Článek
Když spisovatel Miloš Urban přemýšlí ve sloupku webu iLiteratura.cz, proč není feministou, probírá se vlastními vzpomínkami. Řeší, kdy se naučil starat sám o sebe, kdy pečoval o druhé, kdy žehlil košile, vařil. Dokonce prý přebaloval mimino, i když se u toho „málem poblil“.
Sporům ve vztahu se přes svou skromnou obětavost prý Urban nevyhnul. Partnerka mu vyčítala, že si chodí do práce odpočinout. Po večerech pak potřeboval psát, „být sám se svým vlastním světem“. Spisovatel namítá, že mateřská péče je přece také „svým způsobem“ (sic!) práce. „A malinké robě potřebuje být co nejvíc s matkou, jednou se to otočí a ona bude ještě ráda na tuhle dobu vzpomínat.“
Podobně jako Miloš Urban si nedávno vlastní ohrádku svobody vytyčoval další umělec, rapper Viktor Sheen. Toho zase partnerka v úvodu jedné skladby cupuje, že už jde zase pryč. „Kdo bude vydělávat ty prachy?!“ zlobí se rapper. V pozadí se rozbrečí nemluvně. „No jasně, já jsem ji rozbrečel.“ Pak přijde beat, Sheen vyráží ven na novodobý lov: „Já musím zažít ty příběhy / abysme měli co do huby.“
Čím to je, že když my muži v roce 2022 toužíme po svém prostoru, zní to tak legračně? A proč, když o tom mluví ženy, zní to daleko víc jako dobrý nápad?
Nedávno jsem se dozvěděl, že existuje feministický spolek Mothers Artlovers. Skupině matek z uměleckých oborů chyběla tvorba, intelektuální stimulace, výstavy. Klučičí kamarádi jim říkali: „Ty teď radši nějakou dobu nevystavuj, bylo by to moc hysterické.“
Svou frustraci umělkyně vyřešily tím, že se začaly pravidelně navštěvovat. Braly s sebou samozřejmě děti, ale zakázaly si řešit rodičovské starosti. Místo toho probíraly vlastní umělecké projekty nebo si povídaly o zajímavých výstavách. Možná se jim občas na společných dýcháncích navalovalo při přebalovalní. Ale to není prokázané. Rozhodně by to nemohly veřejně přiznat. Dost na tom, že si krom péče o dítě dovolily mít nějaké osobní potřeby a zájmy. Zase ocaď, pocaď.
Jejich myšlenka sounáležitosti a vzájemné péče mi každopádně přišla skvělá. Byl to jeden z mnoha feministických nápadů, který by dokázali využít úplně všichni. Který by snad i těm nejzarputilejším kritikům téhle údajně nudné ideologie ukázal, že není důvod nadávat. Zatímco Urban i Sheen zarputile bojují o prostor pro sebe sama a nikoho jiného, Mothers Artlovers přicházejí s řešením, které rovnou pečuje o celou skupinu. Kdybych se o jejich partě dozvěděl v době, kdy jsem se doma staral o malou dceru, určitě bych se k matkám – umělkyním chtěl připojit.
„Ale tys přece na rodičovské měl čas na umění!“ připomíná mi žena. Má pravdu. Po práci se pravidelně vracela domů co nejdřív, aby trávila čas s dcerou, abych já měl možnost „být ve svém vlastním světě“. Tak se ženě snažím její péči oplácet. Ano, jsem feminista. Protože jak v roce 1969 napsala Carol Hanisch: „Osobní je politické.“
Jsem feminista a neznamená to, že nedělám chyby. Ani že tím prohlášením mám splněno. Nestačí, že jsem přebaloval miminka a neblinkal. Nestačí, že jsem byl dva roky doma s dítětem. „Rodičovskou to nekončí, ty děti máme pořád,“ míchá se mi do psaní manželka a já si náhle uvědomuju, že jsem zapomněl zapsat starší dceru do kroužku ve školce. Jsem feminista, i když se někdy hádáme podobně jako doma u Sheenů, jako se hádávali u Urbanů. Jsem feminista, i když někdy křičím, že jsem byl lovit příběhy, protože někdo přece musí vydělávat prachy.
Nejtěžší je ta chvíle po hádce. Než seberu odvahu na to jít za ženou a zeptat se: „Co bys teda potřebovala?“
Někdy to jsou aspoň dvě hodiny ve svém vlastním světě. Někdy něco jiného.
