Filmy jako tenhle se už točit nebudou. Scorsese do kin vrací důstojnost

Pak že Hollywood seniorům nepřeje. Clint Eastwood natáčí v 93 letech svůj „zaručeně poslední“ snímek, William Friedkin těsně před svou smrtí v 87 letech uvedl konverzační drama. Ridley Scott se činí i v 85 letech a v listopadu vyšle do kin historický velkofilm Napoleon, načež se vrhne na pokračování Gladiátora. Francis Ford Coppola si v 84 letech řekl, že ho to na režijním odpočinku nudí, a veškeré své jmění investoval do vysněného utopického filmu Megalopolis.

Martina Scorseseho bychom mohli z celé téhle řady matadorů označit za benjamínka, neboť je mu pouhých 80 let. Také je ovšem dlouhodobě nejvíce vidět. Jeho mediální výtlak se ještě znásobil, když je kvůli pokračující herecké stávce jediným, kdo může nový film propagovat. Dcera Francesca s ním natáčí humorná videa na TikToku, dává rozhovory, kam se podíváme, a zejména patří mezi nejhlasitější kritiky současné podoby Hollywoodu. Před pestrobarevnými marvelovkami přitom varoval ještě v době, než to bylo cool, a aktuální vývoj mu dává zpětně za pravdu.

Zabijáci rozkvetlého měsíce je přitom možné vnímat jako Scorseseho sebevědomý políček Hollywoodu. Takový si může dovolit uštědřit jen žijící legenda a oddaný cinefil, který pro film dýchá od doby, kdy poprvé zašel do kina. A pranic ho netěší, že dnešní diváci mohou na plátně vidět víceméně stále dokola variaci toho samého – řemeslně zvládnutou pouťovou atrakci. Scorsese tvrdí, že filmy nahradil obsah – content –, přičemž obsah by mělo být primárně něco, co naplní žaludek, nikoliv kina. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou tak především snahou vrátit do kinosálů VELKÉ vyprávění. VELKÝ příběh s VELKÝMI hereckými hvězdami ve VELKÉM měřítku, a to celé s VELKOrysou stopáží 206 minut.

Nutno dodat, že tak činí způsobem, který není tak docela divácky přívětivý, což je ale zcela zjevně režisérův záměr. Přímočarý výplach naleznete ve vedlejších sálech, k tomuhle je potřeba si hledat cestu, upravovat svá očekávání i představy o postavách.

Příběh podle skutečných událostí nás přivádí na začátek 20. let minulého století na území kmene Osedžů. V rezervaci se našla ropa, což z domorodých Američanů rázem udělalo nejbohatší komunitu na světě. Bohatství ovšem přilákalo i supy a v rezervaci se začala hromadit podivná úmrtí a vraždy indiánů, které ovšem nikdo nevyšetřoval…

Zapomenutou kapitolu z amerických dějin rasového útlaku a nespravedlnosti oživil před několika lety novinář a spisovatel David Grann ve stejnojmenné knize. Ta je přitom primárně vyprávěna z pohledu policisty Toma Whitea a z valné části se soustředí právě na vyšetřování vražd a důsledky, které to mělo na upevnění významu a moci FBI. Filmová adaptace pak mohla dopadnout podobně, první verze, s níž Scorsese a spoluscenárista Eric Roth přišli, byla právě takovou tradiční procedurálkou a Whitea si měl zahrát Leonardo DiCaprio.

Hlavní hvězda a současně i producent si však postavila hlavu, že nehodlá hrát dalšího představitele dnes tak směšného archetypu „bílého spasitele“, bělocha, který přijede zachraňovat utiskovanou menšinu. Scorsese s Rothem proto znovu usedli k psacímu stroji a DiCapriův požadavek si vzali k srdci skutečně důrazně.

Samotnému vyšetřování je ve výsledku věnována poslední třetina. První dvě třetiny tak sledujeme životní příběhy mimořádně odpudivých kreatur. DiCaprio se nakonec ujal role Ernesta Burkharta, válečného veterána, oportunisty a chamtivého naivky, který se z vypočítavosti ožení s dobráckou indiánkou Molie v podání Lily Gladstoneové, která má v budoucnu zdědit velké jmění z příjmu z ropy. Aby toho docílil, musí se postupně zbavit jejích příbuzných. V pozadí ďábelského plánu stojí Burkhartův strýc v podání Scorseseho dřívější „múzy“ Roberta De Nira – pod maskou dobrotivého strýčka a lokálního mecenáše se ukrývá chladně kalkulující bestie, které jde o jediné: získat majetek Osedžů.

