Finger: Pokud si v divadle vyděláte míň než prodavačky, něco není v pořádku

Šedesátou sezonu Činoherní klub zahájil nově uvedenými Gogolovými Hráči, které v osmdesátých letech nastudoval už zakladatel divadla, režisér Ladislav Smoček. Tentokrát se jich režijně ujal Lukáš Brutovský a do inscenace obsadil i současného uměleckého šéfa Martina Fingera. Dostal roli Švochněva, jednoho z podvodníčků, kteří k hazardním hrám chovají až manickou lásku. Sám přitom žádný velký karbaník není. „Skončil jsem u prší a kvarteta. Hráčská vášeň ve mně nedřímá,“ usmívá se herec.

Hráči se stali jedním z nejúspěšnějších představení v historii divadla, původní nastudování z roku 1982 Činoherní klub uváděl skoro deset let. V čem podle vás spočívá jejich kouzlo?

Jejich úspěch myslím souvisí s tím, o čem je Činoherní klub i pro mě, a to je fokus na osobnostní herectví. Herci utvářejí postavy svým charismatem, silou osobnosti a dobrým výkladem situací. Důležitou součást představuje také režisér, který herce inspiruje, a herci zase inspirují režiséra. V neposlední řadě je pak klíčová souhra jednotlivých herců na jevišti, bez ní to nejde. Herci musí dostát tomu, aby divadlo zůstávalo živým organismem. Musí být neustále nastražení a přijmout fakt, že všechno je pořád v pohybu a nic se napodruhé neopakuje úplně stejně jako poprvé. Divadlo se nesmí zacyklit v jednom bodě, od toho je tady film, který se natočí, uzavře a už se s ním nehne.

V tehdejších Hráčích i dalších dříve uváděných představeních se tedy myslím zúročila právě sehranost herců, kteří ve většině případů stáli u samého zrodu Činoherního klubu, a také jejich známost u diváků. Politický establishment divadlu mnohdy nepřál, někteří herci chvíli hrát mohli a chvíli zase nesměli, což je taktéž činilo přitažlivými. Všichni byli velmi populární, točili filmy a vystupovali v televizi. Tehdejší soubor divadla v čele s režisérem Ladislavem Smočkem byl zkrátka ve správný čas na správném místě.

Připomeňme, že v původním uvedení Hráčů figurovaly takové hvězdy jako Josef Abrhám, Petr Nárožný nebo Jiří Kodet. Slovenský režisér Lukáš Brutovský se teď do hlavních rolí vedle vás rozhodl obsadit také Ondřeje Rychlého, Jana Hájka a Vasila Fridricha. Nesvazovala vás očekávání, která se s dřívějším úspěchem pojila?

Svazovala mě jen otázka, kterou si pokládám před každou jinou premiérou, tedy jestli se nám ta práce povedla. Trápil jsem se a radoval jako při kterémkoli jiném zkoušení. Poměřováním s původní inscenací jsem se ale nijak nezneklidňoval. Kdybychom se pořád ohlíželi přes rameno, nijak bychom si nepomohli. Naopak si myslím, že by to na našich výkonech bylo znát, výsledný tvar by byl sevřený.

Zmiňoval jste, že Hráči stojí na sehranosti představitelů jednotlivých rolí. Během šedesáté sezony divadla byste ostatně rád stmelil herce, kteří se na jevišti v posledních letech tolik nepotkávali. Řekl byste, že vnitřní chemie souboru Činoherního klubu donedávna trochu chyběla?

Neřekl bych, že přímo chyběla, jen byla roztříštěná do několika samostatných skupin. Každý z režisérů, kteří v Činoherním klubu režírovali nebo dále režírují, měl kolem sebe svou partu herců a jednotlivé týmy se vzájemně příliš nepromíchávaly. V malém divadle to není ideální. Vzájemná chemie je navíc důležitá nejen během zkoušek a představení, ale i ve chvílích, které v divadle i mimo něj společně strávíte. Členové souboru by si měli důvěřovat, sdílet podobné hodnoty. Už vzhledem k velikosti divadla a počtu premiér není možné, abychom byli herecká stagiona, kde působí spousta osobností, každá přináší něco svého, ale vzájemně na sebe neslyší. Aby se na sebe všichni naladili, musí být kolektiv logicky menší.

