Článek
Mohutná, ale ne atletická postava, ustupující, prořídlé kudrnaté vlasy, zaoblený obličej s širokou, lehce vystupující bradou, výrazný nos a pod ním knír. Na první pohled nenápadný strejda, žádná celebrita. Gene Hackman nevypadal jako typická hollywoodská hvězda. V zábavním průmyslu, který nejvíc oceňuje mládí a krásu, představoval anomálii. K prvním větším filmovým rolím se dostal těsně před čtyřicítkou a kariérní vrchol zažil ve středních letech. A přesto – v jeho hereckém projevu je něco tak přirozeného a současně intenzivního, že kdykoli jej spatříte na plátně nebo obrazovce, nedokážete se přestat dívat.
Hackman se jako typická hvězda ani nechoval. Nepotrpěl si na okázalý životní styl, opulentní večírky příliš nenavštěvoval. Byl spíš solitér střežící si soukromí před kolegy i novináři. Rozhovory poskytoval jen vzácně. Spolupracovníci jej označovali za skromného, poctivého profíka, který netlachal o tom, co udělá, ale prostě to udělal. Sám o sobě v nadsázce mluvil jako o „běžném důlním dělníkovi“. Slávu vnímal jako vedlejší efekt své profese, ne hlavní cíl. Vše jej předurčovalo k tomu, aby byl charakterním hercem, jehož si lidé budou pamatovat z vedlejších rolí. Opakovaně ale předvedl, že utáhne celý film.
Svého prvního Oscara obdržel za hlavní roli ve Francouzské spojce (1971), kde hraje newyorského policajta Jimmyho „Pepka“ Doylea, který bezhlavě pronásleduje dealery heroinu. Podobná sebedestruktivní posedlost vystihuje experta na odposlechy Harryho Caula v Rozhovoru (1974) od Francise Forda Coppoly. Paranoidní přesvědčení, že zachytil zvuky vraždy, jej dovádí k úplné existenciální paralýze. Obě postavy navenek nemůžou být odlišnější. Doyle je výbušný extrovert, který každého nejdřív seřve a zmlátí, a až pak se ptá. S Caulem, tichým, přemýšlivým melancholikem, by mu nejspíš rychle došla trpělivost. Hackman je srovnatelně přesvědčivý v obou rolích. Vystačí si přitom s tónem a výškou hlasu a řečí těla, nepotřebuje výraznou fyzickou proměnu ani zvláštní přízvuk.
Mnozí si budou nejzřetelněji pamatovat jeho odpudivé záporáky, kteří jsou esencí toxické maskulinity, třeba sadistického šerifa z westernu Nesmiřitelní (1992), za nějž dostal druhého Oscara. Ve skutečnosti byl subtilním hercem mnoha poloh, který dokázal přesně odhadnout, kdy být vidět a slyšet víc a kdy míň. Jeho rozsah mu umožňoval zahrát nevrlého trenéra basketbalu i laskavého strýčka, férového poldu i tu největší svini, která kdy nosila uniformu.
Muži v krizi
Hackman za svou soběstačnost a cílevědomost zřejmě vděčil chudým poměrům, z jakých pocházel. Narodil se v roce 1930 v kalifornském San Bernardinu. Rodina se ale v časech hospodářské krize často stěhovala. Nakonec se usadili v Danville ve státě Illinois. Ani zde ovšem Gene dlouho nezůstal. V šestnácti letech, nedlouho po rozvodu rodičů, utekl k americké námořní pěchotě. Navzdory problémům s autoritami tam vydržel čtyři roky. Sloužil v Číně, Japonsku nebo na Havaji. Poté, co si při nehodě na motorce zlomil obě nohy, byl z armády propuštěn. Krátce studoval žurnalistiku a pracoval v rozhlase. Pak se vrátil do svého rodného státu, aby si splnil sen z dětství, kdy jej na plátně uchvátil jeho herecký idol James Cagney – začal studovat herectví na kalifornské konzervatoři Pasadena Playhouse.
Ve svých 26 letech byl Hackman podstatně starší než jeho spolužáci, třeba devatenáctiletý Dustin Hoffman. Přesto se z nich stali celoživotní přátele. Nejspíš je sblížil i jejich status outsiderů. Hackman si jej vysloužil svým věkem, Hoffmann nevysokým vzrůstem. Velký úspěch jim nikdo nepředpovídal. A dlouho se zdálo, že jde o oprávněnou skepsi. Desítky divadelních a televizních rolí a pořád žádný hit. Pedagogové a castingoví režiséři je přesvědčovali, že budou vždy herci třetích a čtvrtých rolích, ne těmi, jejichž jména se velkými písmeny skví na plakátech. Hackman ale vytrval, dál pod vedením těch nejlepších učitelů metodického herectví piloval techniku a v roce 1964, po premiéře skvěle přijaté broadwayské komedie Any Wednesday, se mu konečně otevřely dveře do Hollywoodu.
Nejdřív byl vybrán do filmu Lilith (1964) z prostředí soukromé psychiatrické léčebny. Při jeho natáčení se seznámil s Warrenem Beattym, který jej následně prosadil do role svého staršího filmového bratra v krvavé revizionistické gangsterce Bonnie a Clyde (1967). První nominace na Oscara. Následovala postava univerzitního profesora s komplikovaným vztahem k jednomu z rodičů v dramatu Nikdy jsem nezpíval svému otci (1970). Druhá nominace na Oscara. A konečně Francouzská spojka, brutálně přímý, věcný a stejně jako protagonista neurvalý krimithriller z něj udělal jednoho z nejžádanějších herců své doby.
