Článek
Hráče staví do role protagonistky (nebo protagonisty – jméno, vzhled i pohlaví postavy je na něm) epické fantasy ságy, která začíná jako přímočarý souboj dobra se zlem. V průběhu rozsáhlého příběhu se ale ukazuje, že nikdo vlastně s jistotou neví, k čemu jeho domněle dobré nebo zlé skutky povedou. Hrdinka se v průběhu děje střetává s mnoha protivníky, kteří ji chtějí za každou cenu zastavit, od technicky pokročilé militaristické říše po záhadnou sektu nesmrtelných bytostí. I jim jde ale o totéž – záchranu světa, který se blíží k zániku. Místo boje s jasně vytyčeným zlem se tak protagonistka musí potýkat s otázkou, kdo je vlastně padouch a kdo hrdina. Ve světě zmítaném sérií pohrom může totiž snaha o jejich odvrácení vést k tomu, že příští katastrofa bude definitivní.
Vyprávěním, které se vymyká standardům online her, je Final Fantasy XIV jedinečná. Trhá rekordy a podařilo se jí oživit skomírající žánr MMORPG, tedy online „her na hrdiny“ – žánru, ve kterém se hráč stává postavou ve výpravném příběhu, nejčastěji ve fantasy světě. Stala se tak nástupcem zdaleka nejznámějšího MMORPG, téměř dvacet let starého World of Warcraft. Ten se v dobách své největší slávy stal tématem televizních sitcomů i debat o závislosti na videohrách a do velké míry stojí za stereotypem „pařana“, který sedí patnáct hodin denně u obrazovky a bojuje s draky a démony. MMORPG je ale zároveň žánr, který je jednak časově náročný, jednak se v herních mechanismech příliš nevyvíjí. World of Warcraft tak v posledních letech zastínily rychlé strategické hry nebo střílečky jako aktuálně masově populární Fortnite.
Netflix pro hráče
Final Fantasy XIV oproti nim boduje právě v důrazu na příběh. Vyprávění se rozbíhá pomalu, ze začátku nepřekračuje fantasy klišé a místy příliš připomíná japonské anime seriály. Trpělivého hráče ale odmění: zdánlivě banální události mají ve skutečnosti promyšlené pozadí a s postupem času se odhaluje mnohovrstevnatost příběhu i propracovanost světa, ve kterém se hrdinové pohybují. Hra se dotýká témat náboženství, imperialismu i uprchlické krize.
Dostává se tak na úroveň fantasy literatury nebo seriálů, jak je známe z Netflixu a dalších streamovacích služeb. Těm se ostatně podobá i příběhovým rozdělením na „série“, v podání her tedy jednotlivá rozšíření. Ty má Final Fantasy XIV celkem čtyři a je na nich poznat, jak autoři příběhu postupně nabírají na jistotě: postavy v hrdinově týmu parťáků, které zprvu slouží jen jako živé kulisy, dostávají tvář a hráč brzy zjistí, že jim na jejich osudu záleží. I samotná hlavní hrdinka, která je na začátku koncipovaná jako klasická videoherní „mlčenlivá protagonistka“, do které si hráč může projektovat sám sebe, postupně získává hlas a charakter.
Poslední rozšíření nazvané Endwalker, které vyšlo loni v prosinci, celou ságu uzavírá. Tvůrci v něm skvěle pracují se všemi otevřenými dějovými linkami. Hře se podařilo vyhnout častému úskalí dlouhých televizních seriálů, kdy je příběhů a záhad tolik, že se některé z nich nedočkají uzavření, u jiných zase musí autoři narychlo zahlazovat logické rozpory. Ve Final Fantasy XIV hráč oproti tomu na pozadí apokalypsy, kterou sám nezáměrně spustil, uspokojivě odhaluje tajemství světa, která prostupují příběhem od samého začátku.
Silný příběh je charakteristický pro celou sérii Final Fantasy, která je už od prvního dílu z roku 1987 stálicí japonské a později i světové herní scény. Svým způsobem je protipólem online videoher, které dávají důraz především na hratelnost a děj je obvykle spíš nutnou nástavbou. Final Fantasy XIV se ale vyprávění z tradičních „her na hrdiny“ pro jednoho hráče podařilo navázat na hraní přes internet. Spíš než tradiční MMORPG je to příběhová hra – a tradiční prvky online hraní, jako jsou skupinové souboje, jsou v ní až druhotné.
Znovu a lépe
Princip hraní jako takového se ostatně příliš neliší od zmíněného World of Warcraft. Spočívá hlavně v rytmickém bušení do klávesnice, která má na desítkách kláves a zkratek navázané schopnosti hráčovy postavy. Ty se různí podle jejího povolání – hráč může nejen bojovat s nepřáteli jako mág, bard nebo třeba boxer, ale stát se i rybářem nebo kuchařem. Online aspekt hry pak spočívá v tom, že některé úkoly a nepřátele může hráč zdolat jen ve skupině s ostatními.
I kvůli tomu úspěch Final Fantasy XIV nepřišel hned. První verze čtrnáctky z roku 2010 byla jen slabým odvarem World of Warcraft a s nelibostí ji přijala nejen kritika, ale především hráči. Původní vedení týmu vývojářů skončilo a hru dostal na starost nový producent Naoki Jošida, který se ji rozhodl od základu překopat. Po necelém roce, kdy byly herní servery mimo provoz, přišel s novou, podstatně lépe přijatou verzí. S čím dál propracovanějšími pokračováními příběhu se pak hra dostala na špici žánru. Loni v listopadu měla po celém světě 24 miliónů platících hráčů – a prosincové rozšíření Endwalker, které dekádu dlouhou ságu uzavírá, nalákalo milióny dalších.
Což je víc, než tvůrci hry čekali. Aktuálně je o Final Fantasy XIV takový zájem, že její vydavatel Square Enix pozastavil reklamní kampaň i e-shop, kde jde hru koupit. Nováčci se k ní tak aktuálně nedostanou – a pokud o to stojí stávající hráči, musí ve večerní špičce čekat desítky minut ve virtuální frontě. Ti, kteří překážky překonají, se ale můžou těšit na zážitek, který se ve videohrách stále jen tak nevidí. A těm, kteří se dostanou až ke šťastnému konci, už Jošida slíbil nové příběhy starých postav v dalším rozšíření.
