Článek
„Je to výsledek zavřených posiloven během lockdownu, kdy jsem nemohl chodit cvičit, a brutální nespavosti, která se mi na sklonku covidu spustila,“ přibližuje filmový publicista Kamil Fila vznik své rozsáhlé knihy Velmi pozdní odpoledne.
V jejích třech svazcích s podtituly True crime satira, Datový horor a Utopický sitcom píše o kořenech sexismu a genderově podmíněného násilí, nerovnostech, s nimiž se ženy potýkají ve výchově, vzdělání nebo na trhu práce, ale i toxické maskulinitě, která škodí také samotným mužům. „Čelíme epidemii mužské osamělosti, která paradoxně vychází z jejich potřeby dostát své domnělé mužské roli,“ upozorňuje.
První otázka je nasnadě. Co přimělo filmového kritika, aby psal čtyři roky 900stránkovou obhajobu feminismu?
Předně bych čtenáře a čtenářky uklidnil, že je čeká maximálně 750 stran textu, zbytek jsou obrázky. Najednou je to sice kláda, ale snažil jsem se, aby každá knížka byla samostatně stravitelná. Proto jsem Velmi pozdní odpoledne rozdělil na tři svazky, aby se dobře držely v ruce a snadno přenášely.
A teď k vaší otázce. Když na sklonku roku 2017 v Hollywoodu propukla kampaň #MeToo, musel jsem se k tomu jako většina filmových publicistů nějak postavit. Během následujícího roku jsem pak zjišťoval, jak špatně o té vlně některá česká média informovala. Ve všeobecném povědomí se usídlilo obrovské množství omylů a předsudků, což bylo posílené tím, že se k tématu vyjadřovali nejen publicisté a sloupkaři, ale i lidé, kteří by měli být experti. Takovým případem byl třeba sexuolog Radim Uzel, který v rozhovorech tvrdil, že polovina žen si obvinění vymyslí. Trval si na stanovisku, které přitom statistikám o počtu sexuálních obtěžování a znásilnění vůbec neodpovídalo.
První větší vstup do kampaně #MeToo v Česku nastal až v roce 2020, kdy vyšlo speciální číslo Deníku N s názvem Promluvily jsme. Známé osobnosti i zcela běžné ženy všech věkových kategorií v něm sdílely svoje zkušenosti s genderově podmíněným násilím – od každodenních nepříjemností až po velmi drastické zážitky. Radim Uzel na to tenkrát reagoval naprosto delirickou polemikou, ve které se ženám vysmíval, což mi přišlo už úplně nehorázné.
A tak jste napsal sérii článků Uzel zahradníkem pro magazín Heroine, ve které jste jeho mystifikace vyvracel…
Ano, všiml jsem si, že o #MeToo napsal za půl roku asi deset textů plných faktografických omylů. Bylo patrné, že se v problematice vůbec neorientuje, a přesto má potřebu se k ní vyjadřovat. Sám jsem pro Deník N ještě předtím poskytl rozhovor, ve kterém jsem přibližoval, proč u nás #MeToo na rozdíl od Hollywoodu zatím neproběhlo, a jedním z mých vysvětlení bylo, že českou veřejnou debatu pořád ovládají spíš prasáci jako Radim Uzel. Přišlo mi strašné, že se zaštiťuje autoritou sexuologa s 50 lety zkušeností, a přitom šíří prokazatelné bludy. A tak vznikl onen desetidílný speciál, který vycházel na přelomu let 2020 a 2021.
Řadu lidí přitom provokuje, že o ženské rovnoprávnosti píše zrovna filmový kritik. Jak jste si legitimitu svých textů obhájil?
Je třeba říct, že jsem vedle teorie a dějin filmu studoval taky filozofii. Na vysoké škole jsem chodil i na přednášky z oblasti psychologie, sociologie nebo kulturní antropologie. Absolvoval jsem obor, který se lidské sexualitě často věnuje, vztahy mezi muži a ženami jsou jedním z klíčových témat, která kinematografie zobrazuje. V rámci studia se třeba zabýváte i reklamou nebo pornografií, hodně se věnujete psychoanalýze. Tím pádem jsem si v dané problematice připadal docela jistý v kramflecích.
