Filip Topol byl rozervaný romantik. Ke konci už chtěl jen přežít

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nová kniha o Filipu Topolovi, klavíristovi a zpěvákovi kapely Psí vojáci, má však překvapivě střídmý rozjezd. „Narodil se 12. 6. 1965 v Praze, v rodině s uměleckým zázemím,“ stojí na prvních řádkách publikace nazvané Filip Topol: 99727 znaků včetně mezer.

Vysvětlení se skrývá na konci. Autor, literární vědec Michael Špirit, původně psal slovníkové heslo pro výbor z prací známého hudebníka a také spisovatele. Text se ale rozrůstal, až jej nakladatelství Revolver Revue nakonec vydalo jako první svazek nové knižní řady životopisných portrétů. „Není pokusem o syntetickou biografii nebo rozbor díla, nýbrž má být orientujícím chronologickým přehledem,“ avizuje Špirit.

Charismatický frontman undergroundové skupiny Psí vojáci Topol žil v letech 1965 až 2013. Proslul expresivním, naléhavým zpěvem plným drásavých výkřiků a hrou na klavír mísící klasickou průpravu s až punkovým vztekem. V beznadějné totalitní době zaujal bezvýchodnými, „po barech a tramvajích“ psanými písněmi o samotě či únavě ze života. Na jednu stranu lyrickými a citlivými, zároveň plnými sebeironie či sarkasmu. Filip Topol byl však známý i divokým, sebezničujícím stylem života podobným beatnikům, bohémům či pro svou vášnivou rozervanost a vnitřní boje snad až romantikům.

Špiritova kniha může například mladším ročníkům, které už Psí vojáky nezažily, vysvětlit souvislosti. Hudebník byl podobně jako jeho bratr, spisovatel Jáchym Topol, tak trochu odsouzen do undergroundu rodinným zázemím.

Syn zakázaného dramatika Josefa Topola se už jako nezletilý ocitl v hledáčku komunistické Státní bezpečnosti. „Na první tři výslechy jsem musel jít s mámou, protože mi bylo čtrnáct a neměl jsem ještě občanku,“ cituje kniha muzikanta, kterého pak z kádrových důvodů nepřijali na státní konzervatoř a jenž později stejně jako otec podepsal Chartu 77.

Veřejně hrál poprvé před kapelou Plastic People of the Universe v dubnu 1978 na Hrádečku u Trutnova, kde měl chalupu tehdejší disident Václav Havel. „Těsně před koncertem za námi Havel přišel, jestli by nemohl vystoupit dvanáctiletý syn jeho přítele Josefa Topola,“ vzpomíná producent a basista Ivan Bierhanzl, který na koncertu účinkoval. „Filip usedl za klávesy Plastiků, zahrál asi pět písní a my na něj všichni zírali s otevřenou pusou. Ohromil jednak nasazením, jednak protože zpíval texty o tři roky staršího Jáchyma Topola, které vůbec neodpovídaly věku toho dvanáctiletého kluka. Sklidil obrovský úspěch a myslím, že přidával,“ popisuje Bierhanzl.

Následující rok pianista se spolužáky ze základní školy, bubeníkem Davidem Skálou a baskytaristou Janem Hazukou, prvně vystoupil pod názvem Psí vojáci. V prvních letech jim právě Bierhanzl pomáhal s ozvučením napůl ilegálních koncertů. „Jeden byl třeba ve Veltrusích v barokním sklepení na zámku, další v hospodách U Zábranských v Praze nebo v Útušicích u Plzně,“ zmiňuje. Roku 1981 se však trojice dostala na seznam zakázaných skupin a teprve ve druhé polovině dekády se mohla začít objevovat v klubech, jako třeba v tom pražském Na Chmelnici, pod krycím názvem P.V.O. neboli Psí vojáci osobně.

Bierhanzl má s jejich tehdejšími koncerty spojenou nezapomenutelnou atmosféru zakouřených klubů a hospod. „Doprovodní hráči byli docela klidní, až strnulí. A naproti tomu zdivočelý Filip se na pódiu vydával publiku celou svou duší i tělem,“ zmiňuje, jak mu utkvěly Topolův dravý, vitální projev a ochota vydat ze sebe vše bez kompromisů.