Obě herecké legendy si asi nikdy v kariéře nezahrály tak opovrženíhodné charaktery. Dokonce i DiCapriův sadistický otrokář Candie z Tarantinova Nespoutaného Djanga je v porovnání s Ernestem docela sympaťák. Ani mezi ostatními bílými obyvateli městečka u ropných nalezišť nenajdeme kladnou postavu. Závistiví parazité běžně vykrádají šperky z rakví, vraždí své manželky kvůli dědictví nebo sousedy kvůli životním pojistkám. Běloši mordují indiány po desítkách a činí tak bez jakýchkoliv výčitek a rozpaků, protože jsou kryti laxním trestním systémem, v němž jsou práva menšin potlačována.

Není divu, že Scorseseho vzal tenhle příběh skutečně za srdce, což se projevuje i jeho osobním dojemným cameem v samém závěru. V případě vražd Osedžů se potkávají věci, které má rád a často je ve svých filmech zpodobňuje – násilí, korupce a chamtivost. To jde ruku v ruce se třemi faktory, které položily základy moderní Ameriky – ropa, kapitalismus a genocida. Ropa, která roztáčí kola mimořádného průmyslového rozmachu a pokroku. Kapitalismus, který v honbě za bohatstvím nutí jít často doslova přes mrtvoly. No a v poslední řadě je to genocida indiánů, bez níž by nebylo možné si zemi odvážných a svobodných podmanit a kolonizovat.

Nikoliv náhodou je v Zabijácích prostřednictvím filmového týdeníku připomenuta i další lokální událost, která byla i přes svou hrůznost na dlouhá desetiletí vymazána z americké kolektivní paměti. Masakr více jak stovky Afroameričanů v Tulse a vypálení jejich čtvrti měl za následek zničení prosperující a bohaté komunity, přezdívané „černošská Wall Street“. Dlouhá léta věděl o pogromu jen zlomek historiků, v širší známost vešel až před pár lety díky komiksové minisérii HBO Watchmeni. Zabijáci tak budou mít podobný efekt z hlediska domorodých Američanů, což se potvrzuje i tím, že knižní předloha je opět v žebříčku bestsellerů.

Zabijáci rozkvetlého měsíce vrací do kin vážnost a důstojnost. Scorsese vzal své tradiční spolupracovníky, a na filmu tak není cítit jediný falešný tón, vše šlape jako švýcarské hodinky. Herci hrají jako o život, kamera Rodriga Prieta střídá velkolepé scenérie ropných věží a hořících stepí s klaustrofobickými interiéry ložnice, v níž indiánka Molie bojuje o život, hudba nedávno zesnulého Robbieho Robertsona podkresluje scény hravým propojením jazzu a indiánské muziky, zcela v rytmu nikdy neselhávající střihačky Thelmy Schoonmakerové.

Přes to přese všechno buďme upřímní – Zabijáci jsou anomálií a byli by jí pravděpodobně i v minulosti, na niž Scorsese tak rád vzpomíná jako na dobu umělecké rozmanitosti. Hodně připomíná Nebeskou bránu z roku 1980, také takřka čtyřhodinový divácky nepřívětivý revisionistický western, který pohřbil kariéru režiséra Lovce jelenů Michaela Camina a kvůli enormnímu rozpočtu zruinoval i tradiční studio United Artists.

Scorsesemu takový osud nehrozí – navzdory štědrému dvousetmilionovému rozpočtu se není potřeba obávat, že by kvůli tomu produkující streamovací platforma Apple Original Films zbankrotovala. Spolupráci se Scorsesem vnímají především jako vstupenku do světa prestižních festivalů a ocenění, podobně jako svého času Netflix u Irčana. Jen velmi málo tvůrců si může dovolit tak exkluzivní tvůrčí kontrolu, aby divákům naservírovali film, jako jsou Zabijáci rozkvetlého měsíce.

Prospěly by jim střihačské nůžky a svižnější tempo? Zcela bezesporu ano. Byl by Scorsese nucen ke kompromisům? Zcela bezesporu ano. Ale bylo by to na škodu? Jak jsme se mohli přesvědčit v posledních letech, bianco šek od streamovacích platforem na absolutní tvůrčí svobodu mnoha známým a zkušeným tvůrcům tak docela neprospěl a takto vzniklé filmy byly přijaty rozpačitě i pravověrnými fanoušky (vzpomeňme na Fincherova Manka).

Scorsese v tomto ohledu neselhává tolik, co jiní, což lze přičíst jeho zkušenostem a autorské sebekázni. Jak navíc ukázaly tvůrčí neshody s původně produkujícím studiem Paramount nad druhou verzí scénáře, která „bílé spasitele“ nahradila bílými vrahy, Zabijáci by v tradičním studiovém systému nebyli ani připuštěni do výroby. Buďme tedy za takový mimořádný souběh okolností rádi, protože díky němu můžeme být svědky výjimečně pojatého vyprávění.

Ale také se smiřme s faktem, že podobné filmy jsou odsouzeny k vyhynutí, podobně jako si to myslí De Nirova postava o Osedžích. Kéž bychom se mýlili podobně jako on.