badinkovou Novákovou (představitelku Jindřišky) potkal v dětské herničce. Vypadala mrzutá, protože jsem jejím směrem opakovaně pokřikoval „Jindřiško, Jindřiško“. Pak jí došlo, že mám dceru stejného jména. A trochu pookřála.
Film, který televize pravidelně připomíná na Štědrý den v deset večer, je s mým životem srostlý. I když jsem ročník 1988 a nezažil jsem vlastně nic z toho, co postavy ve filmu. Přesto jsem v průběhu let různé pasáže filmu silně prožíval.
Začalo to Jiřím Kodetem, vztekle přehrávajícím „Narodil se Kristus Pán“. Nápadně připomínal mého učitele na flétnu. Vždycky, když jsem se dost nenaučil, běsnil tak, že mi poprskal celý etudový sešit. Jenže když učitel mluvil klidně, tušil jsem, že je hodnější než většina lidí, které jsem znal, a tak jsem se ho vlastně nikdy nebál, naopak.
„Podívej se, co všechno vy budete mít,“ řekl mi jednou, když mě doprovázel ze školy na tramvaj, ukazoval na zářící neony nových obchodů s neznámými jmény. Věřil, že patřím ke generaci nových možností a že odteď bude všechno jinak.
Pokračovalo to závěrečnou scénou Pelíšků. Kamera švenkuje po pokoji Michala a jeho sestry, která se právě vrátila z výpravy po opuštěném bytě příbuzných. Obraz se zastaví na klícce s „uvězněnými“ andulkami a objeví se následující text:
„Věnováno všem, kterým tehdy z roku na rok zmizeli kamarádi a kamarádky, milenky a milenci, rodiče nebo děti, blízcí přátelé a oni tu na všechno zůstali sami.“
„Přesně takhle to bylo,“ říkala mi máma, které bylo devět let, když v srpnu 1968 přišla o své kamarády.
Už se nikdy nedozvím, jak hluboká to tehdy byla ztráta, protože zemřela, než mi to stačila odvyprávět.
V průběhu let jsem se tedy přemístil k další důležité scéně. K Jindřišce otevírající skříň své mámy, která už se nikdy nevrátí, a jejíž život, péče, něha, barva hlasu, dotek a teplo ještě chvíli zůstává zakleté v několika kusech opuštěného oblečení.
Dodnes mám u té scény knedlík (nok) v krku. I když už poslední roky zároveň myslím na to, že mám sám vlastní dceru Jindřišku, které říkám: „Poď domů!“
Málokterý český film tak ochotně nabídl náruč kolektivní bolesti. A neléčil ji jenom do zblbnutí opakovanými hláškami, popíjením hořlavých panáků nebo elektrošoky. Utěšil ty, co tu tehdy na všechno zůstali sami, ale i jejich děti. Pelíšky nikdy nebyly jen filmem pro dospělé, ale i pro syny a dcery. Dokázal spojit generace, jinak oddělené docela odlišnými zkušenostmi.
Nemusíme se shodnout na tom, jak se nám líbí porevoluční vývoj. Můžeme souhlasit, že zoufalá zvolání směrem k ruské armádě jsou zase nepříjemně relevantní. Každopádně, jestli Pelíšky budou v televizi vysílat na Štědrý den v deset už napořád, bude to v pořádku.
Každý rok je to trochu jiná podívaná.
