Viggo Mortensen: Hledám role, u kterých nevím, jestli na ně mám

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Americký herec Viggo Mortensen přivezl do Karlových Varů svůj western Až na konec světa. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o inspiraci filmu, kterou našel v příběhu vlastní matky, i o tom, jak na snímek reagovali diváci na Ukrajině.

Do salonku mezi několik vybraných novinářů přišel Mortensen v triku s ukrajinským státním znakem. „Politika je pro mě stejně důležitá jako pro vás nebo kohokoli jiného. Pokud jste herec, nemáte menší právo vyjadřovat se k politickému dění. A můžete se o takových věcech bavit s kýmkoli chcete.“

Včera jste řekl, že váš film začal obrazem mladé dívky v lese. Do podobného lesa chodila na procházky vaše matka, když byla malá. Jak se z obrazu nakonec stal westernový film? To jste plánoval od začátku?

Nechtěl jsem dělat western. Prostě jsem psal příběh. Bylo to v době covidu, v roce 2020, kdy jsem žil v Madridu a člověk se nesměl vydat dál než 250 metrů od svého domova. Takže jsem hodně psal a četl.

Tehdy mi na mysli vytanul tenhle obraz, když jsem přemýšlel o své matce, o místě, kde si hrávala a kde i na konci jejího života zůstala zachována jistá energie.

Pak jsem přemýšlel, kde a v jaké době by se měl ten příběh odehrávat. A napadlo mě, že 19. století a západní hranice USA by byly dobrým místem, protože by pro ni bylo těžké být nezávislou ženou a být sama. Takže proto western.

Co je nejdůležitější lekce, kterou vám vaše matka dala?

Abych se neomezoval, nebál se snít o velkých věcech, nebál se dělat chyby, protože je děláme všichni.

Sám už nějakou dobu hrajete otcovské figury. Ve svém westernu ale stavíte maskulinitu trochu na hlavu.

Nesnažím se vědomě měnit pohled na mužství. Nedívám se na něj nějak koncepčně nebo ideologicky. Hraju víc otcovských figur, protože na to mám věk, ale u všech svých rolí vlastně přemýšlím podobně. Zajímá mě, jak jsou mé postavy popsány, jak mluví a pak: Kdy se chovají jinak? Kdy se vymykají tomu svému popisu? Všichni v sobě ukrýváme nějaké protiklady.

Když dostanu scénář, vždycky dělám dvě věci. Jednak přemýšlím, co se dělo před první stránkou. To můžete řešit pěkně dlouho, například pokud hrajete historickou osobnost. A pak mě zajímá, kdy mé charaktery dělají něco nečekaného. Kdy nejsou zlé? Kdy jsou samy sebou nejisté? Lidé jsou komplikovaní, musíte to zohlednit. Nechovají se stejně každý den a v každé situaci.

Ale ještě k vaší otázce – ano, vím, že hlavní postavou westernů bývá bílý, anglosaský muž. V mém filmu je to žena. Ani jeden z hlavních charakterů nemá angličtinu jako první jazyk. Nesnažím se tím nic vědomě změnit, prostě mi to jen přišlo zajímavé. Ve westernech jsem takovou věc zatím moc nezaznamenal.

Jak vaše herecká kariéra ovlivňuje způsob, jak režírujete nebo píšete scénáře?

Existuje spousta způsobů, jak hrát. Někteří herci se prostě naučí své repliky, někdy až do té míry, že přesně vědí, jaká gesta a jaké emoce budou hrát. Musíte si umět představit, co byste v dané scéně mohli udělat, ale někteří lidé mají velmi pevně stanoveno, co budou dělat. Jsou technicky velmi zdatní, prostě se objeví na setu a udělají vše tak, jak si naplánovali. Někdy jsou skvělí a vyhrávají ceny a všechno ostatní, ale nejsou nutně otevřeni reakcím na druhého herce. Mají pevně stanovený cíl, kterého chtějí dosáhnout.

Já jsem herec, který nejen rád sleduje, co se stane, ale také se na to velmi dobře připravuji. Zajímá mě, co udělá můj protějšek. A také bývám rád přítomen, i když zrovna netočím, když mi dovolí přijít se podívat, jak hrají ostatní. Ovlivňuje to můj výkon.

Zajímá mě vždycky příběh v jeho celku. I jako herec jsem se vždycky ochomýtal kolem filmových setů a vyptával se na otázky. Pracoval jsem s velmi dobrými režiséry, kameramany, scenáristy, herci a herečkami. Ale jsou to hlavně režiséři, kdo ovlivňuje atmosféru na setu. Jsou lidé ve štábu uvolnění? Nebojí se komunikovat, vyptávat se, mít připomínky? Zjistil jsem, že nejlepší režiséři jsou dobře připraveni a zároveň otevřeni komentářům a otázkám svého štábu. Umí komunikovat.

