Film plný krásných lidí i strojů. Top Gun: Maverick je nadzvuková euforie

K filmu Top Gun, který se v roce 1986 stal největším kasovním hitem i přes nepřízeň velké části dobových kritiků, se váže jedna vypovídající anekdota. Režisér Tony Scott byl údajně během natáčení vyhozen celkem třikrát. Hollywoodem neprověřený mladší bratr slavnějšího Ridleyho byl producenty Donem Simpsonem a Jerrym Bruckheimerem vybrán na základě reklamy automobilky Saab, v níž švédská ikona silnic uhání po vzletové dráze v doprovodu stíhačky. Duo producentů mělo v ruce scénář inspirovaný elitní americkou pilotní školou a stylově výrazný spot je zaujal natolik, že Tony Scott dostal největší zakázku své kariéry. Přesto na sebe velice rychle narazily dvě odlišné představy.

Producenti si údajně vysnili ponurou náladu podobnou té z Coppolovy Apokalypsy. Jenže Scott odletěl na letadlovou loď Enterprise a začal točit zpomalené záběry s výrazným filtrem, bez nichž už si dnes Top Gun nelze představit. A díky mizernému počasí pokračoval i poté, co mu byl oznámen vyhazov. Právě vizuální styl na pomezí hudebního klipu a reklamy na americké námořnictvo charakteristický výraznými barevnými odstíny, filtry a silně stylizovanými záběry nakonec do značné míry zajistil filmu dlouhověkost. I když byl Tony Scott několikrát v ostrém konfliktu s producentskými představami, Top Gun nakonec vyletěl do světa ne jako ponurý válečný film, ale jako estetizovaná romance, která spojuje lásku k nadzvukovému létání, starší ženě a kamarádovi na křídle.

Právě touto trajektorií projde hlavní postava, Pete Mitchell, volací znamení Maverick. Geniálního pilota s vystupováním revoltujícího puberťáka nejlépe charakterizuje hodnocení jednoho z nadřízených: „Synku, tvoje ego vystavuje šeky, které tvoje tělo nedokáže splatit.“ Tom Cruise si v úvodu své kariéry vystřihl roli, která mohla být jen karikaturou, ale i díky vedení Tonyho Scotta a celkovému ladění filmu vytvořila dokonalou definici slova „hotshot“. Trochu frajer, trochu idiot, romantik i adrenalinový závislák, Maverick je přesně tak úsměvný jako tón filmu, který osciluje mezi dynamickou leteckou akcí, soft pornem a popovým klipem.

S trochou ironie jediní, kdo v současnosti věřili v životnost Top Gunu, byli nejspíš Tom Cruise a producent Jerry Bruckheimer, kteří se rozhodli po více než čtvrt století navázat na příběh, jenž zdánlivě žádnou druhou kapitolu nepotřeboval. Obzvlášť v době, kdy sladká nostalgie po osmdesátých letech sice kvete, ale trhu tvrdě vládnou CGI orgie Marvelu a gigant Disney. Top Gun možná funguje jako fetiš diváků, pro které byl na přelomu 80. a 90. let vzrušujícím výletem mezi pilotní elitu a vlhkým snem o tom, že jednou budou také létat v ocelových ptácích, ale nepochybně nepatří mezi nejživotnější ikony reaganovské dekády.

Jenže druhé Maverickovo nanebevstoupení je spíš než s kultem původního filmu spojené s renomé jeho ústřední hvězdy. Tom Cruise se na prahu šedesátky stal v podstatě posledním mohykánem. Herec, občas redukovaný na sladkou tvář idolu dívčích srdcí, je jednou z posledních komerčních jistot starého dobrého Hollywoodu. Divákům dává víc než jen svůj vzhled a glamour. V době, kdy valná část továrny na sny žije před zeleným plátnem, se Cruise oddává těm nejšílenějším kouskům. Zábavu přináší i za cenu poškozování vlastního těla a nasazování života.

Zatímco pro producenta je Cruise snem, pro svého pojišťovacího agenta musí být noční můrou. Ohromení nesimuluje CGI efekty, ale promyšlenými a osobně prováděnými kaskadérskými kousky, na které navíc nabaluje smysluplné scénáře. To je případ především Mission Impossible, jedné z mála sérií, které s lety na kvalitě získávají, ne ztrácejí. I ta si ale zažila úskalí Cruisova osobního nasazení. Natáčení šestého dílu se zastavilo na dlouhých šest týdnů poté, co si herec při riskantním přeskoku střechy zlomil kotník.

