Článek
Marie Čermínová, obecně známá pod pseudonymem Toyen, je poslední léta v kurzu. Ke čtyřicetiletému výročí od jejího úmrtí Národní galerie „snící rebelce“ uspořádala rozsáhlou výstavu, ale kvůli covidové pandemii ke slavnostnímu otevření ve Valdštejnské jízdárně došlo až o pár měsíců později. Ve stejném roce vyšel román inspirovaný jejím životem z pera Mileny Štráfeldové. A loni mezi čtenáři svým rozsáhlým životopisem o „první dámě surrealismu“ zabodovala Andrea Sedláčková.
Na neutuchající poptávku po životě jedné z nejúspěšnějších českých umělkyň odpovědělo i Švandovo divadlo, které na konci března ve studiové scéně představilo novou inscenaci věnující se nejen samotné Toyen, ale i jejím vztahům se dvěma osudovými Jindřichy – malířem Štyrským a básníkem Heislerem. Autorka a režisérka Martina Kinská při psaní volně vycházela ze zmiňované biografie, ale do hry zapojila také úryvky z osobních textů obou tvůrců. Výsledkem je intimní sonda nahlížející do soužití tří spřátelených duší během těžkého období druhé světové války.
Srdce jako zvon
Jméno Jindřicha Heislera mnohým nejspíš nic neřekne. Pozapomenutý básník se musel kvůli svému židovskému původu ukrývat před nacistickými úřady. Během okupace střídavě žil u své matky, sestry a přátel z uměleckých kruhů, s nimiž se v polovině třicátých let seznámil. Kromě bytu Karla Teigeho často pobýval také v žižkovské garsonce u „Manky“. Jelikož se skromný byt nacházel v přízemí, odkud bylo vidět přímo na ulici, musel být po většinu dne schovaný v oddělené koupelně.
Přestože Heisler trávil celé dny v jednotvárném prostoru, dokázal se vybičovat k umělecké tvorbě. Vedle experimentování s fotografií zde sepsal básnické cykly, jejichž ukázky jsou během představení použity. Jedna z básní je například inspirována mouchou narážející do skla okenní tabulky. Touha uniknout nejen z protektorátní Prahy, ale kamsi daleko do bezstarostných vzpomínek, je ostatně leitmotivem celé inscenace.
Scénou z přízemního bytu začíná i 80minutové představení. Z hluboké vany umístěné uprostřed jeviště chvíli po začátku představení vyleze Heisler v podání Marka Kristiána Hochmanna. Blonďatý herec rošťácky doráží na Anežku Šťastnou v roli Toyen. Ta svému o dvanáct let mladšímu příteli vypráví o životě na pařížském Montmartru, kam se v polovině dvacátých let vypravila s Jindřichem Štyrským. A právě příchod podroušeného přítele naruší jejich radostné snění. Jako by do místnosti spolu se Štyrským vnikla bezútěšná realita, před níž se nelze skrýt a jejíž nezadržitelnou rozpínavost symbolizuje ve vlnách přicházející dunění.
Jemná práce s tíživou atmosférou, prostupující celým představením, je jednou z hlavních předností režie Martiny Kinské. Z úvodní situace v koupelně se inscenace postupně rozvolňuje a mísí se v ní přednáška o artificialismu – malířském směru založeném Štyrským a Toyen – s kabaretním vystoupením. Místo aby se přátelům podařilo najít útěchu v uplynulých zážitcích a společném vyprávění, propadají opileckému snu, jenž se postupně mění v chladnou samotu.
Za použití bílé projekce a zvuků čeření vody se Kinské v závěru představení podařilo evokovat podobně tajuplnou a neklidnou náladu, jakou vyvolávají některé ze surreálných obrazů od Toyen. Nasvícené jeviště připomíná pusté a mlhavé prostory, jež ústí kamsi za vzdálený horizont. Na takovém (ne)místě se ocitá sama Toyen poté, co ji opustí oba blízcí muži. Jak Štyrský, tak Heisler zemřeli v relativně mladém věku na srdeční selhání. Působivá je scéna loučení, v níž je smrt propojena s rekvizicí zvonů za druhé světové války. Spojení soukromých osudů s výjevy z protektorátního Československa ukazuje, s jakou pečlivostí Kinská spolu s dramaturgyní Johanou Součkovou Němcovou k textu přistupovaly.
Zbytečné pomrkávání
Vedle úsporné režijní práce je chvályhodná i samotná práce s historickou předlohou. Přestože hra svým vznikem reaguje na aktuální společenskou poptávku, Kinská se dokázala ubránit až nestoudnému voyerismu, jenž se často skrývá za zájmem o život a dílo Toyen. Ten šlo pozorovat během smršti rozhovorů s Andreou Sedláčkovou, která se nezdráhala odpovídat ani na nevkusně vlezlé otázky. Některé z jejích mnoha rozhovorů proto nesly titulky jako „Toyen jednoznačně měla ráda sex“ či „Žádný ‚on‘“, jež rezolutně a přehlíživě odpovídají na složitou otázku ohledně genderové identity výtvarnice. Avšak zvídavého nahlédnutí za oponu tehdejší společenské smetánky nebylo zcela ušetřeno ani publikum Švandova divadla.
Při zmíněném opileckém entrée si Štyrský vylije hněv na celou uměleckou galerku. Ve zkratce zazní, kdo se zaprodal a koho si pro jeho křivý charakter neváží. Nejvíce naloženo dostane „sračka“ Nezval. Ze strany autorky inscenace se jedná o divácky vděčné pomrknutí, při němž zazní známá jména prvorepublikových herců, básníků a divadelníků. Tyto informace kromě bližší charakterizace mluvčího do příběhu nevnášejí nic podstatného a až zbytečně narušují křehkou poetiku představení.
Víc než biografie
Toto pošilhávání se naštěstí tolik netýká vztahu tří přátel. Ač občas zazní narážky na umělkyniny milostné vztahy, například s malířem Janem Slavíčkem, je mnoho z jejího soukromí uvedeno pouze v náznaku. Stejně tak herci upřednostňují civilní, záměrně tlumený výraz před citovou přepjatostí. Jacob Erftemeijer v roli slavného surrealisty vystupuje jako lehce sebestředný, o něco víc mrzutý, ale stále dobrácký švihák, jemuž jeho mladší kolega zobe z ruky. Šťastná, oblečená do chlapeckých šatů, se dvojice spíše straní a zpovzdálí sleduje jejich počínání. Z jejího zastřeného pohledu lze jen vytušit, jak hluboké city její postava k blízkým partnerům chová.
Respekt k historickým postavám a upřímná snaha o originální umělecké vyjádření, které svou imaginativní poetikou zdaleka překračuje biografickou těžkopádnost, činí z inscenace dílo vhodné pro široké publikum, jež zajímá život víc než drby. Studiové scéně sice odpovídá komorní atmosféra, v níž se drama nese, jen je škoda, že se do sálu vejde jen pár desítek diváků. Zájem by byl rozhodně větší. Ostatně proto jsou nejbližší zářijové reprízy vyprodané.