V 80. letech už v repertoáru Psích vojáků texty Jáchyma Topola či později zhudebněnou německou středověkou poezii a verše Sylvie Plath vystřídal vlastní repertoár. „Psí vojáci zpísničkovatěli,“ okomentoval Filip Topol vznik jejich největších hitů jako Marilyn Monroe, Kruhy nebo Žiletky.

V pozdějších interview některé označil za zakamuflované deníky. „Půjčil jsem si pětistovku a od výčepu k baru jsem ji mezi prstama proměnil v mlžnou páru. Hej, hej, jsem mladej,“ zpíval třeba ve skladbě Russian Mystic Pop op. IV. Do mikrofonu byl schopný křičet zplna hrdla. Show mívaly až destruktivní náboj, když si ve vyhrocených pasážích u klavíru stoupal, zuřivě do něj bil rukama a různě se u mikrofonu svíjel.

Právě v tomto divokém vytržení párkrát „z přemíry energie a naštvanosti“ v zápalu přejel kloubem o klávesy tak, že si rozedřel prsty a měl je od krve. „Hráli jsme, už nevím, v jaké skladbě jsem udělal glissando, a asi po dvou minutách se mrknu na klávesy a viděl jsem tu stroužku,“ líčí Topol v dokumentárním filmu P.V.O. z roku 1990. Snímek režiséra Pavla Macháčka obsahuje i záběr klaviatury s krvavou stopou, což hudebník glosuje hravým konstatováním, že ho „pokousalo piano, to zvíře hnusný“. Už tehdy ale deklaruje, že krvavý výstup nemíní opakovat. „Už to nebudu dělat. Mimo jiné to strašně bolí,“ argumentoval.

V této době se hlásil ke svému alter egu zvanému Kilián Nedory. Postavu odevzdaného opilce z bufetu Na Knížecí rozpracoval také literárně a věnoval jí stejnojmennou osmnáctiminutovou kompozici. Píseň začínající zvoláním „Hej Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju“ podle jeho slov vypráví o autodestrukci a odmítnutí světa. „Kilián Nedory byl pro něj takové hrozivé zrcadlo, proti kterému se furt vrhal a vrhal a chtěl ho rozmlátit hlavou. Myslím, že do toho dával úplně veškerý oheň svého života,“ vzpomínal později bratr Jáchym Topol.

Ten oheň asi nejvýrazněji planul na přelomu 80. a 90. let, kdy do té doby undergroundoví Psí vojáci poprvé hráli několikatisícovému publiku ve velkém sále Lucerny nebo sportovní hale v Holešovicích. Záhy nato původního člena Jana Hazuku nahradil baskytarista Luděk Horký. Přestože sestavu v průběhu let střídavě doplňovali i kytaristé nebo saxofonisté, základem zůstávalo trio maximálně využívající Topolova klavíru.

Jeho styl byl sice technicky nedokonalý, zato zcela originální, po pár taktech rozpoznatelný. Spojoval prvky bigbítu neboli rockové hudby s klasikou, šansonem a výraznou improvizační složkou. Pro Topola bylo typické hraní různých rytmických vzorců či figur v levé ruce, častá tremola, modulace, zdůrazňování melodie pomocí oktáv. Vše ve snaze dostat z piana co nejvíc barev a široký rejstřík výrazu.

„Psí vojáci byli výjimeční a Filip mimořádný. Snad tím, že představoval ideální sjednocení autora a interpreta, že se vyjadřoval stejně přesvědčivě hlasem, hrou na klavír i pódiovým a celkově fyzickým projevem. Byl naprosto autentický, žádná faleš, žádná stylizace,“ popisuje pianista a skladatel Michal Nejtek.