Hackman byl pro svůj obyčejný zevnějšek ideálním představitelem tvrdě pracujících mužů, spíš příslušníků dělnické třídy, kteří se snaží fungovat v rámci systému. Jenomže z různých příčin přicházejí o jistoty a iluze a začínají pochybovat o světě i svém místě v něm. Období nového Hollywoodu, tedy přelom šedesátých a sedmdesátých let minulého století, bylo na podobné role mužů v krizi mimořádně vděčné. A tak šel Hackman bez větších výstřelků a karambolů z role do role. Moc pilnějších amerických herců byste tehdy nenašli.
Nenechal se nicméně omezovat jedním žánrem nebo typem postav. V katastrofickém velkofilmu Dobrodružství Poseidonu (1972) hrál duchovního snažícího se s dalšími pasažéry přežít na palubě převrácené zaoceánské lodi. V parodickém Mladém Frankeinsteinovi (1974) od Mela Brookse mohl jako slepý poustevník zapojit svůj komediální timing, vypilovaný během let strávených na divadelních prknech. V existenciálním krimi Noc postupuje (1975) se společně s ním noříme do labilního nitra zdánlivě sebejistého soukromého detektiva.
Možná tu nejlepší roli dostal Hackman v nedoceněné road movie Strašák (1973) od Jerryho Schatzberga. Spolu s Al Pacinem hrají dvojici pobudů s pochybnou minulostí, kteří cestují přes celé Spojené státy, aby si otevřeli automyčku. Hackman ve filmu neokázale využívá jak svůj lehce zastrašující fyzický zjev, tak schopnost uvolněně improvizovat.
Záruka kvality
Po sérii úspěchů se ale Hackman koncem 70. let objevil v několika rozporuplně přijatých komerčních filmech jako Princip domina (1977) nebo Příliš vzdálený most (1977), které jej přivedly do stavu podobného rozčarování, jaké zažívali jeho dřívější antihrdinové. Během natáčení Supermana (1978) prý přišel první den na plac, uviděl Christophera Reevea v těsném elastickém overalu s červenou kápí a uvědomil si, že spáchal kariérní sebevraždu.
Jeho maniakální Lex Luthor sice zůstává jedním z nejzábavnějších komiksových padouchů filmové historie, ale Hackman byl hollywoodskou výrobní mašinérií v dané fázi své kariéry natolik demotivován, že ohlásil předčasný odchod do důchodu. S rodinou se přestěhoval do Monterey, kde se věnoval malování, sochaření, tenisu a závodním autům. Vydrželo mu to cca dva roky. Pak se stejně jako na počátku kariéry nechal zlákat Warrenem Beattym, který ho obsadil do své tříhodinové epopeje o velké říjnové socialistické revoluci Rudí (1981).
V osmdesátých letech začal Hackman v souladu s vyšším věkem častěji ztvárňovat zástupce bílých límečků. Zahrál si arogantního ministra obrany v thrilleru Bez východiska (1987), bezohledného manažera volební kampaně v Moci (1986) nebo privilegovaného zahraničního zpravodaje ve filmu Pod palbou (1983). Jistým návratem k jeho syrovějším raným rolím byl agent FBI, který ve vynikajícím, stále aktuálním krimithrilleru Alana Parkera Hořící Mississippi (1988) vyšetřuje trojnásobnou vraždu na rasisty prolezlém americkém jihu.
O vděčné role neměl Hackman nouzi ani v 90. letech, kdy však kvůli první z několika operací srdce přece jen trochu zvolnil tempo. Kromě Nesmiřitelných, ve kterých kvůli násilnému scénáři původně ani hrát nechtěl, šlo třeba o právnické drama Firma (1993) s Tomem Cruisem, kde sice opět hrál figuru, která je zlověstná, ale velmi jemným, neexplicitním způsobem. Bravurní byl i jako kapitán jaderné ponorky v Krvavém přílivu (1995) Tonyho Scotta. Pro jiného herce by mohlo jít o nenáročný přivýdělek, Hackman zde ale v každé scéně zprostředkovává tolik rozporuplných emocí, jako kdyby šlo o prestižní oscarové drama.
Pozdním vrcholem hercovy kariéry byl vznětlivý patriarcha v komedii Taková zvláštní rodinka (2001) od Wese Andersona, která potvrdila Hackmanův komediální talent a představila jej nové generaci diváků a divaček. Pár let nato odešel do důchodu podruhé, tentokrát definitivně. Vysvětlil to prozaicky tím, že je spokojený s volbami, které učinil, a úspěchy, kterých dosáhl, a víc nikomu dokazovat nepotřebuje. Od roku 2004 se už v žádném filmu ani seriálu neobjevil. Věnoval se malování a psaní historických románů.
Uhrančivost Genea Hackmana netkvěla jen ve výjimečném charismatu a nenapodobitelné souhře očí a úst. V ideálním poměru kombinoval technický a instinktivní přístup k herectví. Svým postavám, i v těch nejmíň ambiciózních žánrových filmech, dokázal dát takovou hloubku, že vás zajímalo, co se skrývá pod povrchem. V jedné roli dokázal být hravý, okouzlující i děsivý, působit drsně i zranitelně. Fakt, že vůbec nenaplňoval představu o tom, jak by měla vypadat hollywoodská hvězda, byl nakonec možná jeho nejmocnější zbraní – kohokoliv hrál, působil uvěřitelně, jako někdo, s kým není vůbec těžké se identifikovat. Navzdory tomu, že šlo zároveň o člověka s talentem, díky němuž patřil k těm nejlepším.