U každého z herců je pro mě důležité, jaký má charakter a jestli si spolu sedneme. Dobrých herců je fůra, ale důležité je, aby spolu dokázali vyjít nejen na jevišti, ale i v šatně. To neznamená, že se někdy nemohou pohádat. Jenom nesmí jít o destruktivní konflikty, které soubor rozkládají. Samozřejmě je těžké na to dohlédnout, protože pracujete s nevyzpytatelným lidským materiálem. Pokud na to ale máte radar, vyplatí se, když na něj dáte. Je to stejné jako v hokeji, který jsem v mládí hrával. Když do nároďáku nasadíte všechny hvězdy z NHL, ještě to neznamená, že jim to spolu bude fungovat. Naprosto jsem tedy rozuměl reprezentačnímu trenérovi, který těsně před mistrovstvím světa oznámil, že někteří, byť jinak výteční hráči, za nároďák na led nenastoupí. Věděl, že v reprezentaci musí všichni táhnout za jeden provaz a hrát srdcem. Právě proto Česko nakonec vyhrálo.

Umělecké vedení divadla podle vašich slov vyžaduje především porozumění komplikovaným duším herců. Je to pro vás díky vlastním hereckým zkušenostem snadnější, nebo bývá komunikace se silnými hereckými individualitami přesto vyčerpávající?

Obojí. Komunikace s herci je rozhodně složitá. Někdy očekáváte, že budou dělat problémy a nic se neděje. Jindy naopak žádné potíže nečekáte a ony naprosto bez varování přijdou. Je to nekonečný proces, nikdy nemáte hotovo. Díky své herecké profesi jsem si ale zároveň vycvičil jistou empatii, schopnost vidět pod povrch lidských pohledů, gest a intonací. To mi v roli uměleckého šéfa bezesporu pomáhá.

Jubilejní sezonu plánujete oslavit také dalšími premiérami. Nové inscenace uvedou zvučná režisérská jména – Tomáš Dianiška, Jiří Havelka i váš dlouholetý souputník Ondřej Sokol. Můžete prozradit, co při příležitosti šedesáti let Činoherního klubu chystají?

Oslovení zmiňovaných režisérů a výběr titulů, které u nás uvedou, v kostce odráží okruhy dramatiky a způsoby inscenování, jimž bychom se v Činoherním klubu rádi věnovali. Je to určitě autorská tvorba, tedy původní texty napsané nejlépe přímo pro naše divadlo. V šedesáté sezoně ho zastupuje Tomáš Dianiška, který pro nás připravuje hru První dámy. Zatím o ní tolik nevím, protože Tomáš ji stále dokončuje. Doufám, že zůstane věrný své pověsti a dopíše ji včas. Co jsem slyšel, měly by se v inscenaci objevit předobrazy čtyř prvních dam československé historie – Hany Benešové, Marty Gottwaldové, Viery Husákové a Olgy Havlové. Sám jsem zvědavý, co na nich Tomáše zaujalo.

Dále jsou to klasická dramata v novém hávu, což je případ moderní adaptace Ibsenovy Hedy Gablerové od autorky Niny Segal s názvem Shooting Heda Gabler, kterou u nás zinscenuje Jirka Havelka. Poslední premiérou sezony pak bude Komuna Thomase Vinterberga a Morgense Rukova. Severská škola, zejména pak hnutí Dogma 95 mě vždycky lákaly a jsem rád, že se u nás na jeviště v režii Ondry Sokola objeví. V inscenaci navíc bude účinkovat téměř celý soubor, což splňuje důraz na vzájemnou souhru, o kterém jsem mluvil. Zabookovat si režiséry je běh na dlouhou trať. Od prvotního nápadu k samotnému uskutečnění často uběhne několik let. Proto mám radost, že první sklizeň vyšla právě na šedesátou sezonu.

Jakým kritériem jste se při oslovování režisérů řídil?