Podle něj byla Topolova hra svým způsobem neklavírní tím, jak se do ní i fyzicky maximálně pokládal. „Jako by z piana chtěl dostat nějaký jiný zvuk, perkusivní nebo kytarový. A přesto důsledně využíval obrovské dynamické a stylizační možnosti nástroje,“ upozorňuje Nejtek, který se začátkem tisíciletí podílel na společné nahrávce Topola s ansámblem Agon Orchestra vedeným dirigentem Petrem Kofroněm.

Neobvyklou míru Topolova sepětí s klavírem si tehdy uvědomil i další účastník tohoto projektu Ivan Bierhanzl. „Bylo to vymyšlené tak, že Filip bude jen zpívat, ne hrát na piano, a to ho zaskočilo. Jak za sebou neměl piano, zprvu se moc rytmicky neorientoval. Což neříkám jako nějaký hendikep, ale došlo mi, že na takový způsob práce vůbec není zvyklý,“ poznamenává Bierhanzl.

Nahrávka s Agonem vznikla v době, kdy už Filip Topol zkomponoval hudbu k několika inscenacím režiséra Petra Lébla v pražském Divadle Na Zábradlí, účinkoval ve filmu Žiletky nebo vydal dvě sólové nahrávky. S příchodem nového tisíciletí sláva Psích vojáků, které nezajímal showbyznys, lehce pohasla. Zpět do malých klubů se vrátili v době, kdy už také frontman trpěl problémy s alkoholem. Otevřeně je popisuje i kniha Michaela Špirita.

„Přestávalo mi záležet na tom, jestli budu žít, nebo ne. Viděl jsem, kam se řítím, ale bylo mi to naprosto lhostejné,“ shrnul Topol po operaci, při níž mu lékaři odebrali polovinu slinivky. Na několik let pak přestal pít. Vydal novelu Klenotníka cesta na Korsiku, své už několikáté literární dílo. Ještě víc obrátil zájem ke klasické hudbě v čele s Wolfgangem Amadeem Mozartem.

Na koncertech zvolnil a trochu introvertnější hudbu začal hrát také s Psími vojáky, kteří poslední studiové album Těžko říct vydali v roce 2003. Po oficiálně oznámeném rozpadu roku 2011 se však krátce před frontmanovou smrtí ještě vrátili na pódia v původním složení s basistou Janem Hazukou. „Filipovi šlo o to tady to přežít a zaznamenat a pak už jen přežít a pak už to vlastně ani nepřežil,“ konstatoval bratr Jáchym Topol.

Kniha Michaela Špirita, čítající 144 stran, k tomu říká to nejpodstatnější. Cenná je citacemi z dobového tisku, spoustou fotografií a originálním grafickým zpracováním Josefiny Karlíkové. Zároveň ale naznačuje, o kolik obsáhlejší by mohl být Topolův plnohodnotný životopis, kdyby někdo vyzpovídal pamětníky, rozebral písně i knihy, doplnil to reportážními vsuvkami. A třeba zkusil pojmenovat to hlavní, tedy vztah k hudbě.

Filip Topol tvrdil, že z ní mívá až závratě. „Vytvářet nebo poslouchat hudbu pro mě znamená něco nadpřirozeného. Hrozně mě bere, hudba mě rozbrečí, rozchechtá, neustále ji komentuji, furt s ní vedu nějaký takový podivný dialog,“ vypráví ve filmu P.V.O. z roku 1990. Pocity při hraní líčí až jako nějaký mystik. „Je to způsob vykoupení se z něčeho, odevzdání nějaké podivné daně,“ hledá slova pianista, vnímající muziku jako „zápas s něčím neznámým, velmi mocným“.

Michal Nejtek si myslí, že Psí vojáci byli stejně jako klavír jakýmsi jeho médiem. „Šlo o pokud možno bezztrátový přenos myšlenek a energie směrem k posluchačům,“ shrnuje.

Něco podobného v dokumentu nakonec říká i Topol. „Je to ventilace vjemů, které do mě chodí, a není jiná možnost, jak je sdělit těm lidem. V podstatě je to nějaký podivný druh zpovědi. Když pominu tu šílenou, nepochopitelnou lásku k hudbě,“ dodal. Ta pro něj ale vždy byla nepominutelná.