Fikce už mě nezajímá. Pojďme si říkat pravdu, vyzývá spisovatel Zábranský

„Dlouho jsem se cítil jako Kundera číslo dvě. Pak mi došlo, že dělám hloupost,“ říká David Zábranský. Dříve v knihách řešil krizi Západu, politiky i klimatu. V nové knize se pod kritickou palbou ocitá on sám.

„Možná jsem se propsal ke svému konci,“ přiznává v rozhovoru spisovatel David Zábranský, který letos vydal svou zřejmě nejupřímnější knihu, literární deník nazvaný Jů a Hele. „Celou dobu mám pocit, že nejsem skutečný spisovatel.“

Muž, který dříve otevřeně mluvil o své náklonnosti k Miloši Zemanovi, v rozhovoru přiznává, jak se v politice mýlil. „Nebral jsem politiky jako politiky, ale jako postavy, které mě zajímají lidsky,“ vysvětluje Zábranský.

Může být deník cestou z tvůrčí krize? Proč je dnešní člověk posedlý sám sebou? A proč David Zábranský nikdy nepodlehl Andreji Babišovi? Nejen na to odpovídá český spisovatel v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Dřív jsi hodně psal o společenských jevech, o atmosféře doby. Proč teď deník?

Já jsem skutečně měl nejenom autorskou, ale nějakým způsobem lidskou krizi a rozhodl jsem se to vyřešit tímhle úkrokem. Chápu, že pro někoho, kdo byl seznámen jenom s tou mojí tvorbou do té doby, je to asi trochu šokující. Ale stalo se to. Já jsem se dlouho cítil jako Milan Kundera číslo dvě v malém vydání. Myslel jsem, že se budu schovávat za ty texty a budu popisovat veřejné společenské dění a Západ… Pak mi došlo, že dělám strašnou hloupost. Jeden den jsem šel v Řecku na pláž a řekl si: no, tak zkus napsat ten deník, kterého se tak dlouho bojíš.

Na začátku tedy stála tvůrčí krize?

Měl jsem pocit, že kdybych znovu začal psát fikci, tak píšu toho stejného hrdinu. Někoho, koho jsem začal psát v knize o Ficovi, která se jmenuje Republika. Cítil jsem, že by to byla podobná poetika, pochybná kritika společenských jevů.

Proč ses bál psát deník?

Já jsem totiž celou dobu v pocitu, že nejsem skutečný spisovatel. Spisovatel byl pro mě někdo, kdo dokázal říkat pravdu. Já jsem si pořád v knížkách vymýšlel. Říkal jsem si: ty podvádíš. Děláš, že píšeš o tom, co je Západ, stejně jako Milan Kundera, který nechce poskytovat ty rozhovory. Já rozhovory klidně poskytl, ale stejně jsem se schovával za svým psaním. Měl jsem takzvaný imposter syndrom. Deník byla možnost, jak to změnit. Myslel jsem, že to nedopadne. Neměl jsem pocit, že budu mít odvahu říct: teď jsem se díval na porno, když tedy začnu takhle silným šálkem.

A je přiznání, že sleduješ porno, opravdu silný šálek?

Není. A pro spoustu lidí zjevně taky ne. Ale v té knize jsou teda i jiné silné šálky.

Dovolím si tady odcitovat sebe. Psal jsem recenzi na tvou poslední knihu nazvanou O jednom zachraňování života: „Zranitelný, osobně laděný Zábranský, to by možná byla vůbec největší čtenářská provokace.“

Já jsem si to pamatoval z té recenze. Možná by to takhle mělo fungovat na té literární scéně, možná v umění obecně. Že ti někdo poradí nebo napoví.

A že člověk ty recenzenty a kritiky poslouchá.

Já jsem vlastně hodně sugestibilní typ, i to se řeší v deníčku. Když mi někdo řekne, ty jsi A, tak já řeknu: ano, ano, jsem. Mám s tímhle životní problém.

Pomohl ti deník z té krize?

Z jedné krize mi pomohl a jinou pomohl způsobit. Vztah, který se tam popisuje, není v tak růžové fázi, jak jsem si myslel. Ale z tvůrčí krize mi deník pomohl. I když teď nevím, co bych měl psát jiného. Fikce mě vůbec neláká.

Proč ne?

Možná je to osobní důvod, možná, že za to může i dnešní doba. Nemám rád slovo autofikce, ale to, že někdo vyhlédne z vody při tom kraulu, nadechne se a řekne něco o té realitě, než se znovu potopí, mi přijde, že více odpovídá době. Vytvořila se tu taková mytologie: pojďme o všem vyprávět příběhy. Pak se z toho dělá sranda, že i hermelín má příběh. Věříme, že se vypříběhujeme i z klimatické krize. Pojďme si prostě říkat pravdu.

Přemýšlím, jestli ten obrat do sebe taky není nějakým obrazem doby. Jestli teď nejsme posedlí tím, že budeme všechno popisovat a vnímat skrz sebe.