Všichni zmiňovaní režiséři mají myslím dar pracovat s herci, brát je v tvůrčím procesu do hry, což není samozřejmost. Není tak obvyklé, aby režisér hercům pomáhal utvářet vnitřní svět jejich postav a přistupoval k jejich rolím jako k uvěřitelným živým objektům, do nichž představitelé vkládají osobní sdělení. V některých divadlech herci bývají jen kolečky v inscenačním soukolí. I tento přístup má samozřejmě své zastánce a některým hercům vyhovuje. V Činoheráku bychom ale s takovým přístupem brzy vyhořeli a mě by to ani nebavilo.

Vybavíte si, jaké bylo vaše vůbec první setkání s Činoherním klubem? Ať už z pohledu diváka, nebo později z pozice herce.

Jako divák jsem v Činoheráku poprvé viděl Hejtmana z Kopníku. Bylo to na začátku devadesátých let, když jsem byl na DAMU. Tuším, že jsem tehdy stál na pověstném bidýlku, jako asi všichni studenti v nacpaném divadle. Svou první roli jsem si tu pak zahrál, když jsem ještě působil v Divadle Komedie. Ondra Sokol mě sem tenkrát vzal na hostování do Ujeté ruky Martina McDonagha. Byť nerad odpovídám na otázku, jaká je moje vysněná role, postavu recepčního Mervyna jsem si zamiloval, už když jsem si scénář poprvé přečetl. Okamžitě jsem mu rozuměl, hned jsem věděl, jak ho asi budu hrát, což je pro herce požehnání. O to víc se mi po něm stýskalo, když jsme pak inscenaci museli stáhnout, poněvadž Ondra Sokol není naturalizovaný černoch.

Agentura zastupující britského dramatika vám před třemi lety neprodloužila licenci, protože jste do role Tobyho neobsadili Afroameričana, ale namaskovaného bělocha. Jak jste se se stažením hry smiřovali?

Byli jsme naštvaní. My jsme se totiž černošského herce najít snažili. Když se původní představitel Tobyho Domingos Correia rozhodl vrátit zpátky do Angoly, uspořádali jsme konkurz, na který tři muži tmavé pleti přišli. Byli to ale herci, kteří by takhle velkou roli nezvládli tak, jak bychom chtěli. Toby v představení nesleze z jeviště, je to velmi náročná role. Nějakou dobu jsme tak Ujetou ruku vůbec nehráli, jenže pak nám to přišlo škoda. Měli jsme tu inscenaci rádi a diváci ji taky milovali.

Když potom Ondra Sokol začal točit show Tvoje tvář má známý hlas, poslal mi jednou v noci fotku, na které byl nalíčený jako člověk tmavé pleti. Báli jsme se, aby make-up nevypadal blbě. V divadle na takové věci nemáte moc peněz a rozhodně jsme si z toho nechtěli dělat legraci. Když už by to mělo fungovat, muselo líčení působit věrohodně. Zmiňovaná show byla nicméně vyhlášená opravdu perfektními maskami, takže Ondřej nevypadal jako Ondřej, ale jako Afroameričan. Tak jsme se to rozhodli zužitkovat i na jevišti. Převleky, záměny a metafory přece k divadlu odjakživa patří. O žádný rasismus z naší strany opravdu nešlo. Z agentury nám ale napsali, že nalíčený běloch roli hrát nesmí, a tak jsme Ujetou ruku museli odpískat.

Pokud se nemýlím, licenci vám odebrali na přání samotného autora…

Čert ví. Když vezmu v potaz, jak Martin McDonagh píše, odhadoval bych, že o tom sám nerozhodoval, spíš k tomu byl dotlačen, ale to je jen moje domněnka. Příkaz přišel z úplně jiných demografických reálií. V místech jako Londýn, Paříž nebo New York nedostatkem černošských herců netrpí. V Česku jich ale stále tolik není a rozhodnutí, že inscenaci jinak hrát nesmíme, souvisí mimo jiné s neznalostí našeho kontextu. Ukazuje se, že i když máme k Západu v některých ohledech blízko, v jiných je to dost daleko. Čím dál častěji se nám stává, že se k nám dostane velmi dobrá hra, ale jakmile vidíme, že v ní účinkuje černoch nebo černoška, musíme ji dát stranou. Z multikulturního světa jsme vyčleněni.