Poprvé jste film Až na konec světa promítl loni na festivalu v Torontu. Nacházíte vy nebo vaši diváci od té doby ve snímku nové významy? Nestal se film více politickým, než jste původně zamýšlel?

Někteří lidé to tak vnímají. Ale jak říkáte, můj záměr to nebyl. Někteří režiséři to dělají, ale já myslím, že každý příběh, nehledě na to, v jaké se odehrává době, si divák propojí s vlastní rodinou, společností, s aktuální politickou situací. Děje se to přirozeně. Nemusíte se nutně snažit, aby lidé pochopili, že mluvíte o současné politice. Můžete prostě říct svůj příběh a spolehnout se na to, že diváci jsou dost inteligentní, aby si poskládali střípky, pokud chtějí.

Miluju otázky s diváky. Vždycky při nich dojde na něco překvapivého. Před týdnem jsem Až na konec světa pouštěl na Ukrajině. Když jsem mluvil s publikem, byla to úplně jiná konverzace než tady. Spousta žen říkala: „Ano, jsem na tom jako vaše hrdinka. Mám dvě děti, přišly o otce ve válce, mám přítele, který mi pomáhá děti vychovat.“

Ten film vnímají jinak na Ukrajině, jinak v Americe, jinak v Mexiku, ve Skotsku nebo v Dánsku. Proto mám tyhle rozhovory s diváky rád. Vidím, že můj film se stává jejich filmem.

Jste politicky aktivní. Na sobě zrovna máte ukrajinské triko, kdysi jste veřejně podpořil prezidentskou kandidaturu Bernieho Sanderse. Jak moc je pro vás tahle aktivita důležitá?

Myslím, že je pro mě stejně důležitá jako pro vás nebo kohokoli jiného. Pokud jste herec, sportovec nebo bavič jakéhokoli druhu, nemáte menší právo vyjadřovat se k politickému dění. A můžete se o takových věcech bavit s kýmkoli chcete.

Mnoho vašich filmů se odehrává venku, v divočině. Je to vaše vášeň?

Rád se pohybuju v přírodě, užívám si to. Myslím, že krajina ve filmech hraje další postavu, jindy je spíš symbolická a zobrazuje psychologické výzvy, kterým musí čelit hrdinové. Znáte to – člověk versus příroda a tak podobně. Ale já osobně rád objevuji nová místa a hodně jsem si to užil při natáčení našeho westernu v Mexiku. Nacházeli jsme místa, kde nikdo nikdy nenatáčel, ani Mexičané ne. Někdy se dívám na filmy a říkám si: O. k., tohle se točilo v jižní Arizoně, tohle je nedaleko Santa Fe, tohle je někde v Utahu. U našeho filmu se to myslím divákům neděje.

Odmítl jste nabídku na roli ve filmové sérii X-Men. Místo toho jste šel cestou náročnějších rolí. Proč?

X-Men byl zajímavý projekt. Mému synovi se ten nápad velmi líbil, protože toho o tom příběhu věděl opravdu hodně. Když jsme se setkali s režisérem a on nám ukazoval různé návrhy toho, jak by měl film vypadat, syn říkal: Ale takhle to v té komiksové verzi není. Režisér strávil spoustu času, aby synovi vysvětlil, proč by mělo tolik věcí ve filmu být jinak.

Každopádně jsem si brzy uvědomil, že kdybych na X-Meny kývl, byl bych jim zavázán na velmi dlouhou dobu. To jsem nechtěl. Chci říct, že život je krátký, chci zkusit různé věci. Pak jsem kývl na Pána prstenů, také proto, že mě k tomu popichoval můj syn. Asi bych ho stejně chtěl natočit. U Pána prstenů jsme ale nemuseli čekat, jestli se bude dařit prvnímu dílu, pak natočit další a takhle se zavázat jednomu projektu na deset let. Točili jsme trilogii Pána prstenů jako jeden dlouhý film.

Každopádně mě na filmech nezajímají rozpočty, žánry, lokace, nic takového. Hledám zajímavý příběh, ze kterého se můžu poučit, role, které ve mně vyvolávají nějakou nervozitu, u kterých si říkám, že nevím, jestli na ně mám.

Když se vám podaří natočit úspěšný film a stanete se slavným, alespoň na nějakou dobu, máte pocit, že si můžete dělat, co chcete. Tak to ale není. Jediné, co najednou můžete, je říkat ne. Odmítat nabídky. Panuje mylná představa, že lidé jako Brad Pitt mohou točit cokoli, na co si ukážou. To si nemyslím. Ne každý režisér ho chce ve svém filmu. Lidé jako Pitt si mohou pouze vybrat, v čem hrát nebudou. Doufám, že se něco takového podaří i Sollymu (McLeodovi, pozn. red.), který hraje v mém filmu, protože je opravdu talentovaný.

Abyste měl jako herec úspěch, musíte mít spoustu štěstí. Ale když už vám štěstí přijde naproti, měl byste na něj být připravený. Umět ho využít.