S přibývajícími články pro Heroine jsem zjišťoval, že jsem o tématu rovnoprávnosti schopný napsat i něco víc než časopisecký seriál. Šéfredaktorka mi nabídla, jestli bych texty nechtěl převést do knihy. Tak jsem se do toho pustil a posléze zjistil, že pracuju na větším projektu, než si ode mě vydavatelství objednalo. Musel jsem se tedy vyvázat z původní smlouvy a pokračovat v projektu na vlastní triko.
Když jsem knížku začal psát, měl jsem dojem, že z hlediska rovnoprávnosti žijeme v nejhorším z možných světů. V Česku jsme měli příšernou definici znásilnění, neuzákonili jsme manželství pro všechny, trans lidé museli podstupovat kastrace. Loni na druhou stranu došlo k odsouzení Dominika Feriho a Jana Cimického, změnila se legislativa ohledně znásilnění, Parlament schválil novou verzi registrovaného partnerství a kastrace byly vyškrtnuty z podmínek pro změnu identity. Vydání knížky se tak protáhlo i proto, že jsem ji musel zmírnit. Původně byla o něco ostřejší.
Přesto jsem měl při čtení pocit, jako byste ji psal naštvaný. Poctivě vyrešeršovaná data často prokládáte jízlivými poznámky. Nevyhýbáte se ironii, vulgarismům ani angažovaným apelům. Novinář Petr Vizina vám v recenzi na webu Aktuálně.cz vytkl, že vaše kniha navzdory cenným vhledům občas působí spíš jako pamflet než studie. Uvědomoval jste si, že může aktivistický tón jejímu vyznění uškodit?
Při psaní jsem se ještě hodně krotil. Všechno, co v textu působí expresivně, je promýšlená literární nadsázka. Pamflet beru jako regulérní žánr a nevidím na něm nic špatného. Můj přístup vycházel z předpokladu, že pokud se bavíme o složitých věcech a pracujeme s obrovským množstvím dat i nepříjemných argumentů, musí být knížka zároveň zábavná. Proto text odlehčuju ironií nebo pečlivě volenými ilustracemi, u nichž pustil ze řetězu svou kreativitu výtvarník Martin Poláček. Velmi pozdní odpoledne má působit jako popis českého i globálního panoptika, pracujeme tam hodně s hnusem, nevkusem a bizarností.
Názvem knihy mimochodem odkazujete k filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne režisérky Věry Chytilové. Ten je obrazem upadajícího patriarchátu, samolibých mužů, kteří se bojí stárnutí a snaží se ubránit svá privilegia.
Ano, v knize píšu o velmi pozdním odpoledni v něčem vzdělaných mužů, kteří nám rádi vykládají, jaký je svět, a zároveň dokážou být velmi necitliví, slizcí a egoističtí. Vlastní smrtelnost a mentální úpadek si vykládají jako úpadek a konec celého světa. Nejde jen o Radima Uzla, stárnoucích faunů zůstává ve veřejném prostoru stále mnoho. Nikomu z nich přitom do úst nevkládám nic, co sám neřekl. Všechny přesně cituju, právě proto je kniha tak panoptikální. Kdybyste ji četli bez vědomí toho, že jde o vyzdrojovaný obraz naší žité reality, mohla by vám snadno připadat jako absurdní fikce.
Přepisoval jsem ji tolikrát, že v ní původní naštvanost už ani není přítomná. Některé sušší pasáže jsem psal paradoxně v mnohem větším naštvání než ty, které vyznívají razantněji. Čím víc jsem byl do témat ponořený, tím míň jsem byl pohlcený emocemi. Jenom jsem několikastránkové argumentace někdy záměrně zakončil vtipnou pointou, aby byly zapamatovatelnější. Zkrátka takový cimrmanovský šrapnel na probrání. Předpokládám taky, že hodně lidí si při čtení bude chtít expresivně ulevit, a dělám to trochu za ně.
„Kniha je psaná v neosobní formě, s určitým pobaveným nadhledem, ale je za ní dost osobní bolesti a lítosti,“ přiznává Kamil Fila.
Zmiňoval jste hnutí #MeToo, které u nás bylo často vysmívané jako hysterická kampaň hereček, jež si po letech vzpomněly, že se pro získání role kdysi vyspaly s producentem. Nakolik se tohle zlehčování sexuálního násilí podařilo postupem času prolomit?
