Filmoví Mašínové Nedbal a Hes: Telefony jsou smrt. Běžte ven a dívejte se

„Je to společný úspěch,“ říkají o dvojité nominaci na Českého lva představitelé bratrů Mašínů Jan Nedbal a Oskar Hes. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o intenzivním zážitku z natáčení úspěšného filmu, ale i o informačním přetlaku dneška.

„Telefon je smrt nás všech. Vypni ho, běž ven. Buď zticha a koukej se,“ radí herec Jan Nedbal, který volný čas rád tráví mimo dosah sociálních sítí. S kamarádem bloudí krajinou, přespává v improvizovaných přístřešcích.

Vzdáleně to připomíná jeho zatím poslední filmovou roli, v níž se musel brodit blátem a přežívat v drsných podmínkách, aby se spolu se svým bratrem a dalšími členy protikomunistické odbojové skupiny mohli dostat přes hranice totalitního Československa.

„Za mě to byli hrdinové,“ říká Nedbal o Mašínech. „To neznamená, že naprosto uznávám jakýkoliv jejich krok. Jen je obdivuji ze své totální maličkosti člověka, který se narodil v roce 1990 a nezažil vůbec žádnou represi.“

„Ti kluci nebyli vycvičeni jako vražedné komando,“ dodává Oskar Hes a říká, že jako herci museli vymyslet, jak se postavit ke každému vyhaslému životu ve filmu Bratři.

Podle čeho si společnost vybírá své lídry? A proč se sláva přeceňuje? Nejen o tom mluví Oskar Hes a Jan Nedbal v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Když jsme se potkali před rozhovorem, řekli jste si „čau, brácho“. Tři roky jste spolu bydleli, máte za sebou intenzivní natáčení. Jste opravdu jako bratři?

Jan Nedbal: Od prvního castingu uplynulo pět let, možná i víc. Čas, který jsme spolu trávili od prvního dne, byl velmi intenzivní. Až do loňského prosince, kdy nám došlo, že už jsme bohužel trošku staří a že spolu nemůžeme bydlet donekonečna. Máme holky a cesta už asi musí vést dál. Bydleli jsme v bytě, který je napsaný na mě, Oskar se odstěhoval, tak jsem tam teď se svou přítelkyní.

Už ani nevím, kdy jsem Oskara viděl naposled, ale přijde mi, že je to třeba pět let. Je to přitom tak měsíc. Fakt se mi upřímně stýská a jsem rád, že ho vidím. Říkáme si brácho, tak si i píšeme.

Váš příběh je tedy mnohem delší než historie filmu Bratři? Potkali jste se už před castingem?

Oskar Hes: Poprvé jsme se potkali na konkurzu do Národního divadla, do inscenace Jana Mikuláška Kouzelná země, pak náhodou na castingu k Bratrům. Neplánovali jsme, že půjdeme spolu, ale prostě jsme šli na řadu, předvádět jednu z těch scén. Myslím, že to byla pasáž z filmu, kdy jsme už úplně vyčerpaní, schováváme se pod klestím před vojáky. Na ten popud si nás Tomáš Mašín vybral a od té doby jsme spolu začali kamarádit.

Jak vypadala vaše příprava?

Jan Nedbal: Přišel covid, všechno bylo zavřené, tak jsme chodili cvičit ke mně domů. Nakoupil jsem z internetu nějaké činky, udělali jsme z mého pokoje gym a tam jsme bušili. Říkali jsme si: „Jo, musíš prostě, Josef by to taky dal. Ještě mi dej deset.“ Takhle jsme se prasili, hlídali jsme se s jídlem, až to nakonec přešlo do společného bydlení.

Dvakrát se natáčení zrušilo, byli jsme spolu smutní, zapili to, bylo líp, zas spolu cvičili… Bylo skvělé vedle sebe mít parťáka. Dávalo mi to pocit zodpovědnosti. Kdybych Oskara vedle sebe neměl, bylo by mnohem těžší vytrvat.

Dnes už spousta věcí kolem Mašínů vypadá jako sen. Mýtus, ve kterém se já s Oskarem bez bot plazíme v blátě a brodíme v řece a někdo u toho mimochodem má kameru. Najednou sedíme v kině a říkáme si: „Jé, hele, čum!“

Oskar Hes: Na premiéře se nám to opravdu celé zdálo jako zázrak. Tomáš Mašín film připravoval myslím deset nebo 12 let. Kluků, kteří měli hrát Mašíny, bylo spousta. Původní casting byli, myslím, bratři Hádkové, nevím, jestli by to ještě dneska mohli hrát, už to nejsou kluci. Pak proběhly možnosti typu Komínek, Mišík a další. Je zázrak, že jsme to nakonec byli my dva.

Oba jste nominováni na Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Berete to jako společnou nominaci?

Oskar Hes: Pro mě je primárně úspěch už ta nominace a to, že jsme nominováni oba. Finální rozhodnutí akademiků pak už do velké míry ukazuje jejich individuální sympatie. To, že si z toho roku vybrali zrovna nás a další tři skvělé herce, Rodena, Hádka, Prachaře, je skvělé. Je úžasné, že jsme v nominacích a že jsme tam spolu. Vnímám to jako společný úspěch, protože ten film se nejmenuje Bratr ani Josef Mašín ani Ctirad Mašín, ale Bratři.

