Glosa: Bílí Češi nemají hrát černochy. To není šikana, ale výraz respektu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Já bych nikdy nepoužil slovo Negr, kdybyste mi nepřinesli Negrovu ruku! Ruku člověka tmavé pleti,“ zlobí se Carmichael, protagonista divadelní hry irského dramatika Martina McDonagha, Ujetá ruka. Carmichael je vyšinutý chlapík. Slovy Afroameričana Tobyho, kterému Carmichael hrozí smrtí: „Ten frajer je invalidní rasista, co nemá smysl pro humor a kterej má totálně rudo před očima, když začne bejt řeč o rukách!“

Carmichaela ani Tobyho už na českém divadelním pódiu neuvidíte. Ani v pražském Činoherním klubu, ani v Libereckém divadle F. X. Šaldy. Obě divadla představení před několika měsíci pozastavila, protože agentuře zastupující McDonagha se nezamlouvalo, že Tobyho nehraje černošský herec s původem v Africe či Karibiku, ale Ondřej Sokol (respektive liberecký Jan Jedlinský) s tmavým make-upem. Na sociálních sítích se zvedla vlna pobouření. „Co nám sem zase tahají za móresy?“ rozčilovali se fanoušci divadla, ale jistě i milovníci „starých dobrých časů“, které dotyčná hra vůbec nezajímala.

Činoherní klub uklidňoval situaci s tím, že vypíše výběrové řízení na herce tmavé barvy pleti. Před několika dny ale oznámil, že nakonec Ujetou ruku stahuje z repertoáru. Musela by se znovu celá nazkoušet, což by znamenalo intenzivní práci na několik měsíců. Nemělo to cenu.

Je škoda, že už se Ujetá ruka nebude hrát. Činoherní klub má s adaptacemi irského dramatika ty nejlepší zkušenosti. Osiřelý západ i Pan polštář se v režii Ondřeje Sokola staly bezmála legendárními představeními, která se na programu divadla objevovala dlouhá léta (Osiřelý západ je v programu divadla už 20 let). McDonaghův drsný humor, který ho ostatně proslavil i v Hollywoodu, se českému publiku zamlouval, ještě víc pak v podání Činoheráku. McDonagh od Sokola je svého druhu značka. Není divu, že se do komorního sálu pražského divadla přes deset let chodilo i na Ujetou ruku.

„Mám tady černýho chlápka připoutanýho k radiátoru a celýho jsem ho polil benzínem a chystám se ho zapálit, tak tomu se stěží dá říkat Pozitivní diskriminace, ne?“ vysvětluje hrdina Ujeté ruky Carmichael po telefonu své matce, která právě zjistila, že její syn doma schovává pornografické časopisy – s černoškami. „To neznamená, že nejsem rasista,“ obhajuje se Carmichael.

Je to zábavná postava. Člověk sžíraný pomstou a vlastním traumatem – useknutou rukou, o kterou ho v sedmnácti letech připravila parta „trampů“. Oproti Carmichaelovi působí postava afroamerického drogového dealera Tobyho poněkud jednorozměrně. Mimochodem to irskému dramatikovi bylo vyčteno. „Neznám jediného černého herce s respektem, který při nastudování nové McDonaghovy hry necítil stud a zuřivost,“ napsal o Ujeté ruce afroamerický kritik Hilton Als. McDonagh podle novináře magazínu New Yorker používá černošství Tobyho pouze jako rekvizitu.

Světe, div se. Nejen Češi dostali kvůli Ujeté ruce zabrat – kritiku si musel vyslechnout i irský autor. Možná proto tak chce, aby Toby v Ujeté ruce nebyl pouhou karikaturou? Nebo ještě hůř, bílým hercem s takzvaným blackface, který má historicky velmi negativní konotace? McDonagh má nepochybně máslo na hlavě. Ale to je pořád lepší než černý pudr na bílé tváři.

Abychom byli fér – Činoherní klub do role Tobyho původně opravdu obsadil herce tmavé barvy pleti. A nebylo to ‚nej‘. Projev Dominga Correii se prý blížil „spíše dobře odříkanému českému textu nežli ztvárnění postavy“, zhodnotila výkon herce recenzentka Českého rozhlasu Vltava, podle které šlo patrně o pokus režiséra o zachování autenticity.

Autenticita je ale důležitá. Samozřejmě ne vždycky. Othella v podání bělocha nikdo nezakáže. Ujetá ruka ovšem zcela očividně tematizuje rasismus. Nehledě na to, jak hru hodnotí kritik Hilton Als, dalo by se o ní mluvit jako o hře antirasistické. To, že roli Tobyho ještě donedávna v Česku ztvárňoval běloch, ba dokonce běloch s blackfacem, zásadně narušuje její smysl. Znevažuje ji. To už by bylo lepší, kdyby se Ondřej Sokol nenatíral barvou vůbec. Divadlo přece tak často pracuje se zkratkou a symbolikou, divák si musí tolik věcí domyslet.

Autor tohoto textu kdysi v Činoherním klubu ztvárnil docela maličkou roli. V představení Milana Kundery Ptákovina se s několika dalšími chlapci střídal u školní tabule, kde hlídal křídou namalované ženské přirození, takzvaný kosočtverec. Ten symbol byl pro Ptákovinu zcela ústřední – také vedl k tomu, že se hra nikde jinde po světě nemohla hrát. Kosočtverci rozumí pouze Češi a Slováci, jak s politováním zjistil sám Milan Kundera.

V době globalizace a neomezeného kulturního exportu to možná vypadá, že z Česka můžeme všechno vyvézt a stejně libovolně do něj i cokoli přivézt. Jenže někdy to prostě nejde. Někdy je kulturní trofej z ciziny nepřeložitelná. Abychom ji pochopili, museli bychom k ní přibalit i trauma, historii.

Nebo jde hledat paralely, jako to dělají dobří překladatelé? Co by agentura zastupující McDonagha říkala na romského herce? Třeba by zachoval pocit jinakosti, který je v Ujeté ruce tak důležitý.