Česko je v tomto ohledu bohužel stále na mentální úrovni Balkánu, kde – jak říká slovinský filozof Slavoj Žižek – jsou ženy znásilňovány, ale na rozdíl od západních žen se jim to má prý líbit. Oproti západnímu světu, kde #MeToo přineslo velkou změnu, tady panuje mnohem větší snaha sexuální násilí bagatelizovat, což vychází z mnoha faktorů. Mimo jiné z toho, že si u nás lidé zvykli být ponižovaní – ať už politicky ze strany předlistopadového režimu, nebo na vojně. Ženy se naučily snášet sexistické vtípky v práci, které pak často můžou uvolnit bariéry pro mnohem závažnější chování. V rádiu se dodnes běžně šíří hloupé fórky typu: „Když ti nedá z lásky, kup lepicí pásky.“ Všichni přitom víme, k čemu můžou směřovat.
Přesto lze i u nás pozorovat pozvolnou změnu, zejména u lidí do 40 let. V oblasti filmového průmyslu to potvrzují třeba zkušenosti maskérek, které říkají, že zatímco herci z řad čtyřicátníků už nejsou oplzlí, ti starší ještě stále mají sexistické narážky, osahávají je a podobně. Potíž je v tom, že v Parlamentu a Senátu sedí převážně politici, kterým je přes padesát. Často tedy nechápou, že mladí lidé na základě výzkumů považují za největší problémy právě sexuální násilí a bytovou krizi. Starší generace jejich závažnost naopak popírá, což způsobuje rozpad důvěry v systém.
Vliv stárnoucích faunů nicméně zcela neustupuje ani v zahraničí, jak ukázalo třeba opětovné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Mimo politiku se zase těší popularitě například kontroverzní psycholog Jordan Peterson. Odpor vůči progresivním tendencím ve společnosti se dnes navíc projevuje také u mužů z řad mladších generací.
Ano, mnohem větším nebezpečím než v něčem zasloužilí patriarchové typu Radima Uzla nebo ostatně i Jordana Petersona, jemuž se na několika místech také věnuju, jsou dnes mladší internetoví influenceři, kteří na vlnu emancipace reagují agresivním machismem. Hlásají návrat ke starým pořádkům, nějaké podobě mužské dominance a někdy až gangsterskému násilnictví. Jejich nástup můžeme vidět v Česku i v zahraničí, nejznámějším příkladem je Andrew Tate. Rozhodně tedy nelze říct, že až staří faunové vymřou, nastane ráj na zemi.
Sociologická data naopak poprvé v dějinách ukazují, že zatímco mladší ženy se více přiklánějí k liberálnímu pohledu na svět, mladší muži tíhnou k tomu, v co zdegeneroval konzervatismus. Sám bych byl přitom rád, kdyby tady existoval nějaký rozumný konzervatismus. Společnost vždycky bude rozdělená a musíme mezi sebou vést dialog. Dnešní pseudokonzervativci jako Donald Trump nebo Elon Musk v sobě ale nemají ani tradiční ctnosti, žádnou hlubokou víru nebo uměřenost, jen agresivitu a chaos. Je to zcela nový typ tmářů, jimž chybí jakékoli hodnoty, pravda pro ně nic neznamená. Jejich údajný konzervatismus je čirý fake.
V Česku o příklonu mladých mužů ke konzervatismu svědčí vzestup hnutí Motoristé sobě a jeho mládežnické organizace MotorGen. Europoslanec Filip Turek i další členové jsou výrazně napojení právě na scénu seberozvojových influencerů. Kde má tahle konzervativní odveta kořeny?
Máme sociologicky zaznamenáno, že mezi voliči Donalda Trumpa, ale i Motoristů převažují zklamaní mladí muži, kteří v současnosti nevidí žádnou perspektivu, a nelze se jim úplně divit. S pozvolným rozpadem kapitalismu se lehounce rozpadá i patriarchát. Mladí muži tak cítí, že už nejsou privilegovaní, a jejich pocity jsou vlastně oprávněné. Vyrůstají v nehostinném světě pozdního, velmi nespravedlivého kapitalismu, kde celé regiony a sociální skupiny padají na dno. Proto hledají silné vůdce.
Ve filmech a seriálech navíc vidí spoustu silných ženských hrdinek, zatímco mužské postavy jsou více rozkolísané, trapné nebo negativní. Pro teenagery a mladé muže tu tak není dost pozitivních vzorů, a proto by se chtěli vrátit někam do 80. a 90. let minulého století.