Jan Nedbal: Já to vnímám úplně stejně. Mám to tak, že Ctirad a Josef jsou jedna postava. Už teď mám husí kůži, když o té nominaci mluvím. Nikdy jsem si neuměl představit, že něco takového přijde.

Co jste si o Mašínech mysleli, než jste ty role získali?

Jan Nedbal: Za mě to byli naprostí hrdinové, vždycky budou. Už nemusím chodit kolem horké kaše, protože už nepodělám žádné PR tomu filmu, a je mi úplně jedno, jestli s tím někdo nesouhlasí.

Celá ta látka je o tom, že si na to udělá každý svůj názor. A můj názor je, že celá jejich odbojová skupina i jako třetí odboj jejich otce Josefa Mašína ukazují nesporné rysy odvahy a obrovské odhodlanosti bojovat proti zlu a útlaku totalitního režimu. Ať už nacistického, nebo komunistického. Dělají to vlastně pro všechny ostatní. Pokud tohle nikdo nevidí, tak si nebudeme rozumět. Já jsem teda velký mašínovec, jsem rád, že jsem mohl jednoho z nich hrát. Pořádně mi to možná dojde, až mi bude padesát.

Oskar Hes: Já je neznal. Nevím, jestli to byl můj nedostatek, nezájem, nějaké zavření se v bublině. O tom příběhu jsem několikrát slyšel, možná ještě ze školy, ale to téma se mě nedotýkalo, prostě jsem ho neřešil. Když pak přišla nabídka té role, tak jsem si o tématu začal něco zjišťovat a moje reakce byla „wow“.

Vážně v té historii Mašínů nejsou žádná dilemata?

Jan Nedbal: Já to klidně doplním. Neznamená to, že naprosto uznávám jakýkoliv jejich krok. Jen je obdivuju ze své maličkosti člověka, který se narodil v roce 1990 a nezažil nikdy žádnou represi, maximálně od své mámy, když ho nechtěla po večerce pustit ven.

Z tohohle minima, které mám se svými vědomostmi historie, je to pro mě obrovský příběh hrdinství a boje za svobodu jednotlivce proti molochu, který je neporazitelný. Mašínové xkrát hledali cestu, tohle byla ta, kterou měli k dispozici, kterou zvolili, protože ji znali. Jejich otec udělal vlastně to samé. Člověk si musí uvědomit, v čem oni vyrůstali, kdo byli jejich vzory.

Hrozně mě mrzí, když lidé říkají, že Mašínové můžou za to, že pak zavřeli jejich matku a sestru. To nebyla vina těch bratrů. Uvěznili je komunisté. Kdyby nebyl komunismus, tak žádná z těch situací nenastane. Mašínové nevyhlásili třídní boj, nebrali lidem práci, neorganizovali vykonstruované procesy, na kterých by popravovali nevinné lidi. Za tohle může ten systém. Chtěli se proti němu vymezit a tohle byla cesta.

Nejsou ale kontroverze, které činy Mašínů vzbuzují, trochu komplikovanější? Mluvíš o popravování nevinných lidí…

Jan Nedbal: Jasně, jenže pan Honzátko (byl zabit Ctiradem Mašínem, pozn. red.) byl příslušníkem policie toho režimu. Kdyby bylo potřeba, tak bude režim bránit svým životem a zbraní. Akorát vyhrál Ctirad Mašín. Mašínovi nůž do ruky nedal ten režim, to bylo jeho vlastní rozhodnutí. On si ale myslel, že mu jde o život. A věděl, že je Honzátko poznal. Kdyby se probudil, napráší je, celá akce ztroskotá. Takže udělal, co mu v tu chvíli přišlo nejlepší, což je samozřejmě strašné. Nemám rád násilí. Já ani ryby nechytám, protože je mi jich líto. Ale také jsem nikdy nebyl ve válce.

Řešili jste tahle dilemata na place?

Oskar Hes: Hodně. Při každé důležité scéně, střelbě, při každém vyhasnutí života. Když Josef Mašín poprvé střílel na policejní stanici, bylo to na nás hercích, ukázat, jak reaguje, když zmaří první život. Bylo x možností, jak se k tomu postavit. Myslím, že to byl reflex, že ti kluci nebyli naučení jako vražedné komando. Kdyby mohli, tak na Západ dopochodují a nic se nikomu nestane. Ale když vám někdo klade překážky, musíte je překonávat. Příslušníci SNB a režimu byli překážky, bylo je potřeba překonat. Nebylo to tak, že by si Mašínové řekli: „Pojď, Ctirade, vezmeme bouchačky a postřílíme 20 komoušů, protože nás to baví.“

Máte za sebou roli, která je politická, která nejde dělat jen jako „kšeft“, vyžaduje nějakou angažovanost. Máte to tak jako herci často?