Top Gun: Maverick by mohl nést módní štítek „Tailored by Tom Cruise“. Díky početným covidovým odkladům vytvořilo šikovné PR kolem filmu bezmála legendu, která má nicméně pevné kořeny v realitě. Ano, po vrtulníku Cruise zvládl pilotování nadzvukové stíhačky a valnou většinu krkolomných kousků na plátně provádí s kniplem v ruce sám, tím pádem není třeba kouzlit se zeleným plátnem – nebo zpětnou projekcí jako v původním Top Gunu. Je to ale dost na kvalitní velkofilm?

Diváci od Cruise očekávají, že jim toho dá hodně, v posledních několika letech se mu ale pravidelně daří očekávání překonat. A druhý Top Gun není výjimkou. Ano, někteří recenzenti správně poukazují na to, že film není nijak podvratný, nereflektuje měnící se svět a jeho výzvy. Jenže to není DNA Top Gunu. Ani původní film nereflektoval studenou válku nebo genderové role v armádě. Použil je jako tapetu, na kterou vymaloval pastelovými barvami chlapeckou fantazii o hrdinovi, který ovládne letadlo, ochrání kamarády a získá srdce starší ženy. Tenhle dokonalý eskapistický model Maverick v novém balení ještě vylepšuje.

Dějem se nemá cenu valně zabývat, nepřítel je tu kdesi ve třetím plánu. Existuje téměř nesplnitelný úkol, na který si jako instruktor mladé generace elitních pilotů může troufnout pouze Maverick, toho času testovací pilot. Pete Mitchell se změnil jen drobně, přibyly mu vrásky, je ale stejně nezodpovědný jako dříve, což brzdí jeho kariéru. Ranvej brázdí na staré motorce Kawasaki Ninja jako by osmdesáté roky nikdy neskončily a provází ho přitom kadeřavý rockový hit Danger Zone Kennyho Logginse. Na cestě ke splnění úkolu musí Maverick získat ženu svého srdce a usmířit se se synem svého navigátora Goose, který v prvním díle tragicky zahynul.

Top Gun: Maverick má natolik odzbrojující šarm a samozřejmou lehkost, že i kostrbatá klišé dokáže elegantně obkroužit bez momentů upocené trapnosti. V posledních letech bylo k vidění jen málo filmů, které tak precizně dávkují sentiment a vrací se emotivně k pozapomenutým věcem, jako např. napjatému vztahu dvou dříve soupeřících postav, Mavericka a Icemana (dojemný návrat Vala Kilmera).

Všechno do sebe hladce zapadá: opakující se jukeboxové písně, nonšalantní charisma femme fatale v podání skvělé Jennifer Connelly, retro knír Milese Tellera, lehký nadhled, který utváří sebeironický Cruise i velmi uvědomělý tón vyprávění. Dokonce i proslulá homoeroticky stylizovaná volejbalová scéna tu má aktuální protějšek: plážový americký fotbal, v němž obrana a útok hrají zároveň, což je mimochodem dokonalá metafora celého filmu. Nový Top Gun hájí svoje kořeny, přitom stále myslí na ofenzívu.

Režisér Joseph Kosinski v ničem nezaostává za dynamikou a fotogenickým pojetím Tonyho Scotta. Americký filmař podepsaný pod audiovizuálními orgiemi Tron: Legacy či Nevědomí ale zúročuje i cit pro tvrdé chlapské charaktery a upocenou civilnost, který naznačil už v neprávem pozapomenutém katastrofickém filmu Hrdinové ohně (2017). Mytická rovina a všednodennost se potkávají někde mezi nebem a zemí a výsledkem je blockbuster snů, který diváka neohromuje měřítkem, ale veškeré svoje wow momenty si tvrdě odpracuje.

Když Cruisova stíhačka krájí ostré zatáčky v malé výšce a je slyšet hercovy autentické nádechy z přetížení, přináší Top Gun: Maverick tolik adrenalinu a euforie jako žádný jiný velkofilm posledních let. Je úplně jedno, jak neoriginální příběh vypráví a jak vousatý se může zdát nápad rozvíjet pilotní bromance z roku 1986. Sdílet s Maverickem jednu kabinu je jako znovu žít svoje dětské sny.