Film Blondýnka ukazuje Marilyn Monroe jako trpící bytost, dál bohužel nejde

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Existují ikony, jež lákají nové generace tvůrců a tvůrkyň, kteří jejich život potřebují nahlédnout optikou své doby. Dobrým příkladem je Elvis Presley (o němž vznikl nejnověji film v režii Baze Luhrmanna), princezna Diana nebo právě Marilyn Monroe. To, čím se společnost v daném období zabývá, se stává materiálem, kterým se daná figura vycpe. Nemá smysl pátrat po tom, nakolik je tahle vycpávka autentická nebo snad historicky pravdivá. Při pohledu na dané filmy vidíme sebe a svou dobu často jasněji než u snímků zasazených do současnosti.

Australský režisér Andrew Dominik vychází ve svém dramatu Blonde ze stejnojmenné knihy Joyce Carol Oates. V jeho zpracování jsou zdůrazněna témata, která se víc a víc dostávají do širšího povědomí, a jsou tak vytahována z čistě soukromé sféry – sexuální zneužívání, domácí násilí, sexismus, objektivizace ženského těla. Filmová Monroe žije ve světě, kde si jí nikdo neváží a kde její interpretace, přání nebo prosby nebere nikdo vážně.

„Je to jako román od Dostojevského. Máte soucit se zločincem a nechcete, aby ho stihl trest,“ hodnotí Monroe scénář, který si nastudovala.

„Tak tys četla Dostojevského, zlatíčko?“ ptá se jí se smíchem mužský hlas ze štábu. „No jasně,“ dodá pobaveně.

Její okolí vidí v Monroe to, co potřebuje – „správné americké děvče, zdravé a čisté jako leukoplast“ (jak píše v předloze Joyce Carol Oates), které nemá v hlavě žádné smutné, zoufalé či bezvýchodné myšlenky. Ve filmu je s Monroe bez ustání fyzicky smýkáno, je někam vedena, vláčena, držena v situacích, ve kterých být nechce.

„Jsem snad kus masa? Co to je? Donášková služba?“ brání se, když ji vláčejí bodyguardi za prezidentem Kennedym.

Snímek však zároveň neukazuje, že by hereččin svět sahal mimo její vztahy s muži a k mužům. V hluboce zneklidňující pasáži mapující její dětství (kdy matka alkoholička dceru týrá a v jeden moment s ní jede vstříc obřímu požáru) je hned na začátku položen základní kámen hrdinčina života – hledání otce. „Ten muž je tvůj otec,“ říká jí matka a ukazuje fotku nejspíš náhodného herce. Malá dívka na podobiznu fascinovaně hledí.

Film se pak k nepřítomnému otci stále vrací – ať už tím, že Monroe říká svým partnerům „daddy“, ujišťováním, zda je „hodná holčička“, omlouváním, touhou po jejich uznání a v neposlední řadě hrdinčinou neutuchající touhou neznámého rodiče konečně potkat.

Když Monroe dostává dopisy, jejichž pisatel tvrdí, že je jejím otcem, je to pro ni pokaždé důležitá událost a otcovo neustálé odkládání osobního setkání ji trápí. Film nám absencí otce (a zároveň jeho neustálým zpřítomněním) nabízí jednoduchý klíč k hereččinu životu. Je to jako terapie pozpátku – prvotní problém, ze kterého povstaly všechny další, máme hned na začátku hezky naservírovaný. Jenže je samozřejmě otázka, jestli lze lidský život tak snadno „vyřešit“. Jestli jde skutečně sloupnout několik vrstev, abychom se dostali k jádru.

KVÍZ: Co víte o životě a kariéře Marilyn Monroe?

Scény, které se nejvíc blíží k hororu, jsou ty, v nichž Monroe podstupuje interrupci. Proces si přeje jednou zastavit, ale bezúspěšně, nikdo z lékařů ji neposlouchá. Když pak na sále usne, zdá se jí o tom, že z nemocnice triumfálně uteče. Druhá interrupce je provedena prakticky celá násilím a k jednomu potratu dojde samovolně. Během posledního zmíněného těhotenství plod k Monroe „mluví“ a vyčítá jí, že interrupci podstoupila.

V této scéně se Blonde bohužel nejvíc blíží poetice strašlivého protipotratového amerického snímku z roku 1984 Němý výkřik, který manipulativně rozebíral, k čemu při interrupci dochází (a jehož teze byly odborníky několikrát vyvraceny a uvedeny na pravou míru). Monroe tak neustále pyká za volby, které ale podle tvůrců sama nevykonala. Její tělo, o němž nerozhoduje a které patří jiným, se samo o sobě stává filmovým plátnem pro další a další násilí a ponížení.

Problém snímku Blonde není v tom, že ukazuje, nakolik byla Monroe objektivizována, znevažována a ceněna jen pro svou krásu. Ale v tom, že ze své hrdinky nedělá nic víc než ono těžce zkoušené, trpící tělo. Několik scén se sice zlehka otře o to, že herečka čte, ale to je jen velmi lehký závan toho, že má nějaký vlastní vnitřní život.

Výkon herečky Any de Armas v hlavní roli je mimořádný. Její Monroe balancuje mezi bolestí, odcizením, důvěřivostí a upřímnou snahou přiblížit se druhým. Zároveň je fascinující, jak se de Armas přibližuje skutečné Monroe, jak dovede vystihnout její gesta, výrazy, celkovou podobu, aniž by šlo o pouhé imitátorství (kterému se mnohé jiné snímky vyprávějící o skutečných osobách nevyhnou). Zároveň jí však příběh nedává možnost předvést i jiné polohy své hrdinky. To je škoda, protože zvolený syžet, kdy sledujeme jednotlivé emočně vypjaté epizody hereččina života, poskytuje možnost ukázat co nejširší škálu prožitků. Jenže ačkoli snímek střídá černobílé pasáže s těmi barevnými (stejně jako obrazové formáty), emoční paleta zůstává stále podobná.

Marilyn Monroe je ve fikci často zpracována jako postava, ke které se dostáváme přes někoho jiného, většinou muže, jenž nám zprostředkovává své zážitky s ní. Drama Blonde na to šlo konečně jinak a prostor dostává sama Monroe. Jenže k jejímu hlubšímu vnitřnímu životu se nedostaneme. Nezbývá tak než si počkat, až za pár let dorazí nová filmová Marilyn. A je celkem jisté, že takový film přijde, protože málokterá popkulturní postava nás fascinuje tak moc jako Marilyn Monroe.