Jan Nedbal: Různá témata nesou různou zodpovědnost. Ať je to film Zpráva, který se odehrává v Osvětimi, nebo minisérie Matematika zločinu, která se snaží očistit falešně odsouzeného člověka, nebo Bratři. Nese to s sebou nějaké otázky, na které jsem vždycky připravený a ochotně odpovím.

Ty ses ale mimo mikrofon ptal i na lidi, kteří se mohou mediálně prezentovat masám. Nemyslím, že by to každý měl dělat. Jen proto, že jsem slavný, neznamená, že to, co říkám, je pravda. Lidé by mě kvůli tomu neměli brát vážně. A už vůbec by mě neměli následovat.

Bohužel existují lidé, kteří to dělají velmi aktivně. To, že jsi slavný, fakt neznamená, že by sis měl otevírat hubu a říkat lidem, co mají dělat. Být herec vůbec neznamená, že o něčem něco vím. Vzdělávám se ve volném čase o něčem, co mě zajímá, ale to je čistě moje devíza.

Nevím, jestli bych si vzal k srdci životní rady některých mých slavných hereckých kolegů. A už vůbec bych je neaplikoval na veřejnost.

Máš, Jane, pocit, že to je v dnešní společnosti problém? Že si lidé hledají lídry z úplně divných sfér, včetně herců?

Jan Nedbal: Obrovský. Dneska můžeš být slavný už jen tím, že hraješ videohry, že máš OnlyFans, že děláš make-up. To, že tě sleduje 5000 lidí, přece neznamená, že něco víš. Dělej make-up, řiď mercedes, ale buď potichu.

Sami s tím v souvislosti s filmem Bratři vnitřně nebojujete?

Jan Nedbal: Ne, vůbec ne, protože to je látka, o které se bavit chci. Nevyjadřuju se ale k ničemu jako Honza Nedbal civilista, protože to je čistě můj svět. Jestli něco budu chtít říct, řeknu to Oskarovi, ale neudělám to jako vlog na instagramu, aby to vidělo 18 tisíc lidí. Proč by to někoho mělo zajímat?

Oskar Hes: Kult herce, který tady byl za dob třeba pana Hrušínského a ostatních legend, tak ten tady dneska není. Kolem mě je spousta dobrých herců a spousta slavných lidí. Už to není tak, že by byl třeba jen Sepeši a Bartošová, dvě hlavní celebrity celé republiky. Je jich tolik, že se člověk malinko ztrácí.

Herci jdou určitě vidět víc než člověk, který dělá v obchodě nebo kdekoliv jinde. Nějakou zodpovědnost určitě máme. Tady se ale vrátím k Honzovi. Když dělám nějaké historické téma, je má povinnost se o tom vzdělat. Měl bych se o to zkrátka zajímat. Zároveň ale nedělám to, co někteří lidé kolem mě. Nevyjadřuju se veřejně politicky, neangažuju se. Na to jsou jiní, kteří jsou na svých místech.

Jak jste k tomuhle postoji došli?

Jan Nedbal: U mě to asi nejvíc změnila sociální média. Je tu nezadržitelné množství informací, na mě to má efekt, že mi začíná být všechno už trochu jedno. Momenty, které zatřesou kulturou… Vezmi si, kolik jsi jich za posledních pět let zažil, ale už ti to je vlastně jedno. Člověk si vybuduje rezistenci.

Jaká je podle vás cesta z toho informačního přehlcení nebo potřeby se vyjadřovat ke všemu?

Oskar Hes: Cest je za mě spousta. Je to na každém z nás, ale jsou základní věci typu hýbat se, udržovat životosprávu, protože tělo je s hlavou tak silně spojené. Pociťuju to každý den, když na mě padají ty špatné zprávy. Snažím se pak omezit sociální sítě na minimum, odejít, odcestovat. Pro mě je cestování obrovská úleva. Možná je to útěk sám před sebou. Podle mě je důležité, aby si člověk dokázal sám od sebe odpočinout.

Jan Nedbal: Já myslím, že je to easy. Vypni si telefon, běž ven, buď zticha a koukej se. Nic víc nepotřebuješ, venku je všechno. Telefon je úplná smrt nás všech.

Teď jsem byl dva víkendy za sebou s mým kamarádem, vzali jsme si prostě batohy, péřové spacáky a šli jsme chrápat do lesa, dělali si steaky na šutru, spali pod plachtou. Ježíšmarjá, co je víc? Víš, jak je pak dlouhý den, když vyrazíš za úsvitu, jedeš vlakem, musíš někam vyšlapat, udělat si oheň, sehnat si vodu, naštípat dřevo, udělat si spaní, postavit to tak, abys nezmokl? Pak jdeš spát a není ti zima, protože ses dobře oblékl a všechno máš připravené. Také ti to dá pocit důležitosti, úspěchu. Jeďte na Sázavu, je to z Prahy půl hodiny vlakem. Je to mnohem lepší než čekat, že ti někdo olajkuje fotku na instagramu, protože to tě stejně nikam neposune.

Moc díky za rozhovor.