Chápu, kam míříš. Je to takový konjunkturální argument. Édouard Louis prohlásil, že mu naopak přijde sebestředné vymýšlet nějakou postavu pana Y. Proč by lidé měli číst, že Édouard Louis vymyslel nějakého pána? Autorský svět je daleko méně sebestředný než vymýšlení postav. Proč mi má někdo žrát pana Y? Stejně jsem to já, kdo ho vymyslel.

Já ale i v tvé knize Jů a Hele vidím problém, že člověk pak někdy nemá brzdu. Jsi tak ponořený sám v sobě, řešíš každou ptákovinu, jako bys nevnímal, co je a co není důležité. Jako by ti posedlost sama sebou zatemňovala schopnost vnímat okolní svět.

To je samozřejmě asi na delší zamyšlení, ale mým autorským záměrem bylo skutečně psát každou ptákovinu. Netvrdím, že se tam vysvětluje Babiš, Zeman a česká politická scéna. Je to prostě autentický záznam jednoho reálného života v nějakém časovém úseku. Dostával jsem reakce, že ty věci, o kterých jsem přemýšlel jako o snůšce ptákovin, ostatní lidé také řeší, že jsou to myšlenky, na které se také bojí pomyslet.

Byly pro tebe momenty, které se v tom deníku psaly těžce?

Byly. A nejvíce se týkaly vztahu s mojí maminkou. Tam jsem opravdu zlámal prsty při psaní. Bylo to velmi problematické, že se to nějak zpracovat musí. Jednu pasáž jsem psal tisíckrát.

Co jsi potřeboval řešit se svou mámou?

Kvůli mamince, která mezitím zesnula, než vyšla kniha, jsem měl problém se vztahem k pravdě. Maminka, aby mě uchránila před zlým světem, vlastně nikdy nemluvila pravdu. Když zavětřím lež, jsem z toho úplně běsný. V deníku jsem svědkem situace, kdy nám maminka lhala. Zareagoval jsem špatně, začal na ni křičet a dělal věci, za které se doteď stydím. Cítil jsem potřebu to zpracovat literárně.

Vyřešil jsi deníkem otázku, jestli jsi opravdu spisovatel?

To jsem možná nevyřešil, musím říct.

Protože nevíš, co budeš psát dál?

Přesně tak. Protože nevím, co budu psát dál. A jestli jsem se náhodou tímhle nepropsal ke konci.

V deníku píšeš nejen o své krizi, ale také o krizi české literatury. Proč se v ní ocitla?

Přijde mi, že lidé, kteří mají schopnost nakládat dobře s jazykem nebo jsou vrcholně inteligentní, moc nemají tendenci ocitat se v kultuře a realizovat se psaním. Ten obor nemá takovou prestiž. Schopní lidi to nedělají, protože je literatura nenaplňuje, nic je k ní netáhne. A další věc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spousta lidí se bojí riskovat při té tvůrčí činnosti.

V jednom rozhovoru jsi mluvil o odvaze. Jakou odvahu máš na mysli?

Třeba odvahu, že vypadneš z literárních kruhů. Nebo odvaha, že se pustíš na tenký led politiky. Odvaha, že řekneš něco, co se nebude líbit. Já vůbec nejsem z těch, co by bojovali proti politické korektnosti nebo za svobodu slova. Jen mi přijde, že chuť říct něco, co by mohlo nepotěšit, je mezi spisovateli obecně nízká. Člověk by nemusel dostat granty, někdo by ho nemusel poplácat po zádech. Přijde mi, že toto patří k umění. Mám představu, že umění musí jít proti, nemá se líbit. Možná jsou to jenom názory starce, který má falešnou představu, ale připadá mi, že tu chybí takové to solitérství.

Mluvíš v deníku o Milanu Kunderovi, Ladislavu Klímovi. Dřív na tom byla česká literatura lépe?

Mám dojem, že dřív měla literatura větší význam. Nemůžu to nějak dokázat, je to můj závěr učiněný na základě toho, z čeho můžu učinit závěry.

Je to ryze český fenomén? Hledám ty solitéry, o kterých jsi mluvil, a napadá mě samozřejmě Michel Houellebecq.

Na toho nedám dopustit. Vůbec nechápu tu módu se do něj strefovat. Co jsme tady v poslední době měli lepšího? Četl jsem teď jeho rozhovor ve Financial Times, kde skutečně to, co říká –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ provokativní je slabé slovo… vysvětluje, že si myslel, že Ukrajina je Rusko. A že mu nevadí, že Ukrajina bude Rusko. Tak to jsou provokativní názory.

A také nejsou moc chytré. A nic moc neříkají. Ne?

To je přesně ono. Jeho platformou je román. Pokud tam něco neříká, tak selhává. Ale pokud dá rozhovor Financial Times a dá si k tomu dvě skleničky červeného… my čekáme, že lidé mají pořád správňácké názory. Čekáme, že budou všechno dělat správně i mimo tu svou tvůrčí parketu. To mi přijde lidsky zajímavé, že to někdo takhle řekne a tam vidím jinou hodnotu, odvahu, ale i jeho samojízdu médii, to, že se chce předvádět.