Chápu, že křivdy z dávných dob se mají napravovat a ponižování nebo zesměšňování určitých skupin lidí je třeba předcházet. Na druhou stranu mi vadí, když je někdo papežštější než papež, když jdeme z jednoho extrému do druhého a necháme si hrubě narušovat uměleckou svobodu. Teď to hodně přeženu, ale představte si, že bych si vzal váš mobil, chtěl z něj na jevišti udělat pejska, jenže by se ozvalo hnutí za práva telefonů a řeklo: „V žádném případě, mobil je chytrý telefon, žádný zablešený pes.“ Stejný princip. Některé metafory a znaky už dnes zkrátka nesmíte používat, přestože s násilím vůči určitým skupinám ani jejich diskriminací nemají nic společného.

Funkci uměleckého šéfa Činoherního klubu jste předčasně přebíral po Ondřeji Sokolovi, se kterým se kamarádíte už od studií na gymnáziu v Šumperku. Jak těžké bylo rozhodování, jestli do toho jít? I vzhledem k vašemu přátelství…

Rozhodoval jsem se asi týden. Váhal jsem ale hlavně kvůli vytíženosti a zodpovědnosti, kterou jsem jako umělecký šéf musel přijmout. Zároveň jsem věděl, že když to vezmu, bude Ondřej v Činoherním klubu znova režírovat. V opačném případě by v tom s největší pravděpodobností nepokračoval. O funkci jako takovou ani jednomu z nás nikdy nešlo. Jde nám o to, abychom mohli dělat z našeho pohledu dobré divadlo, a na tom, jestli jsem zrovna uměleckým šéfem já nebo někdo jiný, už tolik nesejde. Ten dělá to, ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.

Říkal jste mi, že jste v noci před naším rozhovorem spal asi jen tři hodiny. Přiznáváte, že to s pracovním nasazením často přeháníte a není pro vás snadné vypnout. Ocitl jste se už někdy na hranici vyhoření?

Asi ano a třeba jsem si toho ani nevšiml. Vyhoření jsem přehlušil prací, kterou bylo třeba odvést. Někdy to zvládám lépe, jindy hůř a málokdy se mi bohužel podaří, aby můj diář nebyl tak trestuhodně plný. Všechny volné chvilky, které bych jako herec mohl mít, momentálně zabírá šéfování. Divadlo je skutečně velký požírač energie i času a nejhorší je, že i když mu dáte maximum, stejně za to dostanete podprůměrný plat. Pokud k němu nepřistupujete jen z komerčního a byznysového hlediska a jde vám o uměleckou kvalitu, musíte v Česku počítat s čím dál těžšími podmínkami. Pokud mají divadelní herci štěstí, dostávají práci i jinde, což jim na jednu stranu pomáhá zaplatit složenky, ale zároveň pak nemají čas zkoušet. Nechci si stěžovat, ale pokud lidé s vysokou školu a nějakým profesním renomé vydělávají méně než prodavačky v Lidlu, pak něco není v pořádku.

Sám navíc musíte přepínat mezi praktickými záležitostmi uměleckého vedení divadla a přípravou na vlastní herecké role…

Právě, to je snad nejvíc vysilující ze všeho. Moje práce není jen o tom, že musím v daný čas někde být a podat tam nějaký výkon. Musím se na výkony taky někdy připravovat. Snažím se tedy využít každou volnou chvíli. Kdykoli jedu hromadnou dopravou nebo sedím v kavárně, neexistuje, abych jen tak hnípal – pokud tedy nejsem úplně vyřízený a nezírám jen tupě na flek na stole. Když mi do toho všeho ještě v jednom kuse pípá mobil, mívám z těch kvant informací nateklý mozek. A vůbec nepomůže, když si ten mobil na chvíli vypnu. O to větší hrůza mě pak totiž čeká, když ho zase zapnu. Opakuju, že to není stěžování, jen konstatování reality. Každý svého štěstí strůjce. Já holt momentálně žiju takhle a snažím se z toho nezbláznit.

Jak vás tak poslouchám, říkám si, jestli umělec občas nepotřebuje mít v hlavě prázdno, aby tam mohlo něco nového přijít.

Je to tak a sám si tu čistou hlavu moc přeju. Proto taky funkci uměleckého šéfa neplánuju vykonávat dlouho. Věřím, že se v blízké době najde můj nástupce a já se budu moct zase věnovat jenom tvorbě.