Máš pocit, že máme ve veřejném prostoru málo blbců, kteří řeknou první kravinu, která je napadne?

Ale musí mít právě ten román. Musí se obhájit existencí dobrého románu a pak může říkat kraviny na veřejnosti. Pak tě lidé mají zajímat, pokud vydají knihu typu Michela Houellebecqa. Pak tě má zajímat, co řekne ve Financial Times, protože tě nějak zajímá i život toho člověka. Asi bych nedělal rozhovor s nějakým blbem, kdyby nenapsal dobrý román. Nemůžeme tvrdit, že každý blb si může přijít do média a říct blbost. Pak by selhávala média, pokud by je tam zvala. Já nejsem médium. Ať si sypou popel na hlavu média.

V několika svých knižních dílech jsi kritizoval liberální elity. Pak jsi napsal kriticky laděnou knihu o fiktivním politikovi, jehož zjevným předobrazem byl Robert Fico. Kam tě máme politicky zařadit?

Rád jezdím po celém kluzišti. Jsem schopný obsáhnout militantní levici i konzervativismus. Nebaví mě klouzat pouze po půlce hracího pole. Já to umím projet celé. Pokud jde o klimatickou krizi, tak jsem totálně militantní, asi by mě bylo snadné přiřadit na levici. V jiných ohledech mám ale konzervativní názory.

Veřejně mluvíš o tom, že jsi volil Miloše Zemana, také jsi vystoupil jako řečník v Institutu Václava Klause. Zároveň jsi napsal: „Byly to chyby. Hříchy středního věku.“ Proč?

Já jsem pak měl možnost se s těmi lidmi seznámit víc. A myslím, že jsem podlehl nějakému kouzlu, které bylo hrané a neupřímné. Když člověk vidí trochu do toho zákulisí, tak pochopí, že je to opravdu jen touha po nějakých výdobytcích a moci.

O kom mluvíš?

Nechci to teď úplně říkat, ale týká se to kruhů kolem Miloše Zemana i Václava Klause. Možná jse⁠⁠m k politice přistupoval nepoliticky, spíš literárně. To byl možná ten omyl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jak jsem já chápal politiku a jak lidé chápali moje výroky v té době. Nebral jsem politiky jako politiky, ale jako postavy, které mě zajímají lidsky. Politika pro mě nehraje nějak důležitou roli. Ta země si běží skoro samospádem, běží kvůli tomu, kde jsme –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na poloperiferii. Nemůže to nikdy být o moc lepší ani o moc horší.

Takhle jsem podlehl Miloši Zemanovi nebo jeho tiskovému mluvčímu, ale Babišovi jsem třeba nikdy nepodlehl. Tam jsem od začátku viděl, jak se tomu tlemí, že u něj není ani reziduum zájmu o věci veřejné.

Vrátím se ještě k tomu, co jsi říkal na začátku. Že se necítíš jako spisovatel. Koukáš se někdy na své knihy a říkáš si –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuhle bych napsal úplně jinak?

Nemám rád jednu svou knihu. A musím si připustit možnost, že jsem falešný spisovatel.

Které knihy bys rád změnil?

Rozhodně svou prvotinu bych nechal zrušit. Ostatní knihy bych klidně i nechal.

Slabost pro každou novou pláž? Je to pořád tvoje neslavnější kniha.

Vůbec ji nemám rád, protože vím, že tehdy jsem vůbec nic nevěděl. Dělal jsem, že vím, ale nic jsem nevěděl. I když uznávám, že se může podařit nějak tvůrčím způsobem nic nevědět a něco dokázat napsat. Teoreticky to možné je. Ale mně se to myslím nepodařilo. Úplně tu knížku nenávidím.

Není pro tebe těžké přijmout, že právě tvá první kniha zažila největší úspěch?

No, největší…

Dostala Magnesii. Výš už u nás moc jít nejde.

Já to takhle vůbec nevnímám. Samozřejmě, že měl člověk tehdy velké plány. Pamatuju si, jak tam stojím po tom vyhlášení a mám pocit, že se najednou všechno automaticky začne překládat do stovky jazyků. Nevěděl jsem tehdy vůbec nic.

Asi to bylo zklamání, ale zároveň člověk přece žije svůj život. Rozhodně se necítím zhrzeně.

Žít svůj život, to jsi řekl už několikrát. Mám pocit, že i v Jů a Hele je to zásadní téma. Kdybys nechal literaturu být, šel bys žít svůj život. S dětmi, s rodinou. To je tvůj plán?

To je poslední otázka?

Samozřejmě.

Já bych chtěl zapojit psaní do života. Aby byl život psaní. Nechci se vzdát psaní.

To je dobře. Budu se těšit na další knížky a doufám, že to nevzdáš.